Princip subsidiarity funkce

11. 6. 2010 / John Michael Greer

Je to jen dílem náhody, víc než čehokoliv jiného, že se Řecko stalo symbolem toho, k čemu dojde, když trváte na uplácení vlivných sektorů voličstva penězi, které nemáte. To čemu dnes rádi říkáme demokracie je systém, v němž frakce politické třídy bojují o moc utrácením velkých sum peněz jiných lidí za nákup dočasné loajality hlasovacích bloků. Na tomto systému není mimochodem nic zvlášť nového; zaniklá římská republika spravovala (nebo spíše zhoršovala) své záležitosti přesně stejným způsobem, a klasičtí teoretikové jako Polybios tvrdili, že to je způsob, jakým demokracie obvykle nakonec funguje (či spíše nefunguje).

Možná si myslíte, že Řecko, které bylo Polybiovou domácí půdou, by mělo mít dost zdravého rozumu, aby se tomuto konkrétnímu bodu vyhnulo. Ale nemělo takové štěstí; nedávné řecké vlády, stejně jako mnoho dalších, udělaly strategickou chybu a používaly vypůjčené finanční prostředky pro zajištění do značné míry nezasloužené štědrosti, a z toho vyplývající dluhové břemeno nakonec narazilo na pokračující proces eliminace finančních závazků vyvolaný posledním cyklem bublinové ekonomiky. Výsledkem byla fiskální spirála smrti, když pochybnosti o schopnosti Řecka platit dluhy zvedaly úrokové sazby, které Řecko musí při financování těchto dluhů platit, což zase dále zvýšilo pochybnosti; vymáchejte a opakujte, dokud se něco nerozpadne. Velmi vítané oznámení záchranného balíku EU stabilizovalo situaci na pár dní, ale to je asi tak vše; spirála smrti již opět pokračuje, spolu s krvavými nepokoji v ulicích Athén a komentáři obvykle vysoce postavených zdrojů, že nějaký druh bankrotu se stává nevyhnutelným.

Zpravodajství varovalo před vznikem podobné kolize ve Španělsku a Portugalsku. To co je jen velmi málo lidí v mainstreamových médiích ochotno zmínit ale je, že nejvelkolepější příklady ekonomiky "půjčuj a utrácej" nepředstavuje několik zemí na ekonomických okrajích Evropy, ale Británie a Spojené státy. Je jen předmětem všeobecných dohadů, kdy si investoři začnou uvědomovat, že ani jedna z těchto zemí nedokáže nijak splatit olbřímí sumy, které si obě vypůjčily na pozvednutí své zmrzačené ekonomiky; a až se to vyjasní, útěk k východům bude pravděpodobně zaznamenán do knihy rekordů.

Je stejně tak věcí náhody, že právě vrtná plošina Deepwater Horizon katastrofálně selhala. Že se něco podobného stane bylo do značné míry předem dáno; těžba ropy míli pod vodou je riskantní, složitý a technologicky náročný podnik, a žádné ložisko ropy, kdekoli, nemůže odolat náhlé erupci, právě když je navrtáváno. Prostě jen došlo k tomu, že právě zde blesk uhodil, a laxní bezpečnostní normy a záměrné ořezávání rozpočtů endemické v dnešním korporátním světě zajistily do značné míry nevyhnutelnost toho, že když už k erupci došlo, změnila se v katastrofu.

I když už tohle je dost zlé, může se to stát ještě mnohem, mnohem horším. Podle zprávy, která unikla do tisku na pobřeží mexického zálivu, se úředníci BP soukromě přiznali americké vládě, že proud horké ropy o velkém tlaku prudce stoupající zničeným potrubím by mohl nadzvednout zbývající hardware v horní části vrtu. To by zase současný únik 5 000 barelů ropy denně změnilo v kataklyzmatický gejzír o 40 000 až 60 000 barelech denně. Zastavení takového proudu míli pod vodou je za hranicemi možností současné technologie; pokud se věci budou ubírat tímto směrem, nemusí zůstat žádná jiná možnost než čekat, až proud zeslábne na zvladatelnější úroveň. Pokud to znamená smrt všech mnohobuněčných organismů v Mexickém zálivu, bouře v hurikánové sezóně, které za sebou zanechají vše v pásu mnoha mil směrem do vnitrozemí potažené černou polevou, a dehtové koule a uhynulé ptáky plovoucí u břehů kdekoliv, kam zasahuje Golfský proud - a jistě, tohle jsou dost pravděpodobné důsledky vzedmutí ropného pramene - pak můžeme počítat právě s tím.

