Deset důvodů, proč nezavádět školné

11. 6. 2010 / Jan Keller

Zároveň se tehdy tvrdilo, že školné pomůže navýšit finanční prostředky škol natolik, aby na nich mohly studovat i děti z méně zámožných rodin. Tehdejší poslanec Unie svobody Petr Matějů napsal do deníku Právo 10. října 2000, že zavedením školného se pomůže především studentům z chudších rodin. Doslova uvedl, že při dnešním "rozsahu korupce nakonec prohrávají zejména děti rodičů s nižším vzděláním a nižšími příjmy."

Tento druhý argument přestal být časem používán (nikoliv kvůli tomu, že by snad korupce u nás naprosto vymizela) a tato část zdůvodnění dnes již není ve hře. Školné má být naopak zavedeno v situaci, kdy počty studentů budou z nařízení ministerstva školství soustavně klesat. Veřejné vysoké školy již dostaly pokyny, v jakém rozsahu mají snižovat počty přijímaných studentů. Tvrdit nyní, že školné zavádíme kvůli větším šancím studentů z chudších rodin, by se proto neodvážil ani ten nejnestydatější demagog.

Podívejme s postupně na hlavní argumenty, které byly v uplynulých deseti letech stoupenci školného vzneseny.

1. Studium je prý čistě osobní investicí, takže je nesprávné, aby náklady na vzdělávání jen pro některé hradila společnost jako celek. Ve skutečnosti prakticky není možné odhadnout, jaký díl vzdělání je čistě osobní investicí a jaký má blahodárný přínos pro celou společnost včetně těch, kdo děti nemají, či jejichž děti nestudují. Povolání lékaře v řadě případů (ne však zdaleka ve všech) docela slušně vynáší. Je však určitě i v zájmu lidí bezdětných, aby společnost měla co nejvíce kvalitních lékařů. Naopak povolání učitele či učitelky češtiny příliš nevynáší. Je ovšem i v zájmu lidí s dětmi, které nestudují na vysoké škole, aby u nás byl dostatek kvalitních učitelů češtiny. Bylo by velmi obtížné najít obor, ve kterém je vzdělání skutečně čistě jen investicí do osobního prospěchu.

O tom, že sami protagonisté zavedení školného na tomto základu jeho zdůvodnění nijak zvlášť nelpí, svědčí slova ministryně školství Miroslavy Kopicové. Ta vazbu mezi školným a výhodnosti investice do vzdělání výslovně popřela: ""Bude spíše finančním stimulem pro posluchače, aby studovali řádně. A také se musíme podívat na školy podle náročnosti, třeba medici nemají čas si přivydělávat" (Právo 7. června 2010).

2. Jak je to se vztahem mezi školným a pílí studentů. Povzbudí jeho zavedení jejich přičinlivost, jak se domnívá ministryně školství? O tom lze silně pochybovat. Už nyní představuje studium na vysoké škole kromě ušlého zisku také poměrně citelné náklady pro studenta a celou jeho rodinu. Lze si jen obtížně představit, že ty studenty, které tyto náklady (podle posledních průzkumů v průměru ve výši 10.000 Kč měsíčně) nechávají v klidu a nemotivují ke studijnímu úsilí, bude motivovat nějakých deset tisíc za půl roku navíc. Výrok paní ministryně navíc zcela abstrahuje od reálných sociálních poměrů. Studenti z chudých rodin jsou existujícími náklady motivováni ke studiu i bez školného, studenty z rodin zámožnějších bude jen stěží motivovat částka, která je schopná ty chudší zruinovat.

Spíše dojde k tomu, že se na veřejné vysoké školy přesunou ti méně pilní ze škol soukromých. Zatím studují i méně zdatní potomci nejlépe situovaných vrstev právě na školách soukromých, kde za získání diplomu zaplatí poměrně vysoké školné. Od nynějška budou klidně moci přejít na školy veřejné. Ani ony už na ně totiž z důvodů finančních nebudou nijak přísné. Udělí jim vytoužený diplom za v průměru nižší školné, než jaké platí na školách soukromých.

3. Další mnohokrát vznášený argument ve prospěch školného naopak říká, že jeho placení začne motivovat ke kvalitnější výuce vysokoškolské kantory. Ponechme stranou, že se jedná o hrubou urážku této vrstvy inteligence, o níž se tvrdí, že schválně až dosud nepracuje dostatečně kvalitně, i když by toho byla schopna. Ponechme stranou také otázku, zda skutečně budou platící studenti tlačit své učitele k vyšším nárokům. Co když u mnoha z nich bude touha po vědění menší než touha po diplomu? Potom ocení spíše takové učitele, kteří jim budou cestu za diplomem co nejméně komplikovat.

