Ovšem pohrdání svými voliči, které předvádějí sociálně demokratičtí ministři a politici vůbec se vymyká vší logice, i té machiavelistické. Od volby prezidenta až po současnou reformu usiluje ČSSD o spáchání politické sebevraždy. V ČR běžné pohrdání "obyčejnými" občany, typické pro pár již zaniklých elitářských stran, je pro stranu sociálně demokratického typu zcela zhoubné. Zdá se však, že jedno volební období bylo pro soc. dem. až moc a druhé jim již příliš stoupá do hlavy, která se začíná točit z příliš dlouho držené moci.

Tak například je reforma, onen soubor úsporných balíčků, který nejvíce postihne typické voliče soc. dem., předkládána bez jakékoliv hlubší diskuse a zdůvodnění s předpokladem, že občan, tak jako vždy, pochopí moudrost svých pánů a přijme jejich rozhodnutí bez většího reptání.

Kritický šťoural by například uvítal objasnění příčin státního dluhu, rozdělení jeho položek na jednorázové, které se již nikdy opakovat nebudou, a na položky řekněme pravidelně se opakující, uvítal by úvahu o metodách odstranění těchto příčin, ať již spočívají v nehospodárném chování státu a v neplnění jeho úkolů (nedoplatky při vybírání daní např., sanace bank ve výši stovek miliard korun atd.) či v demografickém vývoji obyvatelstva - stárnutí populace, atd., apod.

Nic z toho se však nestalo. Vláda se neobrací na občany, aby je získala pro svůj plán, ona jim ho předkládá jako hotovou věc.

Malý počet rozdělených (do dvou organizací) odborových demonstrantů by nasvědčoval tomu, že vládě tato elitářská strategie vychází. Jen byl pan premiér trochu vyveden z míry jejich neochotou akceptovat popření všech volebních slibů a arogantní přístup, v němž se nic nevysvětluje, ale jen nařizuje. Podle svědectví novinářů byl na jeho tváři patrný hněv a strach.

Opusťme sociální demokraty, kteří jsou jimi jen podle jména, za nímž se neskrývá žádný sociálně demokratický projekt, a všimněme si zajímavé zkušenosti z druhého konce světa.

V brazilském městě Porto Alegre měli před léty podobné potíže, jaké řešíme my nyní. Dokonce ještě o trochu horší a s menší vzdělanostní základnou. Klasické recepty utahování opasků, které tak "geniálně" používá naše současné vláda selhaly. Město hrozil naprostý krach, a to nejen finanční.

Jejich zkušenost s řešením této tíživé situace, potvrzovanou ovšem ve zcela odlišných podmínkách bohatého Švýcarska, shrnujeme níže (překlad textu, originálně uvedeného ZDE, provedl dr. Jiří Polák, člen HzPD, s jehož svolením jej níže uvádíme).

Porto Alegre je brazilské město s asi 1,2 milionů obyvatel. Je hlavním městem státu Rio Grande do Sul. Od r.1989 tam vládne Partido dos Trabalhadores (PT - Dělnická strana), založená r.1980. Vznikla z koalice odborových organizací, sociálních hnutí ve městech a na venkově, základních křesťanských organizací a bývalých marxistických a trockistických skupin. Nemá přesnou ideologii, nýbrž jen dvě hlavní myšlenky:

Převrácení priorit:Musí skončit klientismus zvýhodňující elitní skupiny a prioritu musí dostat chudí.

Lidová účast. Jako ve všech zemích světa potřebují lidé v Brazilii skutečnou demokracii. Rebecca Abers cituje některé zajímavé výsledky průzkumů veřejného mínění. Na př. na otázku ˝Byla by země na tom lépe, kdyby lid měl moc rozhodovat?˝ odpovědělo kladně 71 - 86% dotázaných (1990). Originální příspěvek PT spočívá v pochopení toho, že lidová kontrola veřejných výdajů je klíčem ke skutečně lidové účasti v politice. Proto zavedla PT proceduru 'orcamento participativo' (sestavování státního rozpočtu na základě PD) od r. 1989 a dále.

Jak tento systém funguje?

1.

Město je rozděleno do 16 obvodů. Každý duben pořádá každý obvod otevřené plenární shromáždění prvního kola. Kromě toho jsou pořádána plenární shromáždění pro 5 tematických for: a) doprava b) městské plánování a organizace c) vzdělání a kultura d) zdravotnictví a sociální pomoc e) ekonomický rozvoj a daňová reforma.

˝Tato prvokolová shromáždění mají skoro divadelní charakter a jejich účel je přilákat občany do procesu spíše než dělat rozhodnutí. Promítají se videa, vysvětluje se, jak funguje sestavování rozpočtu, a podávají se informace o velkých investicích, které administrativa provedla minulý rok. Omezený počet účastníků dostane slovo. Nakonec promluví starosta.˝

2.

V následujících týdnech se konají druhokolová shromáždění v sídlištích (týkající se tematických for na sub-tematické úrovni). Na těchto shromážděních se sestavují seznamy investičních priorit.

