Budíček, vstávat!

10. 6. 2010 / Ondřej Kumsta

Oni totiž na zem nespadli teprve před těmito volbami, jsou tady a vyrůstají v této společnosti už nejméně osmnáct let. Čehož si asi mnoho lidí včetně některých jejich rodičů nestačilo všimnout. Neděsí mě, že volili pravici, ale to, že se tomu jejich vlastní rodiče diví. Cožpak neznají jejich názory? Mladí lidé se chovají stádně, jdou cestou nejmenšího odporu. Bylo tomu, ale jinak u jejich rodičů? ¨Kdo nekrade, okrádá rodinu¨ to je heslo, které jsem poprvé zaslechl jako kluk v televizi a později slyšel od některých profesorů, při přednáškách o době minulé. Od svých rodičů jsem ho naštěstí neslyšel nikdy! Dodnes ho nedokážu pochopit, asi jsem hloupý, ale jsem za to rád. Když přijde otec, nebo matka domů hodí něco na stůl a řekne kdo nekrade... jaké dítě může vyrůst? Jsou dvě možnosti, buď to začne brát za normální, protože se tak chovají jemu dva nejbližší lidé na světě, nebo se tomu vzepře. Což může zničit rodinné vztahy na celý život. Co udělá dítě, nebo mladý dospívající? To je na každém jednotlivci, někdo dá na rodiče, někdo na své svědomí.

Mezi lidmi okolo padesátky se stále setkávám s předsudky a křivdami minulosti, které dostane do vínku asi každý u nás narozený. Já jsem měl ve třinácti taky pocit křivdy ze strany Němců za Druhou světovou válku, Rusů za osmašedesátý, ale dokázal jsem se jich zbavit. Jistě namítnete a budete mít pravdu, že je to snadné, když jsem tu dobu nezažil. Já se, ale ptám, proč jsem ty pocity měl, když jsem onu dobu nezažil? Protože naše společnost se jich nezbavila, třeba se o nich zrovna nemluví a tak je klid, ale stačí aby někdo promítl televizní dokument Zabíjení po česku a do hodiny od odvysílání visí na internetu uklidňující článek o tom, že to ne my, ale Rusové. My jsme přece ti hodní. Když řeknu, že nesouhlasím s poválečným odsunem Němců a konfiskaci jejich majetku pokládám za krádež, tak to bude spousta lidí brát jako vlastizradu. Nerozuměl jsem tomu proč jsou mezi některými studenty vysoké školy rasistické názory, když dotyční nemluvili ani ze své vlastní zkušenosti.

Mnoho z nás dojme pohled na opuštěné babičky a dědečky v domovech důchodců, ale pohled na opuštěné děti v jeslích nedojme nikoho. Byly to i tyto babičky, které dávaly své děti do jeslí, protože budovaly reálný socialismus. Ponechám stranou otázku, proč muselo být Československo tak závislé na práci žen. Zjednodušeně řečeno, ten kdo se nemohl věnovat svým dětem a vychovávat je, se nemůže divit tomu, že tyto děti jim ve stáří nebudou věnovat svoji péči a raději je umístí do domova důchodců. A co například Éra Husákových dětí? Kolik dětí se narodilo, protože rodiče chtěli podporu? Ptají se tito dnes třicátníci sami sebe, či svých rodičů jestli byli opravdu chtěni? Ano vím, poznali to ve svém životě na vztahu jaký se svými rodiči mají.

Přišla revoluce, spousta lidí si čuchla k penězům a zblbla. Doba je krutá, doba je zlá, vládne trh, děláme kariéry -- otřepané fráze dne. Kariéristi byli za První republiky, za komunistů, dnes, prostě vždy, někteří lidé to mají v krvi. Ztepilí antikomunisti posledních dvaceti let na manažerských postech, chválících kapitalismus a volný trh by před rokem 89 s úsměvem na rtech chválili program Strany a Vlády jedné strany, protože by tak jako dnes chtěli nadšeně lézt po žebříku kariéry. A vůbec, jen se zeptejte těch starších z nich, jestli náhodou nebyli předsedy nějakých těch mládežnických svazů a organizací, či jak se to jmenovalo. Nic proti nim, ale kritiku předchozích poměrů jsem bral vážně, vždy jen od lidí, kteří se neohnuli a kritizovali je hlavně v době, kdy to mělo smysl.

Dívám se kolem sebe a žasnu jakým způsobem lze také vychovávat děti. Bez zájmu o ně, rodiče své děti uplácejí dárky za to aby jim po práci dali pokoj. Šestileté dítě nepotřebuje mobil. ale pohlazení. Vědět, že je důležité a mít možnost promluvit si o všem co ho zajímá. Rodiče se o své děti bojí, chtějí aby byly zdravé, ale co z nich vyrůstá je neděsí. Znám třináctileté dítě, které dodnes neví jak se má držet příbor a nikomu to nepřijde divné. Ve škole se navzájem šikanují tím co kdo má a uzavírají mezi sebou stáda. Když jsem chodil na základní školu tak byly terčem posměchu tlusté děti, dnes jsou k smíchu ti co nemají rádoby značkové oblečení, či dražší typ mobilu. Jedenáctiletý kluk mi s úžasem v očích říká, že otec jeho spolužáka je multimilionář. Říkám si panečku, řešil jsem taky v jedenácti co bych si koupil za milion?

Vzpomínám si jak jsem někdy v pěti letech zahlédl v televizi Madonnu odhalit své ňadro na veřejnosti, nevzpomínám si jestli to bylo v Československé televizi jako důkaz zvrhlosti zápaďáků, nebo v nějaké Německé televizi. Byl jsem šokován a ptal jsem se matky proč to ta paní udělala, vždyť je to neslušné. Uklidnila mě a řekla, že to je neslušné, ale že tahle paní se snaží šokovat aby na sebe upoutala pozornost. Dnešní děti vyrůstají ve zcela odlišném prostředí, je jim přirozené. Neříkám jestli je dobré, nebo špatné. Spousty věcí jim přijdou normální i když normální nejsou, dospělí si to uvědomit dokážou, ale vysvětlí to také svým dětem?

Svět se změnil, zatímco se my teprve probíráme z kocoviny porevolučního mejdanu, na kterém jsme se co nejrychleji opíjeli vším krásným pro oči. Přebírali stupidity ze západu abychom si taky užili. Máme všechny ty přiblblé televizní pořady. a uměle vytvářené celebrity z nýmandů. Alespoň máme něco, když už ne úctu k právu, opačnému názoru, stáří a nakonec ani sami k sobě. Slýchávali jsme, že bude trvat ještě mnoho a mnoho let, než se dostaneme tam kde je západ. Malér je ale v tom, že my se snažili dostat tam, kde je západ teď, či spíše, kde byl před deseti lety aniž bychom se snažili pochopit, že sám chtěný západ stojí před krizí.

Vzbuďme se, zbavme se konečně svých předsudků, které nám křivý pohled na svět a starejme se o své děti, čelíme dnes především krizi hodnot a rodiny.

Vytisknout