"Lepší lidé" a "horší lidé"

11. 6. 2010 / Ivo Šebestík

Kromě několika regulérních bláznů si na veřejnosti nikdo na celém světě neodváží tvrdit sám o sobě, že je lepším člověkem než některý jeho bližní. Někteří umělci občas propadají nadměrné pýše, jako třeba Alexandr Skrjabin nebo Gertruda Steinová, a ve slabé chvilce vypustí z úst nadšená slova chvály o vlastním talentu a genialitě. Ostatně, už umírající Nero si, podle legendy, myslel, že v něm hyne génius. Ale tohle všechno jsou spíše anekdoty, jimiž si můžeme pocukrovat hluboce zakořeněnou a fatálně neodvratnou realitu, která po celé dějiny spolehlivě brzdí jakýkoliv pokrok v oblasti budování sociálně spravedlivé společnosti.

V době, kdy se ve starých řeckých městských státech začala prosazovat demokracie a vláda zákonů, stejně houževnatě sílila opozice. Francouzský historik a znalec politických dějin Evropy, Philippe Nemo, tuto opozici označil za aristokratickou reakci (la réaction aristocratique). Významným představitelem tohoto myšlenkového proudu byl jistý Théognis z Megary, muž, kterého demokratická strana vyhnala z obce, tedy ostrakizovala. Svou hořkost vůči lidu tento Théognis vtělil do poetické formy elegií. V nich například tvrdil, že "existuje úzká vazba mezi kvalitou člověka, urozeností a dobrou výchovou". Naproti tomu lid byl pro něj principiálně špatný. Théognis odsuzoval nejenom chudinu, ale i střední vrstvy a neměl rád povýšence, kteří se dostávali do "lepší" společnosti sňatky nebo nějakým jiným "neurozeným" způsobem. Přibližně o století později se k tomuto názoru přiklonil i básník Pindaros.

Antika jako počátek evropské vzdělanosti si ještě nepotrpěla na pokrytectví, a tak pokrytectvím svázaný a na eufemismy zvyklý člověk moderní doby může občas zažít lehký kulturní šok i při četbě takového Platóna, apologeta totalitarismu, nepřítele demokracie a básníků, ovšem jinak největšího myslitele všech dob.

Důvěřivý čtenář novin a vděčný pozorovatel televizní obrazovky si ovšem pomyslí, že takovéto barbarské časy má přinejmenším Evropa už dávno za sebou. Vždyť zde mezitím přišlo křesťanství se svou láskou k bližnímu a rovností před Bohem. A též se ráčila dostavit forma právního státu, v němž se prosadily zákony, veřejný prostor ovládly byrokracie, politické strany a média. Velice se zkvalitnilo vzdělání, které dokonce zlidovělo. Aristokracie se ve většině zemí stala jen maličkou brožičkou, jakousi zlatou sponou na kravatě, takže pojmy jako "urozenost" jsou dnes každému k smíchu.

Ano, jen se smějme, neboť naše oči jsou už dávno slepé a svět kolem nás tak okoukaný, že jej vlastně nevnímáme ostře a kriticky. Svět je nuda! Ve skutečnosti je snaha oddělovat se od masy průměrných a podprůměrných lidí asi nejsilnějším hybatelem všeho, co se ve společnosti děje. Parlamenty přijímají stále nové a nové zákony na podporu vlády práva a snaží se aplikovat alespoň některé prvky demokracie. Média hýří optimismem o svobodě, politické strany (všechny bez ohledu na spektrální příslušnost) chtějí jenom to nejlepší pro lid. Přesto všechno toto nedokáže -- a ani nechce -- omezit obrovskou energii, s níž se lidé snaží uniknout z masy, která je bezejmenná, zranitelná a trpící všemi riziky i otřesy, ke kterým v jejím prostředí dochází.

