Levicoví politici musejí přijít s jiným pojetím života

11. 6. 2010

Čtu právě text pana Josefa Vogla, s faktickou poznámkou; podobá se vlastně sněmovním originálům, rovněž není k tématu a s duchem, smyslem textu nesouvisí, ale ta nepřesnost mi "trhá oči". Jde o větu: "Pozastavuji se nad neustále používaným dělením na levici a pravici, když víme, že toto dělení pochází historicky z toho jak seděli poslanci v anglickém parlamentu v době, kterou nikdo z nás nepamatuje."

Je pravděpodobně zřejmé, na co narážím, píše František Krejča. Tradiční dělení politického spektra na levou a pravou část pochází (a nebo to přinejmenším uvádějí relevantní zdroje, pokud vím) z rozmístění zákonodárců ve francouzském revolučním parlamentu, kde na levé straně od křesla předsedy sněmovny zasedali zástupci "třetího stavu" a na pravé straně "zástupci druhého".

Ještě bych si dovolil poznámku na téma smysluplnosti tradičního dělení politického spektra. Levicová a pravicová politika reprezentují určité dosti univerzální principy, naprosto nezávislé na konkrétních představitelích politických stran nebo konkrétní době. Dost těžko přitom můžeme uvažovat pravo-levý spor za historicky uzavřený a tím pádem popírat smysl tradičního dělení: smysl tohoto dělení je právě v dialektice, chceme-li sporu, v různorodosti možných řešení a především různorodosti možných náhledů na společenské uspořádání jako takové. (Není a nemůže být ve vyřešení, uzavřenosti sporu.)

Samotný fakt, že to, co bylo nazýváno "dělnickou třídou" v podstatě ve společnosti virtuální výroby (totiž naprosté většiny služeb) neexistuje přece neznamená, že velké politické téma samotné báze společenského uspořádání bylo vyřešeno. (Toto téma je pochopitelně starší, než samotný pojem dělnické třídy.) Pravo-levý spor můžeme myslím pro potřeby této úvahy dosti přesně charakterizovat jako spor "přívrženců" tradičnějšího "přirozeného" a "přírodního" principu "boje o zrno" s "přívrženci" principu socializace, pospolitosti, pokud možno spravedlivého a především na jiném základě, než základě "přirozeného výběru" uspořádaného společenského soužití. Není to rozhodně jediný možný pohled na tuto problematiku a nechce používat přídomky jako hodnotící, pouze jako popisující. (Jistě už slovo "uspořádaný" připomíná pojem "vnucený", tedy v konečném smyslu totalitní. "Přívrženci" asociují ideologičnost pravo-levého dělení; jak nebýt podřízen ideologii, byť by to byla třeba ideologie kritického myšlení? Konec konců, například geniální Krylovo dvojverší "zaujímáme postoje - místo abychom stáli" vyzývá k odmítání "praktické ideologičnosti" podřízením se ideologii, k ideologickému odmítnutí utilitarismu a "chameleonství".)

Nechci tu polemizovat ani o smyslu ideologie ani o řešení pravo-levého sporu; který myslím neexistuje pro to, aby byl vyřešen, ale aby inspiroval. Chci pouze připomenout jeho odkaz: totiž jeho podstatnost pro osobní orientaci každého z nás. Pouze při vědomí tohoto (zdánlivě?) základního problému politiky jako takové si můžeme klást otázky jak uspořádat společnost; pokud vějíř možností a zejména důvodů hovořících pro tyto možnosti nemáme na zřeteli, neklademe si otázku, rovnou odpovídáme. Jinými slovy, jen vědomí plurality názorů a absurdity jediného výkladu světa umožní nahlédnout svět nikoliv nutně absurdně (jako jednoduchý svět s jedním významem).

Krize levice v druhé polovině 20. století právě se základním rozporem pravo-levého uspořádání politického spektra úzce souvisí, protože ve světě bez pevných nábožensko-politických ideologických soustav je jediným možným protiargumentem utilitarismu, či, chceme-li, přirozenosti pravicového myšlení v konečném důsledku morální vědomí. Pochopitelně je velice těžké přesvědčit takřka kohokoliv, že v současném světě uvolněnosti a zdánlivé osobní svobody má nějaký smysl nadřadit morální argument nad vlastní zájem. Zejména je to těžké v době, kdy lidská sebehumanizace překročila zdánlivě veškeré bariéry a popřela smysl čehokoliv, včetně samotné existence.

Levice se dostala do groteskní pasti, kterou sama nastražila, protože se, poněkud nadneseně řečeno, ve snaze chránit neprivilegované zasadila o prosazení ideologie osobní svobody a neprivilegovaní se jí odměnili urputnou snahou stát se privilegovanými. (V tom je jeden z paradoxů levicového myšlení -- potřebuje svobodu zároveň dávat i omezovat. Pravice se problémem svobody vůbec nemusí zabývat, protože ho jednoduše obchází petrifikací stávajícího systému a nebo šikovněji poukazem na přirozenost či heslovitými výkřiky bez skutečného obsahu; pro pravici totiž nemůže být tématem složitost svobody ve vztahu já-ty-oni.) To ale levicoví politici nechápou, nerozumí tomu, že ve "světě pro růst", kdy je nasazenou maskou přirozenosti a nezávislosti na člověku zrazuje i téma globálního oteplování, nemohou uspět se stejně utilitaristickými programy jako pravice; která nabízí navíc bonus, přilepšení, kouzelné zaklínadlo osobní svobody. ("Pravice" "levici" argument svobody doslova "vyfoukla", opět naprosto přirozeně a nutně, zdá se, znásilněný v groteskní podobu svobody obchodovat nezávisle na státním dozoru.)

Levicoví politici doposud nechápou, že musí přijít s programem na zcela jiné bázi; na základě smysluplnějšího života. Musí nabídnout (protože politická soutěž "je o nabídkách") alternativu "světu hospodářského růstu pro růst". Jedině potom půjde o autentickou levici, obávám se ale, že doposud "neexistuje živná půda", "neuzrála doba" pro takovou politiku; totiž pro její úspěch.

Přestože tedy levice v současných politických systémech v podstatě neexistuje a nebo je velmi okrajová a tichá (existují spíše "středové" strany, které usilují v rámci stávajícího společenského systému obrušovat hrany a přitom neustále ustupují tlakům na jejich broušení), vědomí uspořádání politického spektra na pravici a levici si uchovává podstatný smysl nejen připomínkou historického kontextu, ale zejména připomínkou základního politického problému. Neměli bychom se ptát "pro koho" nebo "jak, ale nejprve "proč".

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.6. 2010