Říše znaků a hájemství neideologické řeči Jakuba Češky

11. 6. 2010 / Jan Matonoha

Z hlediska postulátů a toho, co těmito postuláty de facto dělá, lze v Češkově úvaze stopovat celou sérií kontradikcí:

Za prvé. Ve své tirádě proti ideologii politické korektnosti trpí velmi nebezpečnou formou ideologie, jež vypadá takto: všude na mne útočí ideologie (např. ona genderová), jen já ve své čisté řeči, která kritizuje jakoukoli formu interpelace, dohledu, disciplinizace, zotročení předmětu řeči či jejího subjektu, stojím mimo tuto ideologii, a z této privilegované pozice budu kázat proti všem "ideologickým" zotročením.

Za druhé. Jednoho z nejhorších poklesků, jehož se lze v takto utvářeném světě diskurzu Jakuba Češky dopustit, je snížit se k této rámující, manipulující řeči, která rozdává narativní karty a staví a inscenuje mluvčí, se v rámci inscenování do (výhodných či nevýhodných) pozic. Proti tomu lze namítat velmi jednouduše (s Foucaultem například), že přesně toto činí eo ipso každá řeč, moje, řeč politické korektnosti, a řeč Jakuba Češky pak par excellence, jak ostatně zábavný a silně sugestivní volba titulu úvahy (Strážná řeč) sám dokazuje. V situaci této panující pannarativnosti, z níž není úniku, si pak ale lze sotva stěžovat, že mne někdo jiný interpeluje svou řečí, když sám tak činí měrou vrchovatou, a nemůžu ani -- z podstaty věcí, domnívám se -- jinak. Samozřejmě se mohou ohrazovat, že mě interpeluje právě ve jménu toho či onoho (vadí mi například být interpelován ve věci genderové sensitivity), ale nikoli, že mne interpeluje, ve své promluvě rámuje, umisťuje obecně.

V tomto smyslu je Češka vypravěčem mého příběhu (mé postavy) a já vypravěčem jeho postavy. To je ale věc natolik zřejmá a nevyhnutelná, že jí nelze kritizovat (stejně jako nelze kritizovat někoho pro jeho / její ideologičnost z pozic "neideologických"). Literární teoretik Češka však ve své vizi obývá ideologií nedotčený prostor, v němž se vyskytují čisté subjekty jen za sebe a jen sobě dokonale zodpovědné, které mluví čistou řečí, jež nejlépe neiscenuje, nerámuje, neinterpeluje. Ale každá řeč rámuje a interpeluje a inscenuje pozice: a to i ta řeč, která tuto praxi kritizuje, což Jakub Češka ví nejlépe, a podle toho tak činí (zarámovav poměrně nevinný požadavek genderové sensitivity jako projekt hodný paradigmatu jehovistického přesvědčení). To je skvělý tropus i zvukově pěkná figura a cením si jí. Pokud ale sám praktikuje tyto narativní metaforické interpelace (a nemůže jinak, jako nikdo z nás nemůže jinak), pak však nedává smysl ohrazovat se, že i jej bude někdo ve své řeči nějak pozicionovat a interpelovat. Ať už je to řeč mé úvahy nebo diskurz politické korektnosti.

Za třetí. Ministerští úředníci se podle Češky absurdně zabývají fikcí (kocourem Mikešem), namísto aby řešili realitu. To zní z úst literárního teoretika a profesionálního čtenáře Barthesových Mytologií , které řeší právě to, jak zdánlivě nevinné fikce (a to dokonce fikce o dost méně zatížené symbolickým kapitálem než je kanonické dílo) naturalizují, legitimizují a vposled zneviditelňují společenské a mocenské struktury, obzvlášť pozoruhodně.

