Strážná řeč

10. 6. 2010 / Jakub Češka

Máme si snad korektní literaturu představit na způsob kondolenčního formuláře z Hlavy XXII. V tomto formuláři jsou vytištěny všechny možnosti, jež se mohou odehrát: a to jak ve vztahu k adresátovi, tak také ve vztahu k typu tragédie, v neposlední řadě také pochopitelně k pohlaví a příbuzenskému vztahu tragicky zesnulého nebo pohřešovaného. Na rozdíl však od kondolence z románu Hlava XXII, by dnešnímu čtenáři měla být namísto románu zjevně zaslána pouhá neperforovaná matrice. Taková literatura by se stala patrně snem teoretiků, kteří adorují svobodnou aktivitu čtenáře, neboť nyní by bylo čistě na jeho vůli, jako významovou stopu sdělení zvolí. Otázkou však je, zda-li by bylo možné takový akt označit ještě jako četbu? Nejednalo by se pouze o odsunutou despotičnost psaní, neboť píše-li čtenář, je třeba jej setrvale za čtenáře považovat? Každopádně i z tohoto křiklavého příkladu je zjevné, že literatura je již ze své povahy bude nutně interpelativní, násilná, která tak či onak znevolňuje čtenáře. Aktivisté v absurdní "kauze" Mikeš také nevedou půtku s vlastní despotičností literatury, nýbrž se dovolávají despotičnost vypravěče, práva na psaní, tímto také pochopitelně na škrtání a přepisování. Dějiny literatury jsou plné takovýchto tenzí, kdo potom baží, ať tedy napíše kupříkladu nějakého antimikeše, je však absurdní rozmlouvat rukopisu jeho bezpráví.

V této touze přepisovat minulost (pohádky, romány, "události", kroniky) je zjevný rys ideologie, neboť jakákoli stopa minulosti, jež se příčí potřebám přítomnosti, by měla být přetřena. V obdobném duchu líčí Orwell (v románu 1984) aparát strany, která musí po určité době skartovat veškeré noviny a znovu je vytisknout tak, aby jejich obsah odpovídal současné linii strany, zároveň však, aby jejich antedatováním byl vytvořen dojem minulosti, jež není ve sporu s přítomným děním. Takto se má pro budoucnost přepisovat minulost potřebami přítomné chvíle.

Ve jménu genderové a politické korektnosti (tato slova by měla čnít v čele pomyslného seznamu "nedoporučených slov") bude atakována nejen literatura, ale patrně také jazyk a v neposlední řadě by se jí měl také podvolit společenský jinak z části difuzní pohyb. Toto současné přízračné revolucionářství (jehož absurdnost v kauze "Mikeš" vtipně glosuje Petr Bílek) nám tak předkládá smělý projekt rovnosti jazyka, literatury a společnosti (ke všem stejně ohleduplně). Zjevně se nám zde předkládá utopická varianta univerzální řeči, které by se měl každý podrobit. Ale co je to za řeč, která nikomu nestraní, co je to za literaturu, která nikoho neuráží? Kde se v těchto polemikách bere ta neskonalá potřeba neosobnosti, jež je paradoxně doprovázena karatelstvím (vidět v tom ateistickou verzi protestantismu)? Třebaže Jan Matonoha píše o iluzi univerzálnosti, neboť řeč je svou povahou opresivní, přesto se nelze zbavit dojmu, že se částí své kritiky také blíží k neurčitému a obecnému typu promlouvání.

Trpké je, že následující esej je již svým zacílením paradoxní, neboť v něm hodlám pojednat o tom, čemu by bylo nejlépe se vyhnout. V polemice vůči přízračnému požadavku korektnosti (jež staví na odiv svoji neosobnost, nezanícenost a všeobecnost) je třeba být cíleně osobní. Jelikož trpím nevolí ke každému druhu aktivismu, bude spravedlivé, pokud nejprve pogratuluji agitátorům korektnosti k vítězství, neboť mě přinutili k tomuto angažmá. Tak trochu v kůži Yossarianově z Hlavy XXII, jemuž nelze vyvrátit pocit (posměškem: nejsi paranoik?), že jej všichni chtějí zabít, když po něm přeci střílejí. Aktivisté korektnosti nedisponují sice žádnou vojenskou letkou, ani palebnou silou, ale přesto mi usilují o život. Co ale dělat, když se vzpouzím nechat si kolonizovat svůj čas podvrženou a ostentativně připomínanou tematikou?

