Čeká nás konzervativní revoluce?

11. 6. 2010 / Adam Votruba

Nástup ideologické vlny neoliberalismu je možné datovat od 70-tých let. Do té doby bylo dominantním makroekonomickým proudem keynesiánství, které ovlivňovalo politiku západních zemí. Keynesiánský model mj. znamenal, že státy se snažily aktivně ovlivňovat míru zaměstnanosti. Keynesiánství bylo ideově spjato s moderním sociálním státem, který byl vlastně poválečným kompromisem mezi sociální demokracií a konzervativně-křesťanskou pravicí. Tak jako po zkušenostech s nacismem došlo ke smíření a spolupráci Německa a Francie, podobně dochází pod dojmem zkušeností s nacismem a komunismem i ke spolupráci demokratické pravice a levice na celospolečenském sociálním smíru.

Otázku, jestli se keynesiánství historicky přežilo, ponechávám otevřenu. Jisté však je, že mnohé země opustily tuto politiku kvůli slábnoucí pozici své ekonomiky na světových trzích, která byla do značné míry i důsledkem globalizace. Někteří kritikové neoliberalismu přitom připouští, že keynesiánská politika může fungovat jen v ekonomice, která je alespoň z podstatné části uzavřená.

První vlnu neoliberálního sociálního experimentu odstartovaly USA, Velká Británie, Nový Zéland a Mexiko. Zajímavým způsobem hodnotí tyto experimenty anglický profesor ekonomie John Gray, jehož budeme později citovat. Neoliberální politika, označovaná též jako washingtonský konsensus, je mimoto propagována mezinárodními organizacemi jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka a OECD.

Neoliberalismus klade důraz na deregulaci trhu -- omezení zákoníku práce, omezení veřejných služeb státu, snížení sociálních výdajů, výdajů na školství, zdravotnictví, snížení daní, menší stát atd. Všechna tato opatření mají podpořit ekonomický růst.

K povaze neoliberálního experimentu je třeba si uvědomit jednu skutečnost: Trh je institucí. Slovem instituce označuje sociologie společenské mechanismy -- nástroje, jak se něco ve společnosti dělá. Trh je institucí sloužící k výměně produktů, soudnictví je instituce sloužící k zachování zákonného řádu, rodina je instituce sloužící k biologické reprodukci a uspokojení určitých biologických potřeb. Celá společnost vlastně funguje pomocí přediva institucí.

Pokud nahlížíme na trh v tomto kontextu, pak je třeba říci, že osvobození trhu se může dít jen na základě potlačení jiných institucí, jimiž je omezen. Už pouhé nadřazování instituce trhu nad instituci státu se jeví jako něco v podstatě iracionálního. Postulovat, že největší prosperitu nám zajistí zcela deregulovaný trh, je z principiálního hlediska podobné jako tvrdit, že největší spravedlnost nám zajistí zcela deregulovaná krevní msta. Účel jedné instituce se tím nadřazuje nad diferencované potřeby společnosti.

Trefně tuto situaci komentuje John Gray v knize Marné iluze:

Tím se dostáváme k paradoxu neoliberální pravice, na nějž poukazuje slovní spojení "konzervativní revoluce". K prosazení neoliberálního modelu je potřeba provést převratné společenské změny, oslabit řadu fungujících institucí. Paradoxně však o tuto změnu usilují strany, které se označují jako konzervativní a deklarativně se zastávají tradičních hodnot jako rodiny, státní suverenity apod. I tyto "žádoucí" instituce jsou však působením volného trhu oslabovány. Neoliberální politika se sice dovolává státní suverenity, přitom však oslabuje programově pozici centrální vlády vůči globálním trhům. Za této situace sotva může být programem pravice uchování tradičních hodnot. Dalším paradoxem neoliberální politiky je skutečnost, že spolu se snižováním výdajů na zdravotnictví, školství a sociální systém rostly ve všech reformovaných zemích výdaje na policii, soudy a vězeňství. Spojené státy jsou např. známé tím, že mají vedle Ruska největší procento svých občanů ve vězení; je to desetkrát více než v Německu a ve Francii. Ocitujme opět Johna Graye:

Jedním z cílů neoliberální restrukturalizace je posílení konkurenceschopnosti ekonomiky na světových trzích. To se v případě Velké Británie a Nového Zélandu zdařilo. V případě Mexika však skončily reformy obrovskou krizí, kdy před státním bankrotem zachránila zemi jen finanční injekce od MMF a USA. Ještě krátce před vypuknutím mexické krize roku 1994 přitom bylo v americkém tisku prezentováno Mexiko (řídící se americkými radami) jako vzorový příklad ekonomické modernizace.

