Nevyvracejte rozcestníky, nemohou za to, kam ukazují

13. 6. 2010 / Jindřich Kalous

Je to historicky dávno známý problém, ke Kassandrám a Jeremiášům se jejich společenství vždy chovala stejně hnusně, vždy "úspěšně" nacházela argumenty, které měly lidi s daleko dosahujícím viděním možných budoucích důsledků rizikového chování jejich bližních diskreditovat a vždy skončili špatně i ti daleko vidoucí (ti většinou mezi prvními zásluhou "morálních" postojů a aktivit svých "normálních" spoluobčanů) i nakonec celá ta rizikově se chovající společenství.

Při bližším zkoumání postojů a argumentů takových oponentů skoro vždy vyjde najevo, že spadají do některé ze skupin, jejichž znaky se dají dost dobře zobecnit.

• 1. Postoj "nebudu nic řešit, je to nad mé síly, nemohu nic ovlivnit, nebudu si kazit život černými myšlenkami." Osobně se s ním ve svém okolí setkávám zřejmě nejčastěji. Většina otců a matek od rodin z nižší střední třídy i té ne ještě zcela deklasované horní části dolní třídy má víc než dost starostí, jak udržet sobě i dětem aspoň trochu důstojnou životní úroveň a nelze jim zazlívat, že je to úplně pohlcuje.
• 2. Postoj "nedělat nic, je to přirozený vývoj, lidstvo si nic jiného nezaslouží". Jednou jsem dostal otázku, jak jsem dospěl k názoru, že si lidstvo zaslouží, aby bylo zachráněno. Tato skupina je velice různorodá. Patří sem poctivě věřící, že je Vyšší Moc jejich denominace uchrání od nejhoršího a/nebo odmění na Věčnosti, a vůbec, co ta Vyšší Moc činí, dobře činí. Součástí jejich postoje občas bývá názor, že nejdřív se musí změnit každý zvlášť individuálně a až potom lze doufat ve změnu společnosti, což je zvláště překvapivé u lidí, kteří častěji než příslušníci jiných skupin žijí bohatým komunitním životem. Potkávám ale také překvapivé a stále rostoucí množství různých new-age zoufalců, jinak na první pohled poměrně inteligentních lidí, kteří se z nudy nebo přesycení standardním konzumem každý měsíc chytají jiného módního gurua či kazatele, pokud možno inkasujícího velké hotové peníze za různé "semináře" a "kursy" esotericko-transcendentálních disciplín.
• 3. Postoj "'oni' nás nenechají vymřít, někde v šuplíkách mají připravená zázračná technologická řešení". Anglicky píšící autoři je nazývají "technofixisty". Jejich společným znakem je naivní víra ve všespasitelnost dosud nerealizovaných a/nebo veřejnosti neznámých technologií, ale také v altruismus diskrétních elit, které mají dostatečnou moc držet ta údajná řešení pod zámkem, dokud nevyždímají z dosud fungujících konvenčních zdrojů a procesů veškerý potenciál převoditelný na finanční zisk.
• 4. Postoj "jediné možné řešení je nechat pokračovat a/nebo aktivně podporovat business as usual (BAU), trh to vše vyřeší". Často ho zastávají "předbohatí" japíci, zřejmí aspiranti na pozice v servisní části vyšší střední třídy, kteří své ambice spojují s pokračováním BAU. Jejich chování většinou sklouzává do asertivní až agresivní manipulace, spojují tento postoj s ostentativně vyjadřovanými pravicovými politickými názory, opovrhují "sockami" všeho druhu, přičemž jejich kritéria zařazení ostatních do této skupiny jsou velice gumová, a nejčastěji od nich je slyšet, že bych si měl nejdřív zalézt do jeskyně a až pak se rozhodnou, jestli budou brát vážně aspoň něco z toho, co vykládám. Je to logika Hlavy XXII, protože pro ty, kteří už si do té jeskyně (ať virtuální nebo skutečné) zalezli, mají většinou jen posměšná doporučení, aby co nejdřív navštívili nejbližší psychiatrickou ambulanci. Za tímto postojem vidím nejvíc ze všeho strach. Jan Keller to nazval "statusová panika střední třídy". Nositelé těchto postojů jsou často zadlužení ve snaze, aby si už teď sáhli na statusové znaky napodobující příslušnost k té vrstvě střední třídy, kam se snaží směřovat. Zároveň oprávněně cítí velice důvodnou obavu, že už se nedočkají vzestupu na pozice, na které ještě minulá generace z analogických postů snadno dosáhla, a že se mohou snadno propadnout až někam mezi ty nenáviděné "socky".

I když je někdy těžké takovým útokům čelit, rozhodně se jim nehodlám bránit nějakým zdůvodňováním nebo dokonce omlouváním svého způsobu života. Smyslem existence každého člověka by mělo především být užitečným ostatním lidem nebo aspoň o to usilovat. (Nebo aspoň co nejméně jim škodit.) To může znamenat třeba i to, že se někdo může snažit ostatním ukazovat cestu - někdo, kdo má dost dobré důvody sám po té cestě nejít. Ukazatele, rozcestníky, směrovky a milníky obvykle po cestách samy neputují. Jestliže se ovšem někdo ze strachu před nesnázemi té cesty bude snažit její ukazatele vyvracet a ničit s poukazem na jejich nedostatečnou kvalitu, aniž by přemýšlel, kam ukazují, pak mu není pomoci.

Vytisknout