S jistou mírou básnické licence by bylo možné říci: zadřel se ti osten jejich ostnu? Nezbavuje se aktivista vlastního zranění tím, že ode všech požaduje stejnou porobu? Bratři, vyznávejme ve spolek svoje hříchy, vždyť bůh korektnosti je dobrý! Nevolník zavelel k nevolnictví, proč z něj tedy činit nepřítele?

Esejí Honzy Matonohy jsem se ocitl na scéně, aniž bych si podal přihlášku do komparsu. Proto bych se v několika poznámkách rád vyjádřil k tomu, co mě na celé záležitosti irituje.

Aby nedošlo k nedorozumění, pro jistotu předesílám, že nehodlám vést nějakou ideologickou půtku (všeobecnou a povšechnou) s genderem a politickou korektností vůbec. Budu pouze polemizovat s její jistou variantou, jíž jsem vystaven (setrvale interpelován) a jež mě nejprve atakovala příručkou o sexuálními obtěžování na VŠ). Ačkoli jsem se polemice s úspěchem vyhýbal, nakonec jsem k ní byl textem Honzy Matonohy, v němž mě stigamtizoval, doslova přinucen.

Ve zmiňovaném textu jsem se stal sice okrajovým, ale přesto záporným hrdinou - už v tomto lze vidět utopičnost "korektivismu". Literatura je totiž nesena asymetrickým gestem, neboť ten, kdo mluví, ovládá toho, o kom mluví (neboť za něj taky mluví, což neznačí pro něj, nýbrž naopak proti němu). Zrádnější bude pochopitelně taková literatura, jež se bude skrývat "vědeckostí", kterou lze v Matonohově textu shledávat v jeho dovolávání se Barthese a Foucaulta. V argumentaci takto předvádí opak toho, čeho se dovolává, a totiž korektnosti.

Literatura jako jedna z disciplinačních technik umožňuje vytvořit přízračnou podobu nepřítele. Matonohův příběh je vystavěn na napětí domnělého přátelství a toho skutečného, neboť ti, co by měli být na jeho straně, a proto vyznávat stejnou ideologii (Petr A. Bílek, Češka), stojí ve své blahosklonnosti na straně zla, zatímco kupříkladu domnělého nepřítele Adama Drdu přiměl patrně jiný Honzův text k rozumu. Otázku patřičnosti korektivismu Jan Matonoha ve svém textu vůbec neřeší, ostatně tomu ani není ve vyprávění zapotřebí, neboť svoje postoje deklaruje s autoritou klasického vypravěče. Snad také proto mohu z jeho textu vyčíst prosté sdělení, že u těch, u nichž by to nečekal, již k rozumu přišli, zatímco literární souputníci se z nepochopitelných důvodů korektivismu vzpírají. Proto také mohou být zostouzeni a může jim být podsouváno kde co (třebaže implicitně).

Proč ale všechno vidět prizmatem politiky a stavět do nesmiřitelného kontrastu sofistikovaný postoj Foucaulta (dokonce jak píše autor "o několik řádů": velkou lásku vyvažuje stejně velká nenávist?) oproti tak trochu trumbelínství akademiků, již uzavírají (volky nevolky) alianci s nepravděpodobnými neoliberalisty? Proč by měla být jakákoli aktivita čtena v politickém kontextu? Patrně budu zaslepenec, neboť nevidím význam toho, co dělám (což je vlastní charakter postavy, postava je zaslepená, vypravěč tuto slepotu odhaluje).

Nemohu přivyknout tomu, že Honzovi Matonohovi nepřijde diskuse kolem Mikeše naprosto absurdní. Tahle kauza je jenom dalším dokladem panoptikálnosti současnosti a vůbec se nelze divit překvapení Petra A. Bílka, který jí věnuje vtipnou glosu. Je přeci neskonale absurdní, zoufalé a beznadějné, když takové hlouposti (vymýtit Mikeše nebo ne) se dostane nesouměřitelně víc pozornosti - a to jak v denících, tak také v rozhlase (Vltava) a televizi (ČT 1, Nova), než dlouhodobě tristní situaci vysokých škol, které věnoval Petra A. Bílek rozsáhlou analýzu. Pohádkového kocourka řeší ministerští úředníci, zatímco reálnou situaci VŠ nikoli. Je třeba zde připomínat, že běží o nadsázku? V každém případě však povinnost ministerstva vyjádřit se k této "kauze" působí mírně řečeno znepokojivě.

