Co by měla dělat levice?

11. 6. 2010 / Jiří Paroubek

Proto levice i poté, kdy dosáhla zrušení institucionální nerovnosti, bojovala za omezení moci elit a zlepšení života širokých vrstev obyvatelstva. To se celkem dařilo až do 70. let minulého století. Od té doby probíhá určitý návrat k dřívější nerovnosti, který ale neznamená, že směřování k rovnosti a oslabování moci elit je již minulostí. Jedinou jednoznačnou tendencí v celém vývoji lidské společnosti je prohlubování vazeb mezi lidmi. Nejen horní vrstvy členů společnosti, ale všichni lidé si ve stále větší míře předávají navzájem hmotné statky a informace. Tento proces není rovnoměrný, ale je čím dál masovější. Povede k tomu, že elity budou mít čím dál menší podíl na rozhodování, až nakonec zcela zaniknou. To je ovšem nadlouho, na stovky let, co však nastane již v blízké budoucnosti, počítané nejvýše na desítky let, je překonání současného trendu prohlubování nerovnosti a soustředění moci do rukou úzkých skupin lidí a opětný růst vlivu širokých vrstev. Tendence prohlubování vazeb mezi lidmi nepřipouští jinou cestu. Boj levice je předem vyhraný.

To, že její boj je předem vyhraný, však neznamená, že v něm levice může ustat. Platí jako vždy, že směr vývoje společnosti je sice předurčen, ale tento vývoj se realizuje konkrétní činností lidí, kteří došli k určitému poznání a jednají v jeho intencích. Dokonce si myslím, že aktivita, kterou levice projevuje, je nedostatečná a spíše se podobá pasivitě. Je třeba si vzpomenout na staré heslo Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě, ovšem aktivita, která je potřebná, nebude bolševická, to znamená s cílem dosažitelným i nedemokratickými metodami, ale moderní, založená na široké diskusi a demokratickém hlasování. Hlavním znakem dnešní pasivity je neúčast lidí, kteří přitom hledají někoho, kdo se bude brát za jejich zájmy. Strany od levice po pravici mají jen málo členů a tím spíše upadají pod vliv různých skupin mocných lidí. Jejich program není založen na jasné ideologii a obsahuje tak cíle, které jdou proti sobě. Některé strany sice sledují, co si lidé přejí, a svůj program tomu přizpůsobují, ale příliš jim to nepomáhá, protože program je vnitřně rozporný, bez jednotící koncepce a lidé ho ani neznají. Tento podivný stav asi nemůže překonat pravice, která je z definice elitářská a tedy masové aktivní strany u ní sotva přicházejí v úvahu, ale levice ho překonat jistě může a měla by. Větší aktivita a systémovost v politickém životě může vést ke značné změně politického obrazu naší země a k posunům, které se dnes zdají být neuskutečnitelné.

Jak píše K. Dolejší, teď, po porážce levice ve volbách, je vhodný čas pro diskusi, co má levice dělat, "protože teprve teď nastala chvíle, kdy má kritika alespoň nějakou šanci být také slyšena". Právě teď by se mohli lidé, kteří dělají levicovou politiku, zastavit a zapřemýšlet, co dělat lépe, a lidé, kteří jsou s levicí zájmově, intelektuálně nebo i citově spjatí, by mohli přednést své nápady. Spíše než kdy jindy by se jim mohlo dostat sluchu. Ve středu pozornosti by měl být hlavně program. Řeknu rovnou, že hlavním pilířem každého levicového programu musí podle mého názoru být přímá demokracie. To plyne ze skutečnosti, že hlavní charakteristikou levice je antielitářství. Jak jinak vyjádřit antielitářství než tím, že hlavním bodem programu bude zavedení všeobecného přímého hlasování o všech zásadních rozhodnutích? Jak jinak se přihlásit k rovnosti všech občanů než požadavkem na rovný podíl v rozhodování o zásadních věcech? Oběma levicovým stranám slouží ke cti, že požadují ústavní zákon o obecném referendu, který obě hlavní pravicové strany odmítají. Tento požadavek by ale měl být na prvním místě. Myslím, že se to nemůže nevyplatit. Hle, jakou parádu nadělala strana Věci veřejné právě kladením důrazu na přímou demokracii. Je povzbuzující, že i tato strana považovaná za pravicovou má přímou demokracii jako jeden ze svých hlavních bodů. Když se k ní hlásí i někteří víceméně pravičáci, tím spíš by se k ní měla hlásit levice. O přímé demokracii je ovšem nutná široká diskuse. Té se již Britské listy významnou měrou zúčastnily, a to zejména články M. Valacha ZDE ZDE ZDE, ZDE, který potřebu a prospěšnost přímé demokracie velmi dobře zdůvodnil a vyvrátil mnohé námitky proti ní. Dosud však, ač podle dřívějších průzkumů velká většina obyvatel se za přímé hlasování a zvýšení účasti občanů na rozhodování staví, není tato otázka ve veřejnosti významnějším tématem.