Češka volá po svatosti textu (či jazyka), který je své literárnosti (či "přirozenosti", danosti) natolik výsostný, že je vyňat z dekonstruktivní kritické reflexe (např. z hlediska genderu či jakéhokoli libovolného jiného hlediska). Co pak dělají Barthes, Greenblatt, de Man, kulturální, genderová a postkoloniální studia, kritické čtení kánonu, než že ukazují na -- nevyhnutelné a často ztajené -- epistemické a mocenské podloží a pozadí každého textu? Připadá mi absurdní být od kritika narativního násilí narativně zarámován jako kdosi, kdo chce cenzurovat či přepisovat čítanky. Nejde přirozeně o takovou cenzurní praxi, nýbrž o reflexi toho, jak se literární text svou modalitou a často podprahovými sděleními podílí na cirkulaci symbolického kapitálu, jakým způsobem podrývá, zpochybňuje či naopak potvrzuje dobový status quo.

"Ale co je to za řeč, která nikomu nestraní, co je to za literaturu, která nikoho neuráží?", píše Češka. Ano, ale to je právě ona pointa: každá řeč je násilím, i ta moje, Češkova, řeč politické korektnosti, řeč literatury. V tomto smyslu se politická korektnost nedovolává božské instance univerzality a neutrality, nýbrž prostě jen zviditelňuje jeden typ "násilí" a staví se mu do cesty jiný typ -- ano "násilí". Nemůžu se nevybrat některý z těchto typů násilí či ideologie. Jakub Češka si vybírá ideologii čisté řeči (a zároveň tento akt nevyhnutelné ideologičnosti zastírá) a ideologii literatury vyzdvižené z její mocenské situovanosti (otázek typu, jak je text situován v diskurzivním poli, jak je jím formován a jak on naopak do tohoto pole sám vstupuje a mění je). Smyslem kritické reflexe kánonu pak není cenzurovat minulost, ale tázat se, v jakých kontextech moci a vědění se daná minulost utvářela a jak tyto kontexty zpětně formovala.

Češka se pohybuje v dichotomiích typu entropie, difuze, živá nekorektnost vs. sterilizující, anestetizující, kosmetická korektnost. Smysl politické korektnosti však neroste z nějaké komické puritánské snahy cudně zakrývat takový či onaký stav věcí či cenzurovat minulost, nýbrž z uvědomění, že skrze způsoby, jimiž si skrze jazyk konceptualizujeme realitu, nejsou nevinné, ba mohou být mnohdy zraňující, a to nikoli na rovině individuálního úmyslu, nýbrž na systémové rovině intersubjektivního řádu věcí. (Např. když systematicky skrze jazyková pojmenování - generické maskulinum -- systémově vylučuji polovinu populace a implicitně jí přiznávám nižší status, menší schopnost vstupovat do odborné sféry atp.). Nečekal bych, že se s profesionálním čtenářem Rolanda Barthesa budu muset dohadovat o tom, že jazyk (či fikce) mají svou společenskou a epistemickou, konceptualizující dimenzi a z toho také pramenící společenské konsekvence, tedy že protiklad fikce a reality je iluzorní.

Pro Barthesa Mytologií , v podstatě celého Foucaulta, Derridu Spectres of Marx, G. Ch. Spivak, J. Butler atd. zcela hladce a organicky přechází trajektorie a od poststrukturálních teorémů k určitým angažovaným postojům. Jak postoj Jakuba Češky ukazuje, v české literární teorii oproti tomu dochází k zvláštní disociaci teoretických východisek a jejich možných implikací.

Nemám problém napsat 300 stran o "Psaní vně logocentrismu", tedy právě způsobu, jak se vyhnout nemožnému: nepořádat realitu podle navyklých reduktivních schémat. Takové vně-logocentrické psaní je inherentně úkolem nemožným, protože právě tyto režimy pořádání nám zpřístupňují to, o čem mluvíme a udržují to v jakés takés stabilitě.

Promýšlení takto odtažitých otázek, sycené dekonstrukcí a poststrukturalismem, mi nebrání, nýbrž naopak napomáhá tomu, vyvozovat z dekonstrukce jednoduchý závěr (oproti často panujícímu banálnímu a simplicistnímu přesvědčení, že dekonstrukce rovná se relativismus): za prvé, pro svá rozhodnutí nemám žádné transcendentální, jednoznačné a nezpochybnitelné opory; k dispozici mám jen svá singulární rozhodnutí, za něž bych měl být ochoten převzít zodpovědnost; a za druhé, tato rozhodnutí nikdy nečiním v nějakém epistemickém, sociálním a mocenském vakuu, naopak bych měl být schopen reflektovat, do jaké míry je ono "svobodné" rozhodnutí těmito faktory formováno a -- jak je samo také nevyhnutelně posiluje a reprodukuje. V tomto smyslu na jedné straně sdílím vášeň Jakuba Češky pro určité formy deteritorializovaného rukopisu, na straně druhé mi to nijak nebrání, naopak, hlásit se k určité agendě, kterou si volím mezi agendami jinými (stejně "politickými" a "ideologickými").