3.

Během června se koná druhé kolo obvodních a tematických shromáždění. Zde jsou preferované investiční kategorie (zdravotnictví, nová dlažba ...) a investiční projekty formálně předloženy administrativě. Dále jsou zde voleni dva reprezentanti a dva náhradníci pro celoměstský rozpočtový výbor.

4.

Ve stadiích 1. a 2. Jsou voleni delegáti do obvodních rozpočtových fór.

Obvodní rozpočtová fóra koordinují seznamy priorit vypracované na sídlištích a sloučí je do jediného seznamu. Implementace investic je projednávána s městskými úřady. Tato práce probíhá po celý rok. V otázkách technických omezení a ekonomické proveditelnosti mají fora rozhodující pravomoc. Fora kontrolují administrativu, aby zajistila plnění slibů a berou si na starost detaily implementace velkých projektů.

5.

Městský rozpočtový výbor koordinuje požadavky obvodních a tematických for za účelem vypracování ročního investičního plánu města.

Je třeba vyzdvihnout fakt, že o investičních prioritách rozhodují v přímo demokratickém procesu s konečnou platností shromáždění na sídlištích. Je to tedy lid, kdo vládne. Volené orgány implementují rozhodnutí dělaná lidem. Vláda a správa jsou dvě různé věci.

Výsledky

Zkušenosti z Porta Alegre ukazují, že přímá účast lidu dramaticky zvyšuje efektivitu veřejných výdajů. Rebecca Abers: ˝Účastníci rozpočtového procesu neustále zkoumali údaje, vysvětlování a rozhodnutí dělaná administrativou. To vystavovalo prefeituru neustálému tlaku, aby svá rozhodnutí ospravedlňovala. I když ve většině případů, které jsem zkoumala, technické výklady administrativy obstály, nutila ji neustálá hrozba požadování důkazů, aby prováděla jen taková opatření, která mohla alespoň odůvodnit. Důsledkem této transparence bylo úplné eliminování korupce a klientismu, které jsou hluboce zakořeněny ve většině součástí brazilského vládního systému a které zejména rozleptávají rozhodování o rozpočtu. Nebylo už možné, aby peníze mizely, aby se uzavíraly kontrakty za přemrštěné ceny, aby se ignorovaly sliby a aby se prováděly zbytečné investice.˝

Před zavedením systému orcamento participativo měřil nejdelší úsek kanalizace 17 km (r.1987). Od r.1990 do r. 1994 se tato cifra zvyšovala každoročně na 46 km. Díky tomu se počet obyvatel, kteří měli přistup ke kanalizaci, zvýšil ze 46 % na 95 %. Za vlády staré administrativy byly každoročně vydlážděny 4 km ulic. Po r. 1990 to bylo ročně 20 km a kvalita dláždění se dramaticky zlepšila. Oblast favelas (slumů), která mívala jen blátivé cesty a stezky, se stala přístupnou pro autobusy, auta pro odvoz odpadků, sanitky a policejní vozy.

Kdo participuje?

Výzkumy ukázaly, že se r.1994 účastnilo rozpočtových shromáždění asi 8 % dospělých obyvatel. ˝Toto procento se může zdát nízké ve srovnání s účastí ve volbách, ale odborníci je shledávají impozantním, poněvadž se vztahuje na aktivitu, která daleko přesahuje izolované rozhodování volebního aktu. Řada obyvatel většiny sídlišť si udělala čas alespoň jeden večer, aby se zúčastnila dlouhých a často vášnivých diskusí o prioritách a aby se naučila rozumět základům městských financí.˝

Rebecca Abers konstatovala, že ve shromážděních orcamento participativo byli nadměrně reprezentováni chudí lidé (poněvadž rozhodování se týkalo hlavně jich). To kontrastuje s většinou zkušeností s více konvenčními formami přímé demokracie jako referenda, jichž se účastní převážně bohatší a vzdělanější občané.

Participační rozpočtový proces dovoluje lidem, aby přímo posuzovali své životně důležité problémy, a mohl by proto fungovat jako první stupeň k účasti v jiných formách přímo demokratického rozhodování.

Počáteční problémy a opozice

Když se v Portu Alegre dostala k moci PT, bylo město na pokraji bankrotu. Zbytnělá byrokracie pohlcovala téměř všechny prostředky obce. ˝Nedostávalo se těch nejzákladnějších potřeb - kříd pro školy, aspirinu ve zdravotnických střediscích ... Platy za zboží a služby se opožďovaly o 6 měsíců.˝

Druhý měsíc mandátního období požadovaly soukromé městské autobusové společnosti zvýšení jízdného, přestože předchozí zvýšení přišlo před necelými dvěma měsíci. To vedlo k prudkým konfrontacím s těmito společnostmi.

