Kdo je tedy odpovědný za neochránění investice společnosti CME, vznik škody, kterou bude muset Česká republika s pravděpodobností hraničící s jistotou zaplatit ze státního rozpočtu, a tedy výsledek arbitráže?

1. Podnikatelské prostředí začátku devadesátých let. Licence k vysílání televize NOVA byla udělena v době, kdy panovala ve veřejném mínění i převážné části politické reprezentace nedůvěra vůči zahraničním investorům (pamatujete si ještě na řeči o "výprodeji rodinného stříbra" apod.?) jakož i přesvědčení, že český národ je nejkulturnější na světě, a proto by provozovatel potencionálně nejvýznamnější soukromé televize měl vysílat program pro náročného diváka (dokumenty, balet, operu apod.) a nikoli obvyklý komerční program (akční filmy, telenovely apod.).

Možná i proto (o případných jiných důvodech můžeme jen spekulovat) udělila tehdejší Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci k provozování televizního vysílání společnosti CET 21 ovládané českými a slovenskými intelektuály (Vladimír Železný získal podstatný vliv v této společnosti a stal se jejím společníkem a jednatelem až o něco později), kteří měli pro rozjezd projektu celoplošné soukromé televize potřebné nadšení, nikoli však dostatečný kapitál.

S posvěcením tehdejší Rady vznikla na smluvním základě jakási obdoba společného podniku, jemuž společnost CET 21 poskytla onu udělenou licenci a zahraniční investor prostřednictvím další české společnosti ČNTS (Vladimír Železný byl jednatelem této společnosti) potřebný kapitál, zázemí a služby týkající se provozu podniku a vysílání. Vztah těchto společností byl exkluzivní díky čemuž zahraniční investor kontroloval finanční toky a mohl si pohlídat případný podíl na zisku.

Jak se později ukázalo, vznikl obr na hliněných nohou. Bylo zřejmě jen otázkou času, kdy Vladimír Železný, jehož osoba byla pojítkem mezi oběma společnostmi (dříve nebo později musel objektivně nastat konflikt zájmů, neboť jeho určitá manažerská rozhodnutí výhodná pro jednu společnost byla zákonitě nevýhodná pro společnost druhou), zvolí zásadní řešení výhodné pro jednu nebo pro druhou smluvní stranu, event. pro sebe samotného, na úkor druhého ze smluvních partnerů.

Odstoupení od tzv. servisní smlouvy a rozkol se zahraničním investorem bylo zřejmě později pro V. Železného jediným možným řešením uvedeného konfliktu zájmů, neboť nedostatek kapitálu a technického zázemí jde, zvláště když se jedná o komerčně dobře zavedenou televizi, překlenout, ale bez licence se vysílat nedá.

2. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada tvrdí, že v dané věci nepochybila, a že je ve svých rozhodnutích limitována zákonem, který jí neumožnil efektivně zasáhnout. To je do určité míry pravda.

Jak však působila Rada v dané věci vůči oběma stranám sporu? Přistupovala ke všem zainteresovaným subjektům stejně nebo zvýhodnila V. Železného a společnost CET 21?

Při rozkolu V. Železného se společností CME Rada podle mého názoru skutečně neporušila zákon tím, že by vydala nějaké nezákonné rozhodnutí nebo že by nějaké zásadní rozhodnutí naopak opominula vydat, nicméně její neformální působení v daném sporu hodnotí nejen rozhodčí nález jako podporu záměrům V. Železného směřujícím k znehodnocení investice CME, k čemuž není co dodat.

Je tedy Rada nezávislým a nestranným regulátorem a uznávanou autoritou? O nezávislosti a nestrannosti Rady lze s úspěchem pochybovat. Jednotliví členové Rady jsou jmenováni na návrh Poslanecké sněmovny, která také může Radu nebo její jednotlivé členy odvolat, což znamená, že spíše v Radě zasednou osoby loajální k některým politikům nebo provozovatelům vysílání než skutečně nestranní odborníci.

Měla by tedy být současná Rada odvolána? Rada nepožívá důvěru veřejnosti, ale i velké části politické reprezentace a provozovatelů vysílání, protože její některá rozhodnutí jsou rozporuplná, netransparentní, nepředvídatelná, nevytvářejí potřebnou míru právní jistoty a destabilizují mediální scénu.

Dlužno dodat, že to zákon mnohdy umožňuje, resp. někde ani nedává Radě možnost rozhodnout transparentně, např. úpravou licenčního řízení, změn licencí apod. V souvislosti s působením Rady visí ve vzduchu také závažná podezření, že někteří její členové zvýhodňují určité provozovatele vysílání a nejednají v souladu se zákonem a zájmy České republiky, ale prosazují soukromé zájmy, mnohdy právě na úkor zahraničních investorů (v další kauze TV3 hrozí České republice také mezinárodní arbitráž).

To by v zavedené demokracii stačilo na to, aby takový orgán sám odstoupil nebo byl odvolán. Na druhou stranu se však domnívám, že při zachování současného právního rámce pro činnost Rady a stávajícího způsobu výběru jednotlivých členů Rady se radikální zkvalitnění činnosti Rady dá i při její personální obměně jen stěží očekávat.