Jak jsem zmínil v posledním příspěvku, tyto krize navzájem spojuje společný jmenovatel v podobě komplexity, a stejně je spojuje i s ostatními katastrofami téže velikosti, k nimž statisticky vzato v následujících měsících a letech spolehlivě dojde. Ti z nás, kdo žijí v průmyslových státech, umožnili svým společnostem, aby dosáhly takové složitosti, jakou nemůže žádná sbírka lidských mozků účinně řídit, a naší jedinou odpovědí na problémy, které to způsobuje, je přidávání dalších vrstev složitosti. Výsledkem je samozřejmě to, že naše společnost se stává ještě nezvladatelnější, a problémy, které vytváří, jsou ještě extrémnější a nepřekonatelnější. Opět vymáchejte a opakujte, dokud se něco nerozpadne.

Jednoduchým a logickým řešením problému způsobeného přílišnou složitostí je snížit míru složitosti. Joseph Tainter v knize Kolaps komplexních společností, která se v komunitě ropného zlomu stala zaslouženě povinnou četbou, tvrdí, že společenské zhroucení má přesně tuto funkci; když se společnost nashromážděním větší složitosti, než kolik může zvládnout, sama zahnala do kouta, kolaps je jediná cesta ven, která zbývá. Ugo Bardi před nějakou dobou na serveru The Oil Drum dospěl ke stejnému závěru, když tvrdil, že pokud by se někdo v římských dobách snažil nastolit udržitelnou společnost, k jaké římský svět mohl přejít, nejlepší řešení by pozoruhodně připomínalo středověk.

Bardi zdůraznil, že neexistovala žádná šance, aby nějaké takové doporučení přijal i ten nejmoudřejší z římských císařů; a stejně tak je pravda, že návrh na snížení složitosti současné civilizace se může spolehnout, že nezíská větší pozornost politických tříd dnešních průmyslových zemích, nebo i veškerého obyvatelstva. Experiment byl koneckonců proveden; je třeba připomenout, do jaké míry dětské krůčky směrem k nižší složitosti přijaté v sedmdesátých letech podpořily reaganovský zvrat let osmdesátých.

Je pravda, že některé z úspěchů sedmdesátých let - dramatický pokrok v organickém zemědělství, zrod moderního recyklačního průmyslu, zdokonalení pasivního solárního vytápění, solárního ohřevu vody a tak dále - zůstaly životaschopnými i v době zvratu, a jsou životaschopné dodnes; a je také pravda, že dnešní ekonomický debakl, nemluvě o hrozícím dopadu ropného zlomu, nabízí příležitost značnou část dědictví sedmdesátých let v letech příštích mnohem více zpopularizovat. Přesto sen o kolektivním přechodu k udržitelnému životnímu stylu, který plnil tolik stránek v časopisech jako Rain, Seriatim a další z tohoto období, je nyní vzdálenější než tenkrát; tolik času a tak mnoho zdrojů bylo vyplýtváno, že je na práci na takovém kolektivním přechodu příliš pozdě, i kdyby bylo možno najít potřebnou politickou vůli.

