Optimální je zrušit daň z příjmu

11. 6. 2010 / Jan Mertl

V současné době prší na politické scéně návrhy reformních postupů. Argumentace v jejich prospěch je diferencovaná. Nicméně všechny mají jedno společné -- jsou pokračováním trendů, které jsou patrně v ekonomice již posledních cca 15 let. Zaráží mne však, že ještě někoho nenapadlo řešit věci řádně a do důsledku. Postupné kroky ve snižování daňových sazeb by totiž mohly vyústit v optimální řešení -- zrušení daně z příjmu.

Tato daň je přece tak komplikovaná, demotivující, a neúčelná, až to bolí. Vidíme u ní všechny negativní prvky, které lidem a firmám jen komplikují život. Stržená záloha na výplatní pásce či položky v daňovém přiznání občany neúměrně stresují, omezují jejich ekonomickou aktivitu. Navíc, výnos z daně z příjmu tak, jak budou jistě i nadále klesat daňové sazby, bude stále menší a menší, až skoro zmizí a pak už vlastně ani nemá cenu takovou daň mít, jako je tomu u daně dědické a darovací.

Daňový zákon je a vždy bude nesporně neúměrně složitý. Při zrušení této daně by se proto ušetřilo mnoho peněz za platy daňových úředníků, kontrolorů, účetních a dalších profesí touto daní se zabývajících. Administrativně by tak mohla být konečně realizována ta pravá smluvní svoboda, neboť při paralelní privatizaci zdravotního a sociálního pojištění, k němuž jistě také dospějeme, by mohly firmy vyplácet zaměstnance zcela legálně na ruku -- zaměstnanec by konečně dostával přesně to, co si vydělal a nebylo by to zatíženo žádnými hloupými odvody.

Navíc by došlo k velkému zjednodušení celého daňového systému. Nyní, když je k dispozici návrh na financování důchodové reformy z DPH, bylo by přece možné patřičným zvýšením DPH zamáznout výpadek příjmů státního rozpočtu vzniklý zrušením daně z příjmu. V předvolebním období by se navíc zjednodušila i diskuse o volebních programech, neboť by se diskutovalo prakticky pouze o výši DPH. Billboardy by se zjednodušily podobně, jako je tomu u hypotečních bank, které inzerují úrokovou míru; politické strany by mohly inzerovat výši DPH, kterou budou prosazovat. A je možné, že by i povolební vyjednávání se výrazně zjednodušila, neboť výsledná sazba by se mohla stanovovat matematickým propočtem podle volebních výsledků stran a jejich výchozích sazeb. Technokratický pohled na stát a jeho funkce by tak dospěl limitně ke svému maximu.

Takovýto přístup by současně posunul ČR na první místo na světě v daňové politice, neboť podobný návrh v zemích OECD patří rozhodně do říše snů. ČR by tak byla zase premiantem v originelních reformních postupech.

Pokud by se někomu tento návrh zdál příliš radikální, je možno diskutovat o jeho omezené variantě, spočívající jen ve zrušení daně z příjmu právnických osob a omezení základu daně z příjmu fyzických osob jen na příjmy z pracovního poměru. Tak bychom mohli jednoduše zdanit zaměstnance, kteří bohužel nejsou schopni samostatně podnikat a jsou závislí na vzácném podnikatelském elánu svých spoluobčanů.

Výše zmíněné teze by skutečně byly logickým vyústěním trendů na české politické a ekonomické scéně v posledních letech a jistě by přispěly k plné liberalizaci ekonomiky od nefunkčního státu a občanského sektoru. Snad by se tak mohlo v praxi alespoň trochu ukázat, k čemu vlastně ty nenáviděné daně byly v praxi dobré -- a výsledkem by mohly být v budoucnu odpovědnější daňové reformy, než ty české, řízené dlouhodobě myšlenkou, že stát vybíráním daní jen obtěžuje poctivé firmy a občany.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.6. 2010