Proto lze dále dovozovat, že pro tuto společnost má fikce přednost kupříkladu před reálnou situací VŠ. Nejprve je třeba vyřešit kocourka Mikeše a zástupy dalších prohřešků proti korektivismu, teprve potom se dostane na reálné problémy. Jak nemít neodbytný pocit, že si z nás někdo tropí krvavou srandu? Proč se však ale se smrtelnou vážností přidávat na stranu užvaněné společnosti a přisluhovat jí ideologií? Proč tedy nepociťovat nevoli, když se ti novodobí ideologové vkrádají do času s neoblomným a arogantním: "nejprve naše témata"? Takový apel zaznívá také z Matonohova článku, kde je navíc položen imperativně a dehonestujícím způsobem: kdo se k genderové korektnosti nehodlá vyjadřovat, baží po zneužívání symbolického kapitálu (přinejmenším bude slepě vepsán do jeho osidel). Je mi líto, ale podobná tvrzení mi již přijdou jako silně pokleslá literatura, a tedy také propagandistická a manipulativní tvrzení.

Paradoxně a proklamativně se hlásím k tomu, že nechci mít s diskusemi kolem genderové korektnosti nic společného, ať si tuto slovní gymnastiku cvičí beze mě. K brožuře o sexuálním obtěžování na VŠ jsem se dostal jako Pilát do kréda. Navzdory tomu, že mi ji na mail neposlali její autoři, nýbrž odpůrci této brožury (zde se autorům brožury velice omlouvám, neboť v polemickém zápalu jsem je původně mylně označil za autory mailu), přesto jsem byl ponoukán, abych se k tomu nějak vyjádřil. Zde má vlastně počátek tato vynucená esej. Neboť pokud by mi zmíněnou brožurku její odpůrci neposlali, nedostal bych se do Matonohova polemického textu s Petrem A. Bílkem."

Zimní pohádka

Zima až praští, píšete svůj díl barthesovské monografie, víte, že když nenapíšete pět stran za den, zaděláváte si na problém, dříví vám mizí rychleji než roste rukopis. Odhadujete, zdali vám vystačí aspoň do výplaty, abyste si mohli objednat další. Telefonát od nakladatele, jemuž se znepokojením sdělíte nepřímou úměru mezi rozsahem rukopisu a množstvím dříví. Nabízí se, že vás založí. Poděkujete, že přeháníte, peníze si potají půjčíte od maminky. Do téhle situace přijde mail, v němž se odpůrci brožury o sexuálním obtěžování dožadují vaší pozornosti. Jen při letmém pohledu na sebe text prozrazuje katastrofální literární úroveň a jinou ambici by mít neměl, i když jak víme, bohužel. Kdyby za ním nečouhala politická ambice, byl by naprosto k smíchu. Udělá se vám nevolno, mažete mail, protože pokud jej i s přílohou přečtete, můžete škrtnout minimálně den (spíš dva), nikoli kvůli rozsahu (to by zabralo maximálně hodinu), ale protože vás to obsadí pitomostma, kterých se chcete sice hned zbavit, ale právě jak moc chcete, tak si vás to víc do sebe vevazuje. Tato situace se vyznačuje několikerým ponížením: vnucování prachbídné literatury, nechápavostí nakladatele, trapností při žádání o půjčku. Proč nakladatel neposlal auto dříví? Mnozí patrně vědí, že autor je v mašinérii knižního trhu bezcenná položka - nic nestojí. Za zaslanou brožurou tušíte honorář, vy zatím píšete bezcennou knihu o Rolandu Barthesovi. Ráno je pětadvacet pod nulou, kráčíte do krámu na náves, zostřený povětří, sníh, zubaté sluneční paprsky, víc jak měsíční střízlivost, mrazivě zjasněná mysl, ani nepomyslíte na to, že byste opětovně uzavírali smlouvu se světem.

Takto zahajovaný den lze opsat poněkud vulgární metaforou: roztočí se vám hovna v hlavě. V této metafoře hodláte zlehčit vše, co vám v ní krouží, ale s čím zároveň taky nemůžete nic dělat. Což lze přirovnat k únavě, v níž chcete usnout, jelikož víte, jak moc budete spánek potřebovat, ale protože vás rozčiluje, že nemůžete usnout, tak prostě neusnete. Bylo by mi třeba zaříkávadla: "Hovna, z hlavy pryč!" Podle mě tohle je daleko patřičnější podnět pro komisi ministerských úředníků, než výslech kocourka Mikeše. Když dávají přednost pohádkám před realitou, proč se na patřičných místech nedožadovat kouzelného prostředku, třebaže si dovedete představit přímější a realističtější způsob, jak zastavit pohyb oběžnic?