Buďme však optimisty a předpokládejme, že studenti budou ve svém vlastním zájmu usilovat, aby je jejich učitelé zatěžovali co nejvíce a ždímali z nich maximum. Ty méně schopné aby během studia nemilosrdně eliminovali zcela bez ohledu na to, že tím svou školu finančně poškodí. Budou studenti skutečně vychovávat své učitele k vyšší profesionalitě?

Tady jsou jen dvě možná vysvětlení: Buď se předpokládá, jak jsme již naznačili, že dnešní učitelé učit kvalitně umějí, záměrně to však nedělají, dokud jim škola málo platí. Až jim zaplatí více, pak teprve ukáží, co v nich dřímá. Je zbytečné s takto směšným argumentem polemizovat. Tím spíše, že jistě každý zná nejednoho učitele, který se prostě neudrží a učí kvalitně i bez školného a za směšně nízký plat.

Je zde ovšem ještě druhá možnost: díky školnému si školy v terénu vyhledají nějaké lepší odborníky, než jsou ti, kteří na nich zatím učí. I pokud by školné skutečně umožnilo zvýšit vysokoškolským učitelům platy (o tom se ještě zmíníme), muselo by být vskutku astronomické, aby přilákalo špičkové odborníky z praxe a možná i z ciziny. Zároveň by tito odborníci museli pracovat s početně omezenými počty studentů (velkochov studentů na špičkové úrovni opravdu není možný). A nízké počty platících studentů by pak stejně vysoké platy svých učitelů neutáhli. Musely by se na ně převádět peníze od studentů, na které špičkoví kantoři nezbyli,což by nebylo právě spravedlivé.

4. Ti, kdo propagují školné, se neomezují jen na údajný profit studentů a údajný profit škol. Slibují si od něho přínos pro celou ekonomiku, pro její výkonnost a konkurenceschopnost. Bohužel také v tomto bodě je slibovaný přínos tak trochu virtuální. Zavedení školného má vytvořit úzkou finanční vazbu mezi kvalitou studia, příjmy vysokoškoláků a jejich přínosem národní ekonomice. Studenti prý budou více než dosud motivováni ke studiu oborů, které se stanou z hlediska ekonomického nejužitečnější, a tedy nejlépe odměňované. Právě taková investice se jim vyplatí nejvíce.

Tento přímočarý ekonomický kalkul bohužel z řady důvodů v praxi nefunguje. Jak ukázal již před mnoha lety americký sociolog Randall Collins, absolventi technických oborů, kteří reálně zvyšují konkurenceschopnost národní ekonomiky, nebývají zdaleka tak dobře placeni jako absolventi těch oborů, které dávají příležitost obsadit strategickou pozici při rozdělování vytvořeného produktu (politici, ekonomové, právníci, mnozí experti z poradenské činnosti, lidé na klíčových postech ve světě médií atd. atp.). Studium těchto oborů bývá často přínosné mnohem více z hlediska toho, s kým se člověk seznámí, než toho, co ho ve škole naučí. Nejvýnosnějšími obory jsou pak nejednou ty, jejichž absolventi přinášejí pro růst konkurenceschopnosti země jen velice málo.

5. Původně se tvrdilo, že placení školného prý umožní školám přijímat vysoké počty studentů, kteří až dosud byli z kapacitních důvodů odmítáni. Tento argument opustili už i samotní stoupenci školného, když navrhují, aby veřejné školy již od nového školního roku každoročně plynule snižovaly procento přijímaných studentů v bakalářském, magisterském i doktorském stupni.

6. S tím ovšem úzce souvisí další argument. Zavedení školného prý vylepší finanční bilanci veřejných vysokých škol. Když přišla Unie svobody v roce 2001 s první ofenzívou za placení školného, ronili její poslanci slzy nad žalostnou finanční situací učitelů a tvrdili, že právě peníze od studentů umožní zvednout učitelům jejich platy. I později pravicoví politici argumentovali tím, že školné pomůže veřejným vysokým školám vybřednout z prohlubující se finanční nouze. V tzv. Bílé knize vzdělanosti se bohužel nedozvíme to nejpodstatnější: Jaká bude rozpočtová politika vlády vůči sektoru vysokých škol.

Při notorickém nedostatku financí ve státní pokladně lze očekávat, že zavedení školného nezmírní finanční problémy škol ani o korunu. O stejnou částku, kterou studenti školám přinesou, se sníží objem financí pro vysoké školy ze státního rozpočtu. Mezidobí odloženého školného mají škol překlenout půjčkou u bank a fondů. Tím tedy k velké lítosti studentů i učitelů padá argument číslo tři.