Jakub Češka není aktivista, říká. Žije tedy zdá se v říši čisté literatury a vyvázán ze své situovanosti, dobře zabydlený v dichotomii aktivismus vs. (literární) věda / čisté psaní atp. To je pohodlný a v jistém smyslu pěkný, neproblematický, čistý svět. Je to však rozhodně jiný svět než svět Tel Quel, Foucaulta, Kristevy a konec konců a Barthesa, kteří viděli text vždy již neodvolatelně nasáklý ideologií, nevědomím, mocí (a tyto instance také zpětně formující) a zvažovali, zda je možné psát jinak a za jakou cenu, jakým -- nesamozřejmým -- způsobem (odtud zájem o rukopis Lautréamonta, Mallarméa, Roussela, Geneta atp). Češkově úvaze pracující na pozadí dichotomií typu aktivismus vs. čistá literatura, ideologická vs. neideologická řeč právě tento rozměr implikací (post)strukturalismu uniká.

V závěru Češkovy úvahy čteme, že "dnešním aktivistům (zde jako i jinde míním zastánce korektnosti) vůbec nejde o to, co se děje, nýbrž si pouze uzurpují právo na to, aby se stali dohližiteli řeči". Na toto tvrzení nelze než opáčit velmi prostou věc: dohližitely, manipulátory řeči jsem my všichni, vždy volíme mezi nějakými alternativami, a to, že Češka nevidí současnou (či svou) verzi řeči (např. generické maskulinum) jako jednu z možných voleb, vůči níž lze stavět volbu jinou, nýbrž jako neutrální sacrosanctum spadlé z nebe, jen ještě více odhaluje, jakými slepými skvrnami vůči pojetí jazyka coby inherentně aribtrérního (tj. smluvního) konstruktu trpí.

V jeho pojetí či presupozicích je podle všeho stávající řeč pro Češku "přirozená", zatímco jakákoli její reflexe, kritika či alternativa je nepřirozená a "ideologická". To na monografistu Rolanda Barthesa (tedy např. Rolanda Barthesa Mytologií) není špatný myšlenkový výkon. (A když už Jakub Češka zavádí řeč na téma, do jaké míry se "aktivisté" -- vs. emisaři čisté řeči a čisté literární vědy -- zabývají tím, co se "skutečně" děje, snad lze poukázat na vposled vcelku sekundární skutečnost, že to, jak moc se Jakub Češka zajímá o dění ve sféře vědy a vzdělanosti, lze zjistit porovnáním jeho publikační aktivity k daným otázkám zde na Britských listech ve srovnání s mým, vezmeme-li ovšem mé upadlé snažení coby aribitrární referenční bod; abych ušetřil čtenáři/ce klikání na články autora, poměr článku o "reformách" vzdělávání a vědy je šest k nule.)

Souhrnně a jednoduše řečeno. Základní rozdíl mezi pozicí Jakuba Češky a pozicí mou je prostý: já se hlásím k "násilí" a ideologii politické korektnosti u vědomí toho, že každá promluva, každé jednání je výkonem moci a ideologie; Jakub Češka má to štěstí sedět na trůnu čisté řeči a literatury, nedotčené ideologií a epistemickou a mocenskou zainvestovaností. To je svět záviděníhodně oidipální, nikoli v psychoanalytickém, nýbrž epistemickém smyslu. Možná má Jakub Češka nakonec pravdu v tom, že z mého diskurzu mluví duch karatelství. Při četbě jeho úvahy se totiž nemůžu zbavit onoho setrvalého a intenzivního dojmu nereflektované fundamentální pragmatické kontradikce, a to do té míry, že se sotva bráním slovům "nesuďte jej, neboť neví, co činí".

Vytisknout