Přesto když dojde na věc, naděje na hromadný přechod k udržitelnosti politickými prostředky - pomocí právních předpisů, řekněme, opřených o masivní novou byrokracii, která by byla potřeba k vynucování "zelených zákonů" ovlivňujících kterýkoliv detail každodenního života - je to jen další pokus o vyřešení problému způsobeného rostoucí složitostí tím, že se složitost dále zvýší. To je populární strategie, ze stejných důvodů, proč je dnes populární jakýkoliv jiný pokus vypořádat se s problémy složitosti prostřednictvím další složitosti: Většině z nás tohle dává smysl, protože jde přesně o to, co jsme zvyklí dělat, a poskytuje to větší počet hospodářských a sociálních nik pro odborníky - v tomto případě profesionální komunitní aktivisty, kteří by mohli oprávněně očekávat postup do zaměstnanecké pozice v nové byrokracii - kteří mají za úkol řídit novou úroveň složitosti alespoň teoreticky ku prospěchu těch, kdo s ní musejí žít.

Zde jsme všude na velmi dobře známé půdě, kde se odráží způsob, jímž se už dříve nespočetné jiné pokusy o reformu změnily v další vrstvy složitosti. Chcete-li tvrdit, tak jako já, že to nebude fungovat, tak to ještě neznamená, že se o to někdo nepokusí. Pokus probíhá právě teď, v mnoha zemích a na mnoha různých úrovních, s dostatečným úspěchem na to, aby se přinejmenším v Británii řada aktivistů hnutí Transition Towns dostala na výplatní pásky obcí a vyvolala reptání členů méně úspěšných nátlakových skupin.

Stejně tak je myslím nepochybné, že každý druhý přiměřeně dobře financovaný pokus o vyřešení problémů složitosti ještě větší komplikovaností dostane alespoň nějaké finanční prostředky, a bude alespoň symbolicky vyzkoušen. Už jsme zde v USA měli boom kukuřičného etanolu, boomy celulózového etanolu a bionafty z řas nabraly nějaké zpoždění v důsledku ekonomického kolapsu na úvěrových trzích, ale někdo bezpochyby včas najde ten správný způsob; o něco později je docela dobře předem dán havarijní program výstavby jaderných elektráren; výzkumníci v oblasti jaderné fúze budou mít příležitost nalít další miliardy dolarů do stejných krysích děr, jaké zkoumají už od let padesátých; na co si vzpomenete, jestliže je to jen trochu složité a drahé, pak to bude financováno.

Ne všechny tyto peníze budou zcela zbytečně vyhozeny. Aktuální technologie využití větrné energie a fotovoltaické panely nemusejí být udržitelné dlouhodobě, ale pro desítky let bezprostředně před námi je to vynikající investice; cokoliv, co dokáže napájet síť, dokonce i přerušovaně, zatímco budou fosilní paliva v ekonomikách průmyslových zemí docházet, může pomoci, aby byl dlouhý pokles méně brutální, než by jinak mohl být. S trochou štěstí dojde k boomu v izolaci domácností, boomu v oblasti solárního ohřevu vody, boomu v zahradničení a podobně - k malým boomům, pravděpodobně, avšak není příliš složité a nákladné s pomocí současné imaginace pochopit, že i malý boom by mohl pomoci.

Nicméně vcelku je úsilí o složitost coby řešení problémů způsobených složitostí strategií prohry. Stalo se, že jsme touto strategií prohry vázáni, kolektivně a ve většině případů i individuálně, a pro mnoho lidí může být závratně obtížné přemýšlet o jakékoli opatřeních, která se z ní vymykají. Věnujte teď chvíli před přečtením zbytku tohoto příspěvku, a zkuste to. Napadá vás, jak se vypořádat s problémy složitosti v dnešních průmyslových zemích - s problémy, které zahrnují rychle se vyčerpávající zdroje energie, ekologickou destrukci a zrychlující se ekonomické turbulence, ale neomezují se jen na jmenované - aniž byste jednoduše k celému tomu zmatku přidali další vrstvu složitosti?