7. Zavedení školného mělo přispět (alespoň podle Petra Matějů) k větší sociální rovnosti ve společnosti. Z důvodů, jež -- kromě zmínky o korupci na vysokých školách - bohužel blíže neobjasnil, mělo zvýšit šance studentů z chudších rodin vystudovat vysokou školu.

Je zvláštní, že právě člověk, který je původní profesí sociolog, nepostřehl, kde všude školné naopak nerovnosti prokazatelně zvýší.

Je známou věcí, že ženy pobírají o třetinu nižší mzdu než muži. Rozdíl mezi jejich příjmy a příjmy jejich spolužáků se přitom zvyšuje s růstem kvalifikace. Jestliže nekvalifikovaná dělnice získá (příklad Francie) za život jen o 10% méně než nekvalifikovaný dělník, v případě lékařské profese tento rozdíl činí již 40% v neprospěch žen. Přitom všichni, kdo propagují školné, automaticky počítají s tím, že studentky je budou platit v naprosto stejné výši jako jejich mužští kolegové. Proč by měly ženy platit stejně jako muži za investici, o které už dopředu vědí, že se jim v průměru vyplatí minimálně o třetinu méně než mužům?

Opravdu si může někdo myslet, že se tím snižují sociální rozdíly? Sníží se tím přece něco úplně jiného -- počet dětí vysokoškolaček. Tak jako v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.

Zavedení školného posílí i nerovnosti mezi studenty z Prahy a popřípadě dalších větších univerzitních měst a těmi ostatními. Ti, co žijí v Praze či Brně, mohou vždy ušetřit za dojíždění, velice často za koleje či podnájmy a někdy dokonce i za menzu. S klidem tedy mohou zaplatit alespoň školné. Pro přespolní představuje školné další platbu navíc po zaplacení výdajů za dopravu, bydlení a stravu. Tím se vysvětluje, proč je pro sociology z Prahy či z Brna tato citelná forma nerovnosti prostě pod jejich rozlišovací schopností. A to nemluvíme o tom, že brigády na pokrytí všech těch nákladů se v univerzitních městech v průměru lépe shánějí těm, kdo v nich trvale žijí, než těm , kteří v nich známosti nemají.

Přímo v Bílé knize vzdělanosti je zapracováno hned několik pojistek, které spolehlivě zvýší nerovnost mezi studenty pocházejícími z různého sociálního prostředí. Dočteme se v ní, že student, který zaplatí školné z ruky na počátku školního roku, dostává za tuto vstřícnost 20% slevu. Zato úvěry pro ty, kdo si na placení školného budou muset půjčit, mají být vysoce úročeny, dočteme se ve stejném dokumentu. Jinak by totiž hrozilo, že studenti z bohatých rodin si budou brát tyto půjčky za účely spekulace.

8. Problémy s nejistou rentabilitou vzdělání mají být ošetřeny pomocí odloženého školného. Student začne půjčku splácet teprve tehdy, až jeho příjem přesáhne průměrný příjem v zemi. Vypadá to rozumně, je to však hrubě nedomyšlené. Průměrný příjem v zemi je v současné době o nějakých deset tisíc korun nižší, než kolik činí průměrný příjem vysokoškoláků. To ale znamená, že absolvent vysoké školy začne půjčku splácet už v okamžiku, kdy překročí průměr platu celé populace, k jehož dosažení prakticky nepotřeboval studovat vysokou školu.

Může se pohybovat téměř o deset tisíc korun pod příjmem jen průměrně úspěšného vysokoškoláka, a přesto bude musit již platit. Poměrně snadno může dojít k tomu, že celou půjčku i s úroky bude muset splatit, aniž by vůbec kdy dosáhl třeba jen průměrného příjmu vysokoškoláka.

Pokud absolvent vysoké školy nedosáhne ani průměrného platu v zemi, nemusí půjčku splácet. Soukromé bance ji za něho zaplatí stát. To ale znamená, že za studium s pochybnou finanční návratností bude platit daňový poplatník včetně těch bezdětných a včetně rodičů nestudujících. Až dosud platil daňový poplatník (i bezdětný) skrze příslušnou kapitolu státního rozpočtu přímo školám na vzdělávání. Nyní bude tedy platit bankám sice jen za některé, zato však i s úroky. Bude to pro něho úleva?

