Dvacet procent voličských hlasů propadlo. Vydáváme se čínskou cestou?

10. 6. 2010 / Tomáš Bílek

Vyjednávání o pravostředové koalici "rozpočtové odpovědnosti" pokročily, ekonomové a analytici trhů se spokojeně usmívají, česká měna posiluje (byť kolísavě). A možná je to tak správně, uvážíme-li současné neutěšené hospodářské reálie Evropy. Nedá mi však, abych nezmínil aspekt, který ona euforie jaksi upozadila. Ba do té míry, že jsem o něm v povolebních komentářích dodnes nepřečetl ani slovo. A ani nepřečtu, vzhledem k tomu, že volby jsou již nějakých čtrnáct dní minulostí.

Takže počítejte se mnou: Tři politické strany skončily letos těsně pod pětiprocentní hranicí pro vstup do sněmovny (KDU-ČSL, SPOZ a Suverenita). Celkový součet procentních bodů propadlých hlasů se pak pohybuje na 20 procentech (od sametové revoluce jedno z nejvyšších čísel). Pokračujme dále: Kolik lidí volilo tzv.menší zlo v podobě velkých stran, a to ze strachu, že se ta "jejich" strana do parlamentu nedostane, se můžeme jen domnívat. Obávám se však, že toto číslo nebude nikterak nízké. A nakonec, 38 procent občanů s volebním právem nevolilo vůbec. Kdybychom tedy chtěli propočíst, kolik lidí by vlastně zastupovalo onu případnou pohodlnou většinu, dojdeme ke znepokojivému číslu. Za střízlivého předpokladu 20% pragmatických voličů velkých stran (tzv.menšího zla"), 20% propadlých hlasů a 34% voličů KSČM a ČSSD (počítáno z 62% volících občanů), nám vychází, že oněch 118 křesel nereprezentuje 59 % obyvatel ČR (jak by snad někdo mohl bez rozmyslu plácnout), nýbrž 20% občanů, slovy dvacet procent.

Ano, většina používaných volebních systému na Západě nahrává velkým stranám. Klauzule pro vstup do parlamentu je také obvyklá (byť není v EU pravidlem bez výjimek) a volební neúčast je problém těch, kteří se svého práva volit zřekli (mohli bychom samozřejmě spekulovat, kolik lidí by k českým volbám přišlo, pokud by onen práh pro vstup do sněmovny neexistoval), ale v poměru k výše uvedeným anomáliím, by tato zůstala spíše marginální.

A to samozřejmě není všechno. V západních zemích jsou běžné také varianty většinových systémů, které nahrávají velkým stranám ještě více a leckdy udržují v dotyčných zemích tzv.systém dvou velkých stran (např.v USA či částečně dosud ve Velké Británii). A nakonec, sarkasticky řečeno, jsou zde systémy tzv.jedné velké strany (např. v ČLR), které v posledních dvaceti letech (na rozdíl od tradičního totalitarismu) podporují vnitrostranickou demokracii a ponechávají svým obyvatelům svobody velice cenné: svobodu podnikání (včetně standardních ekonomických mechanismů), svobodu cestování, kultury apod.

Ale vážněji, co vlastně dává demokracii legitimní formu a legitimní obsah? Kde začíná ona "kryptototalita"? Proč je systém dvou stran v USA - z hlediska transparentnosti - fungující, zatímco v ČR sváděla už pouhá "opoziční smlouva" ke korupci, monopolizaci v dozorčích radách a celkovému zakonzervování. Vzpomeňme také, pro zajímavost, tehdejší "oposmluvní" pokusy změnit ústavu a zvýšit vstupní parlamentní klauzuli na 7-10%!)

Tedy proč se rovnou nevydáme "čínskou cestou"? Nač se obtěžovat s nějakou parlamentní demokracií, svobodnými odbory, zákoníky práce či povinným zdravotním pojištěním? Vždyť Čína nám ukazuje, že skutečné reformy a skutečný kapitalismus bez přívlastků má potenciál mnohem vyšší. Anebo ne?

Jistě, vláda 20% občanů má svou legitimitu. Ve většině českých parlamentních stran existuje systém vnitrostranické demokracie, je zde mnoho ústavních pojistek, mnoho mezinárodních smluv (a samozřejmě svobodná - a do budoucna ještě svobodnější -- ekonomika) a leckteré projevy plíživého totalitarismu je tedy možné eliminovat (o pověstných "demokratických" mechanismech fungování EU nyní raději nemluvme -- alespoň na chvíli). Každopádně, čím je vyšší občanská uvědomělost a odolnost vůči korupci, tím lépe může naše "okleštěná demokracie" fungovat. S rozpory zde uvedenými, leč přece. Byť se, ve světle výše uvedeného, jeví např.kritika Číny jako poněkud zpozdilá.

Ano, česká politická scéna předválečná, hýřící kýčovitě barevnou plejádou stran a straniček nebyla právě vzorem stability (i když úměrnost této stability vůči dnešnímu systému by mohla být výmluvným námětem k přemýšlení). Ne, nevolám ani po masivním zavádění přímé demokracie, které v minulosti leckde vypustilo z láhve džina živelnosti, neodbornosti a nekompetence (byť například v občansky vyspělém Švýcarsku je kupodivu funkční). Jen si občas říkám (možná i jako volič propadlé strany), zda to s tím oklešťováním demokracie poněkud nepřeháníme. Zda nás soudobé evropské volební trendy nemanipulují do rozhodování, které sami ve skutečnosti nechceme. A v posledku, zda si stát nemyslí, že sám lépe ví, co je pro nás občany, nejlepší.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 10.6. 2010