Je mi 33 a volím levici

9. 6. 2010

Potkám li se teď po volbách na ulici se starým člověkem, ač třicátník v Kristových letech, jímá mě stud a hanba za mou generaci Husákových dětí a i za mladší generaci dětí Havlových.

Stydím se za lidi z Facebooku, kteří se podporují ve své primitivní zábavě na účet starých, za Issovou s Mádlem, za mnohé mé oponenty v politických diskuzích u piva. Popadá mě ve chvíli očního kontaktu se starým člověkem stud za všechny ty mladé lidi s širokými zájmy v mnoha oblastech, kteří se tak skvěle vyznají na internetu, jejich angličtina se s tou mopu nedá srovnávat, cestují po celém světě a vedou samostatné životy, kteří mají své mládí, zdraví a plno energie, ale kterým vyčítám tři věci - dávku sobeckého jedu v jejich žilách, neschopnost číst mediální sdělení a rozlišovat práci PR týmů od informace a malost, nedůvěru v sebe a své síly.

První dvě charakteristiky nepotřebují vysvětlení tu poslední, nelichotivou vlastnost, kterou jsem přiklepl mladým, dovedu vysvětlit jen na základě uvědomění si sebe sama a svého myšlení. Pracuji (a to nikoliv ve státní správě), odvádím daně, můj čistý příjem se skoro rovná průměrnému příjmu v ČR, u doktora jsem byl za posledních 10 let cca 4x (evidentně ne nejlepší způsob jak se vyhnout chorobě, nicméně nezatěžuji zdravotnictví), nemám dluhy a jsem poměrně šetrný na své výdaje.

Především ale mám jistou, nevím, zřejmě neopodstatněnou hrdost se špetkou pocitu výjimečnosti a sebevědomí, že já Dušan Horniak jsem schopen se postarat nejen o svou rodinu, o mámu a tátu ale i o potřebné lidi, které vůbec neznám, kteří se mnou žijí v tomto státě, v této skupině lidí, se kterou nejsem spřízněn volbou ale historií a jazykem.

Jsem zřejmě sobec, volím podle tohoto svého přesvědčení a ješitnosti, s vědomím převahy odváděných peněz nad přijatými. Jinak než za sebe ale volit neumím. A s tímto furiantstvím nechci, aby se potřební lidé doprošovali o peníze při dobročinných akcích, aby starým lidem byly peníze předhazovány jako milodar. Nechci, aby byl viděn ten, kdo dává.

Chci, aby mé peníze dostali anonymně a aby je dostali ve fungujícím systému. Chci vedle sebe víc takových mladých lidí, kteří jsou ochotni platit jako já větší daně, jen pro ten ...zřejmě sobecký pocit sebedůvěry... jako mám já, že mám dost sil, že jim to umožním.

Silný má být s tím slabším. Mádl a slečna Issová jsou silní a jsou se silnými. Ať se mi vyhýbají. Nemají stejnou krev jako já. Jsou pro mě nízcí a malí jako plebs, který aristokrat přistihl při pychu. Ostatní aristokraty sociálního státu rád poznám.

Vím o konkrétním člověku, který má pokročilé stádium rakoviny. Po Julínkově reformě propadl všemi sociálními sítěmi. Vím, jak se k němu chovali doktoři. Vím, jak pro něj 5000 Kč Julínkovy taxy bylo nad jeho možnosti, jak jeho přátelé sbírali peníze. Docela dobře vím, že takhle nemocný člověk žít nemá.

PS: Nevím, jestli to má, co do činění s mým levicovým smýšlením, ale možná ano, raději to napíšu. Bojím se bolestného stáří, umírání a finality smrti. Přemýšlím nad svým koncem a závidím lidem, kteří dostali víru od rodičů jen tak mimochodem, jen že se narodili do věřící rodiny. Jsem agnostik. Příklon k víře ze strachu ze smrti by se mi zdál jako neupřímná zbabělost, která ve víře nemá cenu. Zřejmě získám víru, až se přestanu bát smrti. Nevím jestli to někdy zvládnu.

Vytisknout