Existuje alespoň jeden způsob, a dlouhodobého čtenáře tohoto blogu nepřekvapí, když zjistí, že byl prozkoumán před desítkami let, v jiném kontextu, nekonformním ekonomem E. F. Schumacherem. Tento způsob začíná tím, co nazval zásadou subsidiarity funkce. Zmíněné pravidlo stanoví, že nejúčinnější opatření k zajištění výkonu jakékoli funkce vůbec bude vždy přiřazovat funkci nejmenší a nejlokálnější jednotce, která ji může skutečně vykonávat.

Je těžké vymyslet nějakou zásadu, jež více odporuje všem předpokladům moderního světa. Úspory z rozsahu a centralizace kontroly jsou oceňovány tak silně a bez rozmyslu, že jen zřídka někomu dochází, že v mnoha situacích ve skutečnosti vůbec nejsou k užitku. Přesto Schumacher nebyl teoretik stavící vzdušné zámky; vyvodil své závěry ze života, jehož větší část strávil prací ekonoma v byznysu. Stejně jako většina z nás si všiml, že čím větší a centralizovanější jsou ekonomické nebo politický systémy, tím méně efektivně dokáží reagovat na složitou texturu místních potřeb a možností, která tvoří skutečný svět.

Toto pravidlo lze aplikovat na jakýkoli aspekt potíží průmyslové společnosti, na který si vzpomenete, ale právě teď se chci soustředit na ožehavou otázku, jak reagovat na zmíněnou nesnáz. Pokusy umožnit takové odpovědi na nejvyšší a nejméně lokalizované úrovni - například selhavší jednání o klimatu, která dosáhla posledního vrcholu absurdity v nedávném debaklu v Kodani - udělaly docela slušnou práci při sbírání důkazů ve prospěch Schumacherova tvrzení. Pokusy udělat totéž na vnitrostátní úrovni si nevedou o mnoho lépe. Čím níže po schodišti úrovní sejdete, a čím blíže se dostanete k jednotlivci a rodinám čelícím výzvám svých životů, tím více úspěchů najdete.

Podle stejné logiky nejlepší místo, kde začít snižovat přetížení složitostí, představuje každodenní život jednotlivce. To co v konečném důsledku udržuje dnešní sociální složitost, je míra, v níž se jednotlivci obracejí na komplexní systémy za účelem uspokojení svých potřeb a přání. Chcete-li naopak od komplexních systémů přejít na úroveň jednotlivce, znamená to podkopávat základ pro sociální komplexitu a začít budovat rámce pro uspokojování lidských potřeb a přání mnohem jednoduššími a tedy mnohem udržitelnějšími způsoby. Má také jednu výhodu - a není malá - že je zbytečné čekat, až mezinárodní smlouvy, vládní aktivita, nebo cokoliv jiného vyvine na situaci nějaký efekt; je možné začít právě tady a právě teď, tím, že určíte komplexní systémy, na kterých jste závislí ve věci splnění potřeb a přání, a provedete v životě změny, které tuto závislost přenesou na menší nebo větší lokální systémy, nebo na vás samotné, nebo jednoduše na nic - koneckonců nejjednodušší způsob, jak se vypořádat s potřebou nebo přáním, pokud to je biologicky možné, představuje prostě přestat potřebovat nebo chtít.

Tyto osobní odpovědi byly tradičně hanobeny těmi, kdo upřednostňují takové či onaké velké kolektivní systémy. V reakci na to bych chtěl zdůraznit jednak to, že malý krok, který se skutečně stane, znamená větší dobro než grandiózní plán, který nikdy neopustí rýsovací prkno, což je osud, kterým trpěly téměř všechny grandiózní plány na udržitelnost za poslední půlstoletí; za druhé, že vyjít od osobní volby a místních možností, spíše než od abstraktní a globální úvahy, o dost zvyšuje pravděpodobnost, že to co se z procesu vyvine může skutečně fungovat; a za třetí, že řešení krize průmyslové společnosti shora dolů byla už aktivisty zkoušena znova a znova po celá desetiletí, bez viditelných výsledků, a možná je na čase zkusit něco jiného. Jak by to "něco jiného" mohlo být uvedeno do praxe bude téma příštího příspěvku.

Celý článek v angličtině: ZDE