Obvykle máme za to, že lidé touží po moci a po bohatství, a všechno ostatní je jen průvodním jevem moci a zbohatnutí. Ve skutečnosti je to ale naopak. Skutečným cílem je vydělení se z masy trpících a zranitelných, únik z podpalubí, které jde v případě katastrofy první ke dnu. Moc a bohatství jsou jen prostředkem k tomuto cíli. Společenské povznesení -- Moc -- Bohatství představují skutečnou svatou trojici na věky věků. Z ní pramení všechen nelítostný souboj, ke kterému denně dochází na všech frontách, a kterému se dnes říká téměř s láskou soutěživost, konkurence, trh.

Na nejspodnějších stupíncích má tento souboj směšnou a truchlivou podobu pracovní subordinace, v níž vidíme urputnou snahu titěrných panáčků prosadit se na úkor svých podřízených. Ve vysokých patrech je pak činěn pokus o skutečnou urozenost. Théognis z Megary se vyjádřil způsobem, který je dnes nepřípustný. To ale nic nemění na tom, že oč méně je možné, aby se ctižádostivec prohlásil transparentně za "urozeného", o to více se tak skutečně cítí nebo cítit chce. Aristokratická reakce proti demokracii a vládě zákonů trvá od těch časů až do dnešních dnů, ačkoliv dávno nemusí a většinou ani nejde o šlechtu rodem.

Snaha vyhnat korunu svého stromu co nejvíce do výšky, aby odtud bylo možno hledět na své okolí pěkně svrchu, je utajeným principem, který existuje univerzálně a torpéduje většinu pokusů nastolit rovnost. Starořečtí nepřátelé demokracie měli za to, že společnost má být uspořádána do několika vrstev, které jsou nepropustně odděleny. Na Olympu má dlít a hodovat aristokracie a dole se má plahočit lid splývající s otroky. Pro Olymp neplatí zákony, pro lid platí karabáč. Jsem si jist, že v hypnóze by tuto tezi podepsal nejméně každý druhý "demokratický" politik.

Pokud civilizace vůbec dosáhla nějakého pokroku v tomto uvažování, pak jen pokud jde o nepropustnost vrstev. V tom ohledu jsme se povznesli vysoko nad Théognida a jeho kolegy, neboť jsme pochopili, že odříznout Olymp jednou provždy od Podsvětí by podvázalo tvořivé síly společnosti a s kapitalismem by byl amen. I lkající duše z Podsvětí přece touží uniknout. V moderním světě znamená únik z Podsvětí v podstatě vymanit se ze subordinace na pracovišti a zbavit se permanentního strachu ze ztráty zaměstnání, které vždy vede k chudobě, rozkladu a stresu. Uniknout z masy lidí, kteří si v žádné společnosti nemohou koupit dostatečnou právní jistotu a bezpečí, je stejně cenné jako zbavit se vůbec obtížné přítomnosti málo úspěšných jedinců. Být na Olympu znamená nepotkávat se s nimi v hypermarketech, netlačit se s nimi v městské hromadné dopravě, nenechat do sebe vrážet na chodníku, a podobně.

Žádný politik, žádný podnikatel, ani žádný vrcholový manažer si nedovolí říci, že k hlavním motivům, kvůli kterým se pouští do nebezpečných rizik svého povolání, patří právě snaha nemít nic společného s těmi, které zanechává dole. Nechce se k nim znát a dříve či později -- pokud není výjimečně dobrým charakterem -- začne lidmi pohrdat. Jak elitářství smířit s demokracií? Je to vůbec možné?

Tohle skryté pohrdání je ve skutečnosti dobře patrné. Maska sedí hodně špatně. Zejména levicoví lídři by si měli položit otázku, zda jim nebere důvěru u voličů právě jejich špatně skrývané pohrdání lidmi, k nimž se politicky hlásí a od nichž odvozují legitimitu své existence. Pravicoví lídři to mají mnohem jednodušší. Od nich nikdo (s výjimkou českých středoškoláků) neočekává nějakou lidumilnost. Pravicovým i levicovým vůdcům jde v zásadě o totéž. Mít osobně co nejméně příležitostí žít stejně špatně jako většina ostatních lidí. Když dojde na lámání chleba, tak se k tomu pravicový politik může v podstatě i přiznat. Levicový ani na mučidlech.

Vytisknout