Británie a Nový Zéland však zaplatily za svůj úspěch také vysokou cenu. Neoliberální experiment byl provázen rozevíráním sociálních nůžek, růstem chudoby a nezaměstnanosti. Na Novém Zélandu žilo v roce 1991 (po deseti letech reformy) 17,8 % obyvatelstva pod hranicí chudoby, přičemž před tím zde takovou sociální skupinu prakticky neznali. V Británii vzrostlo procento domácností bez práce (kromě důchodců) z 6,5 % v roce 1975 na 19,1 % v roce 1994. V Mexiku se během neoliberální reformy ztenčila významně střední třída, jejíž početnost během předešlých čtyřiceti let stále rostla. Nyní se její příslušníci propadli zpět do chudších vrstev a tento jev se projevil ještě před vypuknutím mexické krize.

Neoliberálové tvrdí, že volný trh je sám schopen regulovat míru zaměstnanosti. Vyšší zaměstnanost si slibují i od odstranění údajně demotivujících sociálních dávek. Rozevírání sociálních nůžek prý nemá vadit, protože ve skutečnosti se postupně daří všem lépe; někdy se hovoří o tzv. "prokapávané prosperitě".

Nic z toho se v praxi nepotvrdilo, nehledě na to, že i relativní chudoba představuje společenský problém. Ve skutečnosti se však příjmy největší části obyvatelstva během neoliberálních reforem snižovaly. V USA byla dosažena nejvyšší průměrná reálná mzda v roce 1973, od té doby až do roku 1995 setrvale klesala, přestože HDP za stejnou dobu vzrostlo na dvojnásobek. (Ani při následném mírném zvýšení se průměrné mzdy zdaleka nepřiblížily úrovni sedmdesátých let; pochopitelně manažerské mzdy vzrostly během celé této epizody enormně.) Podle zprávy Americké konference starostů z roku 1996 bylo 19 % bezdomovců zaměstnáno, ani plný pracovní úvazek však nezaručoval v žádném americkém státě střechu nad hlavou. V polovině 90-tých let tvořily 27 % z populace amerických bezdomovců děti a jejich počet rostl. Ekonom Bernard Lietaer k tomu podotýká, že toto vše se odehrávalo v době, kdy Spojené státy zažívaly "nejdelší období konjunktury ve své historii".

Nepotvrdila se ani teze o tom, že deregulace trhu práce vyřeší problém nezaměstnanosti. Ta se během restrukturalizace ve všech zemích zvýšila. Nízkou nezaměstnaností se z neoliberálních ekonomik vyznačují jen Spojené státy. Zdejší míru zaměstnanosti není ovšem možné hodnotit bez ohledu na již zmíněný obrovský počet lidí ve věznicích a bez ohledu na skutečnost, že je zde produktivita práce asi o polovinu nižší než v západoevropských zemích.

Podívejme se nyní na situaci současné české pravice. Po ideologické stránce v ní převládá konglomerát převážně neoliberálních názorů. Situace byla nastolena v 90-tých letech, kdy ODS rozhodla do budoucna o tom, co bude v této společnosti považováno za pravicové a co nikoliv. Zároveň nastolila svými kampaněmi neblahý diskurz, že "levice rovná se komunismus". Zakladatel ODS Václav Klaus se rétoricky hlásil k anglosaskému konzervatizmu M. Thatcherové a R. Reagana, tedy k nové neoliberální pravici, v praxi však provozoval poměrně umírněnou fiskální politiku, snad s ohledem na veřejné mínění.

Teprve následující generace občanských demokratů vzala tuto rétoriku vážně a opatření jako rovná daň, školné nebo liberalizace zdravotnictví, ke kterým Klaus nikdy nesáhl, jsou dnes velmi aktuální. Mezitím vyrostli politici a novináři, kteří mj. pod vlivem takových institucí jako je Liberální institut nyní "vědí", jak to má v ekonomice "správně" fungovat. Nelze podceňovat ani zájmy těch, kteří jsou nyní v postavení, že mohou jako jedni z mála na neoliberálních reformách získat. Nové strany TOP 09 a Věci veřejné těží sice z odporu občanů vůči korupci, ideově však stojí na stejných principech jako ODS, neboť být levicový je u nás stále vnímáno jako společenské faux pas. Alternativní politické ideje v nedávných volbách propadly pětiprocentním sítem.

Z úst české pravice a médií zaznívají dnes výpady proti "rozežranému" sociálnímu státu, mluví se tu a tam hanlivě o socialistické Evropě, vznikají články kritizující ekonomiku konkrétních sociálních států (např. Švédska).

Připomeňme si, co bylo řečeno v úvodu, že sociální stát je důsledkem kompromisního konsenzu mezi starou konzervativní pravicí a sociálnědemokratickou levicí. V Německu začal mimochodem budovat sociální stát už Otto von Bismarck, mj. v naději, že tím oslabí vliv sociální demokracie. Tehdejší konzervativci si uvědomili, že zachování stávajícího společenského řádu je podmíněno alespoň minimálním sociálním smírem.