3. Parlament České republiky a vláda. Odpovědnost zákonodárného orgánu a vlády je dána tím, jaký byl vytvořen právní rámec pro celou mediální oblast, a tím, jak kvalitní a zodpovědné členy poslanci Poslanecké sněmovny do Rady navrhli. Zde však lze stěží vysledovat konkrétní odpovědnost jednotlivých osob, neboť novely zákona o vysílání měly širokou podporu napříč politickým spektrem a výběr jednotlivých členů Rady také získal většinové požehnání zřejmě díky existenci opoziční smlouvy. Parlament a vláda (pozn. minulá vláda Miloše Zemana) tedy ve věci prohrané arbitráže nesou také svůj díl politické odpovědnosti a je na voličích, jakým způsobem tuto odpovědnost vyčíslí jednotlivým politikům a politickým stranám v příštích volbách.

4. Vladimír Železný. Působení V. Železného, jehož důsledkem bylo odstoupení od. tzv. servisní smlouvy ze strany společnosti CET 21 (o platnost tohoto právního úkonu se vede soudní spor), a zahájení vysílání zcela bez účasti společnosti CME, resp. ČNTS, bylo primární příčinou znehodnocení investice společnosti CME.

V. Železný se určitě v této věci vůči společnosti ČNTS nezachoval eticky, neboť se po určité dlouhé období podílel na řízení této společnosti a poté jednal zcela evidentně proti jejím zájmům. Zda se jednalo i o trestním zákonem postižitelné jednání a naplnění některé ze skutkových podstat hospodářských trestných činů, nechť vyšetří orgány činné v trestním řízení a rozhodne soud.

O morální odpovědnosti V. Železného zřejmě již rozhodly ony pověstné "boží mlýny", když se obdobného "podrazu" jaký připravil zahraničním investorům dočkal od svého blízkého spolupracovníka Aleše Rozehnala, který mu předtím pomáhal vytvářet síť komplikovaných a neprůhledných právních vztahů okolo televize NOVA a společnosti CET 21, a přišel o majetkový (ne manažerský) vliv v televizi NOVA. Majetková odpovědnost V. Železného vůči České republice nemá žádný právní základ.

5. Společnost CME. Absurdně může znít, že sama poškozená společnost je částečně spoluodpovědná za znehodnocení své vlastní investice do televize NOVA. Společnost CME se při investování do televize NOVA příliš nezabývala českým právním prostředím, kontrolu nad licencí si dostatečně právně nezajistila a zcela bezdůvodně vložila obrovskou míru důvěry při spravování svých záležitostí V. Železnému, což se jí vymstilo. Tuto naivitu ale pochopitelně rozhodčí soud ve svém nálezu při rozhodování o výši náhrady nijak nezohlednil, protože rozhodoval především podle mezinárodních standardů obvyklých při ochraně investic, které nijak nepočítají s českým "chytráctvím".

6. Rozhodčí soud a jednotliví arbitři. Možnou podjatost arbitrážního soudu nebo některých rozhodců nelze dost dobře hodnotit. Arbitrážní soud rozhoduje podle stanovených pravidel, která státy smluvně akceptují. Rozhodčí nález je konečný a není možné jej po věcné stránce napadat.

Soud by mohl na návrh podaný Českou republikou zrušit arbitrážní nález pouze, pokud by nebyly dány podmínky pro jeho vydání nebo pokud by arbitrážní řízení trpělo vážnými vadami (např. i pokud by se prokázala podjatost rozhodců).

S ohledem na mezinárodně akceptovanou autoritu arbitrážního řízení a způsob obsazení rozhodčího soudu (každá ze stran sporu jmenuje jednoho rozhodce, a tito rozhodci nebo předseda rozhodčího soudu pak jmenují předsedu tříčlenného senátu), i proto, že doposud nikdy žádný stát zrušení arbitrážního nálezu pro podjatost rozhodčího senátu nedosáhl, nelze předpokládat, že by rozhodčí senát byl podjatý (Česká republika nepředložila veřejnosti dostatečně pádné důkazy -- jedná se pouze o dohady a nepodložená tvrzení), a že by návrh na zrušení rozhodčího nálezu měl naději na úspěch.

Shrnuto a podtrženo. Výsledkem rozhodčího řízení se společností CME je tvrdý úder přímo "na solar" a poznání, že v civilizovaném mezinárodním prostředí jsou pojmy právní prostředí, etika podnikání a ochrana investic vykládány poněkud jinak, a že tam podivné metody podnikání obvyklé v české kotlině a dále na východ nepožívají právní ochrany.

Poučí se z toho některé z výše uvedených subjektů, tedy především náš zákonodárce a veřejná správa? Nebo budeme pokračovat ve hře na právní stát a vynutitelnost práva a strachovat se, kolik budou ještě Českou republiku stát případné další mezinárodní arbitráže?

Nebo radši vypovíme uzavřené dohody o ochraně investic s jednotlivými státy a požádáme případné zahraniční investory, aby svůj kapitál zhodnocovali raději třeba v Moldavsku? Nebo existuje ještě další alternativa?