Nyní již stručněji. Jako druhou zásadní věc bych viděl informační otevřenost. O přímé demokracii se diskutuje aspoň trochu, ale o informační otevřenosti prakticky vůbec. Dokonce se dá říci, že většina levičáků stejně jako skoro všichni pravičáci je proti. Přitom právě nepřístupnost informací prospívá nadměrnému vlivu elit jako máloco. Je paradoxní, že v současné době, kdy technika umožňuje vědět skoro všechno skoro o komkoli, se informace o lidech utajují víc než před nějakými třiceti lety, kdy se každý mohl dovědět např., komu patří auto, co stojí tamhle na rohu. Stačilo napsat si státní poznávací značku a zajít na úřad. Utajování osobních údajů a dalších podobných informací umožňuje vyhýbat se plnění zákonných povinností a jinak porušovat zákony hlavně elitám. Obyčejným lidem dodržujícím zákony informační otevřenost nemůže vadit.

Je toho víc a některé cíle, které jsou nepochybným předmětem levicového směřování, jsou skoro tak důležité jako přímá demokracie a informační otevřenost, ale o tom podrobněji až jindy. Hlavní je vycházet ze základu, na kterém levice stojí a kterým je snaha o větší rovnost a omezení moci elit. Naproti tomu není racionální napřít veškerou snahu k bezprostřednímu zlepšení hmotného postavení skupin občanů, v jejichž prospěch levice vystupuje. Ukázaly to i tyto volby. Slib jednorázového příplatku k důchodům levici příliš nepomohl. Lidé na rozdíl od politiků dávají, ač pravice tvrdí opak, přednost dlouhodobým cílům a zásadním opatřením, a proto u nich našla větší porozumění myšlenka snížení zadlužování než akce ke zvýšení dávek nad úroveň před zahájením šetření. Studentky, o kterých ZDEpíše P. Kovačíková , se přihlásily ke snižování státního dluhu i za cenu, že osobně na to doplatí. Jejich postoje, jak jsou vylíčeny, jsou trochu naivní, ale pokud jde o zadlužování, jsou rozumné, odpovědné a sympatické, i když opomíjejí požadavek, aby náklady na snížení zadlužení nenesli jen studenti, příjemci sociálních dávek a další znevýhodnění občané, ale také vysokopříjmové vrstvy. Zadlužování nemá v oblibě většina lidí. Výhody financované vypůjčenými penězi většina lidí jako systém odmítá (byť když už je dostane, samozřejmě je přijme). Proto také až bude zavedena přímá demokracie, rozpočtové schodky se stanou minulostí. Ostatně zadlužování není nic levicového, nýbrž právě naopak, jak dokládají Britské listy pěkným citátem.

Když se vyjde z myšlenky posílení rovnosti a omezení moci elit jako základu celého levicového hnutí, dospěje se k mnohým požadavkům, které by mohly být v popředí zájmu levicových stran, ale zrovna moc nejsou. Je to například zavedení plošného mýtného nebo centrálního hodnocení výsledků vzdělávání, o kterých píše Š. Kotrba. Dnešní stav, kdy stále vzrůstá důležitost formálního vzdělání a kdy bez titulu z vysoké školy vás téměř ani nepustí zametat chodníky, zatímco skutečné vzdělání důležité není a proto se ani objektivně nehodnotí, oslabuje rovnost mezi lidmi, zvětšuje prostor pro svévoli a tím i dává elitám možnost dosahovat svého. Podobně mýto uvalené na každý kilometr jízdy každého motorového vozidla by nastolilo rovnost ve spotřebě tak významného zdroje, jakým je půda, kterou bylo nutné pokrýt asfaltem nebo betonem, lidská práce, kterou to stálo, a životní prostředí, které každý tento automobilokilometr a motocyklokilometr poškozuje hlukem a emisemi. Toto mýto by také v souladu s požadavky liberálních ekonomů, tentokrát zcela správnými, aby cena, v tomto případě cena dopravovaného zboží, vyjadřovala spotřebu všech použitých zdrojů, umožňovalo prostřednictvím těchto cen omezovat zbytečné převážení sem a tam a poškozovat tak přírodu a lidské zdraví. Levicových cílů, jako jsou plošné mýtné a centrální hodnocení výsledků vzdělávání, by se našlo mnoho, a přitom programy levicových stran na ně důraz nekladou.

Přimlouval bych se za to, aby se rozpoutala široká diskuse o cílech levice, která by mohla být prvním krokem ke zvrácení nepříznivého trendu, který volby před dvěma týdny ukázaly. Diskuse by se neměla vyhýbat ani tabuizovaným otázkám a měla by se vystříhat snižování a obviňování, jakému je například při každé příležitosti vystaven známý obránce racionality, bořitel mýtů a občasný autor Britských listů P. Bakalář. Ale Britské listy vždy dávají možnost obrany a tak strach nemám.

Vytisknout