Kritizuje-li dnešní česká pravice sociální stát jako levicový projekt, pak jde o ahistorickou manipulaci. Historický kontext by byl také neúplný, pokud si neuvědomíme, že neoliberální pravice není jediným kritikem sociálního státu; sociální stát je principiálně kritizován i z pozic marxistické levice, která v něm vidí uplácení proletariátu v zájmu zachování kapitalismu.

Česká média se stihla ve své podpoře neoliberálních idejí již blamovat podobně jako americká média s vychvalováním mexické modernizace v 1. polovině 90-tých let. Stalo se tak v souvislosti s lotyšskými ekonomickými reformami. Mladá fronta například dne 6. 5. 2006 využila propagandisticky blíže nespecifikovaných výroků tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka o Lotyšsku takto:

Dnes se píše o Lotyšsku jako o zemi, která měla tu smůlu, že byla z těch, co byli nejvíce postiženi globální hospodářskou krizí. To je bohužel jen polovina pravdy. Druhá polovina je, že lotyšská ekonomika se dostala do kritického stavu ještě před vypuknutím globální krize. Lotyšsko je tak vedle Mexika zemí, kde neoliberální reformy neměly pouze neblahé sociální dopady, ale vedly i k hospodářské krizi.

Nelze však očekávat, že by neoliberálové revidovali své přesvědčení na základě praktických zkušeností. Neoliberalismus patří k teoriím, které nelze empiricky vyvrátit.

Vždy je možné říci, že za selhání může nedostatečná deregulace trhu, vždy je možné najít nějaký chybný státní zásah; v případě hypotéční krize to byl prý politický tlak na poskytování hypoték chudším a nikoliv předchozí deregulace bankovnictví. Na tento teoretický aspekt neoliberalismu upozorňuje např. George Soros. Když někdejší prezident amerického Fedu Alan Greenspan veřejně přiznal, že objevil chybu v ideologii volného trhu, a připustil, že se ve svých názorech mýlil, komentovali to někteří čeští novináři s tím, že Greenspan se mýlí i teď, když nechápe, že na vině nejsou volné trhy, ale selhání bankovního managementu. Připomíná to mantru minulého režimu o deformacích komunismu.

V rétorice naší pravice nalézáme totéž, co v rétorice pravicových reformátorů z 80-tých let na Západě. Argumentuje se nutností snížit deficit, posílit výkonnost ekonomiky, zavést pružnost na trhu práce. Prostředkem mají být sociální škrty, nižší daně a omezení zákoníku práce. Příznačně se hovoří o nutnosti reforem, ale už ne o příčinách, které tuto "nutnost" způsobují, takže občan nemá šanci udělat si vlastní představu o smysluplnosti navrhovaných řešení.

(Viz například absence věcné diskuze o důchodovém systému, na niž upozorňuje Vladimír Špidla .) I naše pravice tvrdí, že navržená opatření zvýší zaměstnanost a obecnou míru blahobytu, ačkoliv dnes již existují důkazy o opaku. Lze očekávat, že pokud se pravice udrží dostatečnou dobu u moci, nastoupí podobně jako v Británii druhá fáze neokonzervativní propagandy sugerující voličům tezi, že ekonomické výsledky nejsou ovlivňovány politikou vlády, ale tím, co se děje na nikým neřízených světových trzích.

Neoliberální experiment jménem Česká republika je dnes prakticky hotovou věcí a jen nenapravitelný optimista může doufat v opak. Připravme se tedy na revoluci. Historie si s námi zahrála zvláštní hru. Levice, která dříve byla spojována s mládím, pokrokem a společenskou změnou, je dnes mediálně prezentována jako zkostnatělá a zpátečnická. Výraz "konzervativní" dnes znamená mládí, pokrok a razantní změny. Možná spíše než o sobectví mladé generace bychom měli uvažovat o agresivitě a razanci, která mladé v politice přitahovala dříve i dnes.

V roce 1948 zvítězili v českých zemích komunisté, přestože voliči mohli poměrně snadno získat informace o tom, jaké měla důsledky např. sovětská kolektivizace 20-tých let. Světe, div se, právě takovou kolektivizaci u nás komunisté ve jménu "nutných a pokrokových" reforem, ve jménu ekonomické výkonnosti a blahobytu zavedli. V roce 2010 si Češi zvolili neoliberální pravici, ačkoliv jsou k dispozici informace o negativních důsledcích, jaké měla neoliberální politika v Británii, na Novém Zélandu, v USA, v Mexiku, v Lotyšsku a dalších zemích. Na závěr by se asi slušelo místo prognóz dalšího vývoje udělat už jen tři tečky...