Proti černobílému vidění

9. 6. 2010 / Jaroslav Čejka

Studentka, která se mi chtěla evidentně zavděčit, řekla: "To asi ne."

"Ale ano," já na to. "Jenže to nebyla pravda celá. Za první republiky jsme totiž patřili k hospodářsky nejvyspělejším zemím Evropy s rozvinutým průmyslem, vědou a uměním. A posléze jsme byli i posledním ostrůvkem demokracie ve střední Evropě... Dnes Vám pro změnu vymývají učitelé a média hlavy tvrzením, že za komunismu, který ovšem žádným komunismem nebyl, stávaly fronty na banány a jiné nedostatkové zboží, lidé nemohli svobodně cestovat a veřejně projevovat své názory a když se bouřili, policisté je mlátili pendreky a zavírali... Co myslíte, je tohle pravda?"

Jiný student, který měl pocit, že ve mně zavětřil levičáka, řekl ze stejně konjunkturálních důvodů jako jeho spolužačka: "Není." Mnozí moji studenti totiž byli konformní až běda.

"Ale je," řekl jsem já. "Jenže opět ne celá. Protože za socialismu, jak jsme byli zvyklí říkat realitě, ve které jsme žili, my, se také podařilo skoncovat s krizemi z nadvýroby a s nezaměstnaností, uražení a ponížení dělníci a drobní zemědělci se dočkali své lidské důstojnosti (i když za cenu znárodňování a násilné kolektivizace zemědělství), vznikala významná umělecká díla a stavby (nejen dnes vysmívané paneláky a opovrhovaná sorela) a světově uznávané vědecké objevy (i když mnohdy na režimu spíše vyvzdorované)...

Já, milí studenti, jsem sice levičák, ale bytostně nesnáším černobílé vidění světa. A ze všeho nejbližší mi byla teorie konvergence, která byla ve světě populární v šedesátých letech a podle které se měly oba znepřátelené systémy -- tedy kapitalismus a socialismus -- sbližovat, měly navzájem přejímat to dobré, co se osvědčilo, a odvrhovat to špatné. Bohužel, invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ke které došlo v srpnu 1968, udusila nejen tzv. pražské jaro, ale i veškeré konvergenční snahy a teorie. I když...možná že se o jejich resuscitaci dnes pokouší polokomunistická a polokapitalistická Čína. Ale nevím, netroufám si to posuzovat. Chybí mi osobní zkušenost s tamní realitou a česká média nám o ní neposkytují objektivní obraz..."

Před týdnem se mě jiný můj student zeptal: "Co říkáte výsledku voleb, pane profesore?"

Odpověděl jsem mu, že zhruba odpovídá mým očekáváním. A že bych s ním byl dokonce i spokojený, kdyby naše levice a pravice dokázaly spolupracovat a vytvořily velkou koalici. Protože když je stát ve srabu, musí nejen šetřit, ale taky zvyšovat své příjmy. Jako každý, kdo se dostane do dluhů. U státu to znamená omezit výdaje a zvýšit daně. Ale napadlo by vás v rodině požadovat, aby do rodinné kasy odváděli víc vaši staří rodiče - důchodci nebo vaše děti, které teprve zakládají své rodiny? Asi těžko. Ve většině slušných rodin ještě existuje tzv. sociální cítění a solidarita. V našem státě však, zdá se, vítězí vyčuraný egoismus. A tak si budeme i nadále připadat jako jednorucí - jednou my levičáci, příště zase možná pravičáci...

A ještě něco na závěr, milá Karolino, pokud se nenaučíme dívat na minulost objektivně a ideologicky nepředpojatě, dokud budeme svádět vlastní neúspěchy výhradně na své předchůdce, pokud různé ústavy pro studium totalitních režimů budou zkoumat jen jejich zločiny, nepohneme se z místa. A morální devastace společnosti, kterou jsem s mrazením v zádech pozoroval už i na svých studentech (mnozí z nich jsou rasisté, nepoctiví prospěcháři, bezuzdní egoisté, nepřátelé důchodců atd.), nepohneme se z místa. Přeji Vám hodně odvahy a dostatek věcných argumentů do emotivních diskusí s Vašimi vrstevníky!

Váš

Jaroslav Čejka

(jeden z těch, jejichž revírem je Kaufland a jejichž tempo je vražedné ... :) )

Vytisknout