Tři dny před koncem období předchozí administrativy byly radikálně zvýšeny platy obecních zaměstnanců. Přestože se naštěstí zvýšily i příjmy obce o 44 % převodem ze státní daně z prodeje, spotřebovala prefeitura r.1989 skoro 100 % svých příjmů na platy. První pokus o participativní rozpočtový proces nebyl příliš úspěšný, protože v tom roce byly skoro všechny příjmy už přiděleny.

Zdálo se nevyhnutelným zvýšit příjmy města. V září 1989 byla reformována daň z majetku ve směru větší progresivity: zatímco se daně většiny majitelů domů snížily, došlo k velkému zvýšení daní pro ty, kdo ve městě nebydleli. Kromě toho se každý měsíc daně přizpůsobovaly inflaci (koncem r.1989 rostla inflace měsíčně o 40%). Výsledkem bylo, že r.1990 byly příjmy už o 40% vyšší než r.1989. Byly tu teď peníze k dispozici a participační rozpočtový proces začal fungovat. R. 1995 byl celkový kapitálový výdajový rozpočet asi $ 65 milionů, z čehož o něco méně než polovina byla podrobena procesu přímo demokratického rozhodování.

Podle R.Abers odmítala většina stavebních společností v Porto Alegre zúčastňovat se nabídkových soutěží, když PT převzala administrativu r. 1989. Avšak bojkotový kartel se brzy zhroutil když konkurující společnosti zjistily, že nový režim je pro ně výhodný. Nebylo už zapotřebí úplatků, potřeba pracovních sil vzrostla, takže nemusely provádět lobování, a účty byly placeny přesně. Odpor stavebních společností rychle zmizel.

Vztahy s majiteli půdy byly čas od času velmi napjaté a místní tisk většinou PT ani proces orcamento participativo nepodporuje.

Lepší daňový systém

Po r. 1992 byly daňové sazby sníženy, ale příjmy města se zvyšovaly protože poklesl daňový únik. Obrácený poměr mezi přímou demokracií a objemem daňových úniků byl také popsán pro Švýcarsko. Zkušenosti z Porta Alegre potvrzují pozorování provedená ve Švýcarsku: když lidé cítí, že mají vliv na výdaje, že daně jdou na dobré účely a že jsou vybírány spravedlivě, jsou méně náchylní se daním vyhýbat.

Cíl a cesta k cíli

Velmi důležitý postřeh R.Abersové je tento: ˝Mnozí teoretici přímé demokracie považovali za samozřejmé, že politická a ekonomická rovnost jsou nutnými předpoklady pro participaci.To znamená, že nemají-li lidé stejné podmínky pro participaci, budou ti mocnější ovládat participační fora právě tak jak se děje v jiných politických formách (...). Zkušenost z Porta Alegre, i když nemůže být aplikována na každou politickou nebo rozhodovací arénu, může být užitečná pro lepší chápání toho 'jak se dostat tam odsud' (...). Rovnoprávnější podmínky byly dosaženy samotným procesem participace spíše než před zahájením tohoto procesu.˝

Mnozí teoretici redukují lidi na 'kalkulující jednotky', které se zajímají o participaci pouze pokud to slouží jejich úzce definovaným zájmům. Podle tohoto názoru by tu byla masivní tendence 'vozit se zadarmo', to jest přijímat výhody získávané z participace jiných lidí, aniž by do participace investovali nezúčastnění sami. Abers odmítá tento názor. Lidé participují nikoli když z toho mohou sami něco mít, nýbrž když jsou opravdu schopni změnit situaci k lepšímu. (Velmi podobnou zkušenost udělali organizátoři plánovacích skupin v Německu i jinde. Neustále se ukazuje, že průměrní lidé, dostane-li se jim zodpovědnosti v širším společenském kontextu, většinou dokáží odhlédnout od vlastních krátkodobých sobeckých zájmů a snaží se působit ve prospěch celé společnosti. JP)

Rebecca Abers se odvolává na mnohé prvky potvrzující hypotézu synergického vztahu mezi společenským kapitálem a demokratickou praxí. Zavádění přímo demokratického rozhodování budí v lidech zájem o demokracii a tento zvýšený zájem pak sám o sobě posiluje demokracii.

Potud překlad.

Jistě, výše uvedená zkušenost nedává návod na nějaký snadno použitelný všelék. Ale ukazuje cestu, kterou by se naše země měla vydávat. Utahování opasků není totiž řešením vůbec ničeho, pokud současně nedochází k rozvíjení vnitřních zdrojů růstu a zvyšování efektivity jejich využívání, včetně potlačování korupce. Strach z nutnosti šlápnout přitom na "kuří oka" vlivných skupin je asi hlavní příčinou sociálně demokratické teoretické impotence.

Řešení této situace nepřinesou ani předčasné volby, i když se zdá, že jsou již téměř nutné. Řešení přinese až zrod aktivních občanů, kteří budou hlídacími psy svých politiků a nedají jim pokoj v množství podstatně větším, než jaké se sešlo v pondělí v Praze. Pokud si občané nepomohou sami, a to i od lživých a elitářských politiků, nikdo jim nepomůže.