Finanční Chalchyn gol?

9. 6. 2010 / Karel Dolejší

Tato neveselá anekdota se mi vybavila při četbě příspěvku na blogu Paula Krugmana, který byl publikován pod názvem Madmen in Authority (Volně přeloženo: Uznávaní šílenci). Autor kriticky hodnotí hysterii přehnaně zdůrazňující potřebu, aby vlády neprodleným přijetím úsporných opatření "získaly důvěru finančních trhů" - hysterii, která zachází nyní až tak daleko, že chce uprostřed recese omezit vládní výdaje a velmi pravděpodobně dorazit agregátní poptávku, která se i tak sotva drží nad vodou.

Ne že bych se samotnou kritikou rozpočtové hysterie nesouhlasil - jenže pak jsem uviděl přiložený koláčový graf vycházející ze zdrojů Mezinárodního měnového fondu a narazil na ten bagatelizující výraz. Graf zachycuje projektovaný podíl různých výdajů na nárůstu amerického vládního dluhu mezi lety 2007 - 2014, a podíl Obamova fiskálního stimulu zde činí 3,5%. Krugmanův komentář k tomuto údaji zní: "So how much we spend on supporting the economy in 2010 and 2011 is almost irrelevant to the fundamental budget picture" ("Takže pokud jde o základní obraz rozpočtu, to kolik jsme v letech 2010 a 2011 utratili na podporu ekonomiky je takřka bezvýznamné").

Vezmeme-li prezentovaný údaj o projektovaném podílu fiskálního stimulu na růstu dluhu izolovaně, může skutečně vypadat jako bezvýznamný - podobně, jako majoru Kadžikavovi připadala bezvýznamná každodenní ztráta 3-4% jeho mužů (nebo to tak alespoň podle deníku jednotky vypadá). Jenže tu jaksi cosi chybí, zůstalo to nedořečeno: Dlouhodobý trend, kumulativní dopady, širší prognózy. Krugman zrovna zde nijak nezdůrazňuje, že sám prosazoval nový a ještě větší finační stimul než ten, s nímž počítal MMF; nezdůrazňuje ani svou dosti temnou a zdá se realistickou hypotézu, že USA čeká "ztracená dekáda", podobně jako Japonsko po měnové krizi z konce 90. let. Kolik fiskálních stimulů bude tedy podle Krugmana Amerika vlastně ještě potřebovat? A kolik si jich ještě vůbec může dovolit?

Obamův stimul, který už je téměř utracen a jehož efekt se brzy vyčerpá, není placen z příjmů americké vlády. Ta na podobné věci prostě už dávno nemá peníze. Jsou to prostředky vypůjčené na světových finančních trzích. Krugman má ovšem zhruba pravdu, když říká, že momentálně nikdo ve vyspělém světě, s výjimkou evropské periferie, nečelí problémům, jestliže si chce levně vypůjčit. Jenže zapomněl dodat, že o tom, kdo si smí nebo nesmí levně vypůjčit, nerozhoduje Paul Krugman, Timothy Geithner, ba ani Barack Obama, ale globální finanční trhy - které ani po nástupu deprese v roce 2008 nedokázali světoví politici dostat pod kontrolu. A momentální stav, kdy si USA mohou levně vypůjčit, rozhodně nemusí vydržet do roku 2014...

Není nutno být zrovna ideologicky předpojatým "deficitovým jestřábem", aby člověk dospěl k závěru, že tady něco není v pořádku. Major Kadžikava kdysi nedokázal vidět širší obraz událostí: Soustředil se jen na fakt, že kdykoliv se jeho vojáci dostanou k Rusům na dosah bajonetu, s přehledem je rozsekají na hadry, a nepřišlo mu nepřiměřené platit za to každý den 3-4% ztrátami, které si ovšem v dlouhodobém výhledu naprosto nemohl dovolit. Vypadá to, jako by Krugman ve jménu bohulibé stimulace poptávky vytvářel podobnou iluzi nevyčerpatelného nadbytku tam, kde to rozhodně není na místě. Jeho hodnocení podílu fiskálního stimulu na celkovém nárůstu amerického dluhu je ve skutečnosti jen poněkud střízlivější variantou okřídleného konstatování feldkuráta Katze "To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou", a ničím víc. Pokud je tohle opravdu jediná alternativa k šílenství takové Sarah Palinové, pak tedy rozhodně nelze vyloučit, že Spojené státy brzy zažijí svůj finanční Chalchyn gol.

Vytisknout