Paralela mezi izraelským útokem na Flotilu svobody a údajným severokorejským útokem na jihokorejskou válečnou loď Cheonan

11. 6. 2010 / Daniel Veselý

O izraelském útoku na mírovou flotilu byly již popsány stohy papíru, proto jen v krátkosti. Dokonce i izraelské orgány uvedly, že turecké plavidlo Mavi Marmara a dalších šest lodí byly v mezinárodních vodách a podle dalších svědků, včetně mainstreamových novinářů nacházejících se na jejich palubách, se izraelští vojáci chovali spíše jako somálští piráti. I kdyby se flotila do izraelských výsostných vod nakonec dostala, neexistoval důvod pro agresivní zákrok izraelských obranných sil (IDF) proti přirozeně bránící se posádce Mavi Marmary. Izrael chtěl tímto činem poslat temné varování dalším humanitárním výpravám, aby se jako osm předchozích pokusů o prolomení ekonomické blokády uvalené na Gazu držely od tamní uvězněné a strádající populace uctivě daleko, neboť jde v reálu o "nepřátelskou entitu", nikoli civilní obyvatelstvo.

Tato tragická událost má bohužel širší geopolitické konsekvence. Turecko coby dlouhodobý člen NATO a významný příjemce americké vojenské pomoci byl blízkým izraelským spojencem, jenž mu nedávno otevřel vzdušný prostor, aby mohl zaútočit na domnělý jaderný reaktor v Sýrii. Nyní ale turecký premiér Tayyip Erdogan tvrdě izraelský zásah odsuzuje a nazývá jej "masakrem, státním terorem či pirátstvím." Izrael tak může definitivně přijít o jednoho ze svých klíčových spojenců v regionu a rovnováha sil by se mohla výrazně vychýlit v jeho neprospěch, což by jistě posílilo jestřábí protiarabskou kliku jak v Izraeli, tak ve Spojených státech, jež do úmoru a nesmyslně tvrdí, že Izrael stojí tváří v tvář "smrtelné arabské přesile a hrozbě, jež chce smést jeho obyvatele do moře." Netřeba připomínat, že by Tel Aviv nemohl žádný z těchto zločinů spáchat bez finanční apanáže Washingtonu, již prezident Barack Obama ověnčený mírovými vavříny nedávno nesmyslně navýšil.

Zatímco Izrael beztrestně utlačuje jím okupovanou populaci i vlastní občany, porušuje denně mezinárodní právo krádeží země, která mu nepatří, osobuje si právo vraždit své politické oponenty, používá přitom pasy občanů jiné země a útočí na humanitární konvoj, kde se nacházeli neozbrojení příslušníci desítek národností atp., dozvídáme se, že KLDR coby člen legendární osy zla údajně zaútočila na jihokorejskou válečnou loď Cheonan. KLDR se dozajista cítí v bezpečí a nemá zapotřebí se bránit, zvláště když se na území její jižní Nemesis nachází 7. flotila a 29 000 amerických vojáků. Severní Korea coby anachronistický stalinistický skanzen s tvrdě ujařmeným obyvatelstvem však pro okolní svět hrozbu nepředstavuje. Místo toho tato země oplývá nevyužitým přírodním a lidským potenciálem, který má být integrován do globální ekonomiky.

Jižní Korea 20. května oznámila, že má "přesvědčivý důkaz" o tom, že jedna z jejích válečných lodí -- Cheonan -- byla v březnu potopena torpédem vystřeleným ze severokorejské ponorky ve vodách poblíž západní hranice se severem a během incidentu přišlo o život 46 námořníků. O měsíc později však ředitel jihokorejské národní zpravodajské služby Won See-hoon před parlamentní komisí uvedl, že neexistuje žádná spojitost mezi potopením Cheonanu a Severní Koreou. Ministr obrany KLDR s tímto tvrzením souhlasil, jak píše uznávaný reportér a dokumentarista John Pilger. Ani jihokorejský předák mající na starosti vojenské manévry ponorek nic takového neviděl: "Na moři, kde k potopení Cheonanu došlo, nebyla zpozorována žádná válečná loď z KLDR." Loď zřejmě narazila na skaliska a přepůlila se. Pilger píše, že pro americká média byla vina na straně KLDR jasná nade vší pochybnost.

Země, v níž sice panuje tvrdá diktatura, je okamžitě a bez hnutí brvou označena za viníka činu, jenž se pravděpodobně neudál, zatímco agresivní atak IDF na mírový konvoj je všelijak omlouván a překrucován jak tuzemskými, tak zahraničními pozorovateli, i když jejich řady počínaje loňským masakrem v Gaze pomalu řídnou. Co z toho plyne? Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi a pokrytectví a cynismus západních elit jen dále podkopává jejich notně naklovaný smysl pro objektivitu, věrohodnost a vnímání dění ve skutečném světě.

Vytisknout