Jak dlouho bude vlastně stát čekat, zda si absolvent přece jen nepomůže nad průměrný plat? Či přesněji, jak dlouho nechají soukromé banky stát čekat? Asi budou chtít, aby zaplatil jejich pohledávky za nesolventní dlužníky co nejrychleji. Stát tak jistě promptně učiní. Bude pak ještě vyžadovat peníze od neúspěšných absolventů? To by znamenalo, že nad nimi bude viset hrozba splácení narůstajícího dluhu po celý život. A nebudou nakonec nuceni splácet školné i s úroky po dosažení alespoň průměrného důchodu? Která banka jim dá po škole i později jakoukoliv půjčku, jestliže ani pohledávky za své vzdělání ještě nesplatili?

9. Stoupenci školného tvrdí, že poplatek za studium je přece zanedbatelně nízký. Částečně mají pravdu. Není sice zanedbatelný vzhledem k hospodaření nízkopříjmových domácností, je však opravdu zanedbatelný.vzhledem k elementárním potřebám financování vysokých škol. A jelikož stát přestane (viz bod č. 6) dávat školám to, co dodají studenti, peněz na jejich chod se bude nedostávat i nadále. To se dříve nebo později (spíše dříve) stane důvodem pro další a další zvyšování školného. Technicky i politicky je totiž mnohem jednodušší školné zvyšovat, než ho zavést.

10. Zavedení školného prý umožní studentům zodpovědněji se rozhodnout, zda investici do vzdělání hodlají podniknout. Tento argument je snad nejvíce pokrytecký ze všech. Žijeme v postprůmyslové společnosti, která vyžaduje a i do budoucna bude vyžadovat vzdělání vyšší, než bylo obvyklé ve společnosti průmyslové. Spolu s tím však nebudou přímo úměrně narůstat materiální a sociální výhody, jež vysokoškolské vzdělání poskytuje. Vzdělání bude prostě podmínkou stále více nutnou, avšak stále méně dostačující k zajištění alespoň trochu slušné životní úrovně. S příchodem společnosti vzdělání se výrazně zužuje možnost svobodně se rozhodnout, zda tuto poměrně rizikovou investici podniknout. Bude třeba studovat stále více přesto (či spíše právě proto), že se to bude vyplácet v průměru stále méně. Tato situace jednoznačně nahrává těm, kdo chtějí studenty školným vydírat.

Zbývá zodpovědět otázku, proč je školné tak umíněně prosazováno, i když argumenty pro jeho zavádění se ukazují jeden po druhém jako liché. Domnívám se, že to jsou argumenty pouze zástupné.

Stejnou funkci jako školné (tedy odevzdání poplatku za úspěšnou investici) by splnilo vyšší zdanění platů nejúspěšnějších vysokoškoláků a odvedení takto získaných peněz do příslušné rozpočtové kapitoly. Zavedení školného ovšem prosazují tytéž politické síly, které realizují snížení daní právě pro nejvyšší příjmové kategorie. Nejvýše odměňované skupiny obyvatelstva (z 90% tvořené vysokoškoláky) jsou prostřednictvím rovné daně a zastřešením pojistného chráněny před tím, aby investici, která se jim osobně tak báječně vyplatila, společnosti v plném rozsahu spláceli. Splácet mají hlavně ti, kteří se pohybují těsně nad průměrem, tedy jádro středních vrstev.

Jen pro ně představuje školné novou a citelnou formu zdanění. Právě oni a jejich potomci budou dotovat státní pokladnu, která chudne nejen vlivem krize, ale výrazně také v důsledku zavedení rovné daně, jež snížila daňové povinnosti velkým firmám a horním příjmovým kategoriím. Budou dotovat chod zbytků veřejného sektoru ve státě, který mimo jiné z důvodu rozsáhlé korupce už nemá peníze vůbec na nic. I skrze školné tak budou platit dluhy, které nenadělali. Jakmile se zvednou jen trochu nad průměr, začnou vylepšovat bilanci věčně nenasytných bank. Za mnohé z nich nakonec zaplatí stát, tedy jejich rodiče a o něco úspěšnější spolužáci v roli daňových poplatníků.

Proto bude brána od mladých lidí záloha na příjmy, které mnozí z nich v životě neuvidí. Proto bude deformována celá jejich kariéra skrze strach a pocit viny, že pokud nebudou rýžovat peníze, stanou se z nich doživotní dlužníci.

Petr Matějů a jeho kolegové chtějí sblížit nižší vrstvy se středními. Velice pravděpodobně se jim to podaří. Avšak trochu jinak, než si myslí. Pro střední vrstvy a jejich potomky bude školné představovat jen další kámen, který je v kalných vodách čistého trhu potáhne směrem ke dnu, k těm méně úspěšným.

Text vyjde jako součást sborníku o dopadech školného, který se počátkem léta chystá vydat nezávislá iniciativa Vzdělání není zboží.

Vytisknout