Zde však má původ Matonohův mýtus tajemného barthesovského rukopisu. Mělo by mě těšit souručenství: známe se, a proto si sdělujeme svá tajemství? Co si však počne čtenář, kterého upozorňuje varovný hlas na genderovou nekorektnost? Vždyť ani nemůže ověřit, zda tomu tak skutečně je. Byl bych velmi překvapen, pokud by si vůbec někdo jediné zmínky v závorce, kde je genderová korektnost dávána za příklad přepisované četby (věnoval jsem ji pouhá čtyři slova), všiml. Právě ta čtyři slova v závorce byla doposavad jedinou mojí odpovědí na přízračnou brožuru, jako i na diskusi, kterou rozpoutala. Neboť proč věnovat interpretační úsilí něčemu tak literárně a myšlenkově chudému, když si pozornost zasluhují určité literárněvědné přístupy (například teorie fikčních světů a kognitivní metoda v literární vědě), s nimiž sice nemusíme souhlasit, ale lze s nimi polemizovat, hlavně však patří do sféry mého odborného zaměření.

Při psaní barthesovské monografie "jsem byl vítěz" (jak říká strýc Pepin), neboť jsem se interpelačního ostnu zbavil jednou závorkou, tím pádem taky získal prostor a čas na psaní. Kdybych se však zastavil na slovíčko s korektivisty, kdovíjak by to nakonec s barthesovskou monografií dopadlo. Jelikož však Honza Matonoha stigmatizoval chystanou monografii genderovou nekorektností, může si na oplátku sám zvolat pepinovským "zase jsem byl vítěz", neboť namísto abych rozepisoval rukopis raného Hrabala na připravovaný bohemistický kongres, vstoupil jsem do půtky, která vůbec není moje. Život nedisponuje alternativní linkou (i když kdo by si ji sem tam nepřál?), přesto však i kdyby byla k mání postranní kapsa času, ani tehdy bych ji nehodlal věnovat ideologii korektivismu, pokud by se ale stala státním náboženstvím, patrně bych musel přejít do ilegality.

Komu by se také chtělo robotovat na cizím? Říci si své, a to nejenom proto, abych příště již k tomu nic říkat nemusel, ale snad také proto, aby ještě bylo nějaké příště, neboť se zdá, že banalizace, k níž vede žurnalizmus, se sbratřuje v milostných půtkách s veleknězi korektnosti. Nesvědčí o těchto námluvách kupříkladu Duškova "aféra", která opětovně zviditelňuje přízračnost současnosti, v níž se dává přednost cizelovanosti řeči před tím, jak se věci mají? Není tedy podstatné to, co se děje, nýbrž obezřetnost mluvčího. Zločin se již netýká jednání, nýbrž se jej lze dopustit pouze v promluvě. Jako by již tedy nebylo trestuhodné páchat zločiny, nýbrž necizelovaně mluvit. Proč se aktivisté neozvali v tomto křiklavém případě? Patrně je to mimo dosah jejich rozlišovací schopnosti, také se zřejmě jejich aktivismus spotřebovává v kultivaci promluvy, ať už se věci dějí jakkoli, vždyť to není přeci jejich věc.

Daleko více by mě totiž zajímalo, zdali nařčení, která Dušek řekl (o rozkrádání v ČD), se týkají skutečného stavu věcí či nikoli. Pochopitelně, že by Dušek mohl být pokárán za ne zrovna kultivovaný projev (zde je trochu úsměvné jeho dětsky pečlivé lpění na označení homosexuál, od něhož patrně očekával, že mu poskytne dostatečné krytí), avšak ten by měl být nesrovnatelně menším přečinem než nařčení, která naznačoval. Nekorektní rys jeho promluvy byl potrestán, obsahová stránka sdělení však nebyla vůbec vzata v úvahu, nebyla prostě prošetřena. Aby se v budoucnu měl ten, kdo bude chtít nahlásit zločin, nejprve seznámit s korektomluvou, neboť by se mohl v emočně vypjaté situaci se zlou potázat. Proč nedat přednost humpolácky nebo brutálně sdělené pravdě před bezobsažnou, ale o to víc cizelovanou promluvou? Nejenom tedy na těchto kauzách se zřetelně ukazuje, že dnešním aktivistům (zde jako i jinde míním zastánce korektnosti) vůbec nejde o to, co se děje, nýbrž si pouze uzurpují právo na to, aby se stali dohližiteli řeči.

Vytisknout