Není jich mnoho, ale lze oprávněně předpokládat, že většina nespokojených a zklamaných se dosud neodhodlala k aktivním vyjádření svých pocitů a dává jim průchod neúčastí ve volbách. V případě voleb obecních a voleb do Senátu představují právě tito občané drtivou většinu voličů, tj. více než 70% neúčastnících se. Posledních parlamentních voleb se neúčastnilo sice jen (!) 42 % občanů, ale pouhých 15 let po získání demokracie je to překvapující číslo. Otázka je, jaká bude účast v následujících parlamentních volbách. Předpokládám, že ještě menší!

Je nutno zdůraznit, že neúčast ve volbách není výrazem naprosté občanské spokojenosti, ale rozčarování ze zastupitelské demokracie, v níž mezi občany sílí pocit, že ve skutečnosti zastupování nejsou. Mnozí z nich se domnívají, že nemá význam dávat svůj hlas nějaké straně, neboť ty si pak dělají stejně, co chtějí a s plněním volebních programů či s nějakou poctivostí vůči svým voličům se vůbec nenamáhají.

Proč je tomu tak?

Teoreticky by volby jednou za čtyři roky měly stačit k tomu, aby se představitelé politických stran cítili odpovědní vůči svým voličům, a to pod hrozbou nezvolení v následujících volbách. Tento předpoklad však neplatí, a to z několika důvodů. Za prvé, politické strany se sice mohou střídat u moci, ale zpravidla zůstává zachováno jejich zastoupení v parlamentu a rovněž v krajských a obecních zastupitelstvech. Stále se tedy podílejí na moci a mají privilegovaný přístup ke zdrojům společenského bohatství, např. k části výnosů z daní. A i když ve výjimečných případech ztratí toto své postavení, stále touží po jeho znovuzískání.

V žádném případě nechtějí tedy zrušit moc jak privilegium vyhrazené jen pro politické elity. Ať již vlastní moc či teprve usilují o její získání, chtějí, aby zůstala zachována jako výhradní vlastnictví profesionálních politiků, kteří ji využívají ku svému prospěchu. Za druhé, uvnitř každé politické strany probíhá proces tzv. oligarchizace, popsaný jako "železný zákon oligarchizace politických stran". Tento zákon říká, že vedení každé politické strany se odtrhne od svých členů na základě ovládání stranických zdrojů informací, peněz, administrativního aparátu apod., ale rovněž na základě psychologického zvyku členů přijímat vedení vrcholových představitelů (známe to až v podobě kultu osobnosti) i dalších vlivů. Z představitelů stran se tak vytváří zvláštní kasta, jejíž chování kdysi vystihl Václav Bělohradský slovy: "Funkcionáři všech stran si rozumějí!" Uvnitř této kasty zuří boj o přístup k moci a finančním zdrojům obce, kraje a státu, jak to můžeme vidět právě nyní, avšak navenek jsou jednotní ve své snaze udržet si moc jak nad členy své vlastní strany, tak nad všemi ostatními občany. Aby toho dosáhli, musí investovat enormní prostředky do volebních kampaní a propagace sebe sama.

Malá skupina profesionálních politiků, která získává přístup k nemalým finančním zdrojům, jež však nemůže přímo použít pro své potřeby, i když by to velice potřebovala, se tak stává vítaným terčem zájmu různých "zájmových" skupin. Výhodně přidělené státní a obecní zakázky, zákony přijaté ve vhodné podobě či naopak dlouho blokované (viz např. zákony o LTO) a další "laskavosti" politiků vůči spřízněným subjektům, se pak promítají do odměn pro osoby i strany, poskytovaných jako protislužba těmito zvýhodněnými "podnikateli". V takovém systému se osobní poctivost stává konkurenční nevýhodou a firma bez styků a úplatků je vytlačována z trhu firmami, které těmito skrupulemi netrpí.

Současný systém zastupitelské demokracie se tak stává vlastním zdrojem korupce, o níž se téměř denně dozvídáme ze sdělovacích prostředků. Je nutno zdůraznit, že vůbec nezáleží na tom, jestli se jedná o pravicové či levicové politiky, nebo o zcela novou politickou stranu, zaklínající se morálními frázemi. Železný zákon oligarchizace platí totiž vždy a všude a nakonec nám říká, že občan není v zastupitelské demokracii vůbec zastupován.

Za takových podmínek propadá velká část voličů "politické nevíře, druhá část pak politické pověře", jak praví klasik. Což znamená, že vedle znechucení politikou hledají někteří občané řešení tohoto stavu ve vládě silných osobností, tj. ve vládě silné ruky. Takových je v České republice již kolem 20%. To je vážná hrozba pro demokracii. Odstranění nedostatků demokratického systému skutečně nespočívá v odstranění demokracie samé, ale v jejím naplnění. Nebo jsme snad již zapomněli, jak se nám "skvěle" žilo před rokem 1989? Zapomněli jsme, proč nás stáli na náměstích statisíce a spíše miliony? Chtěli jsme si přece tenkrát vládnout sami, ale pak jsme to nechali na malé skupince politiků. Nyní jsme za tuto svou lenost a naivitu trestáni. Až se probudíme ke skutečnému občanství, pochopíme, že pány obce a státu jsou občané, kteří jen dočasně propůjčují správu svých vlastních záležitostí, včetně práva rozhodovat o užití daní občanů, do rukou politiků, které však musí stále kontrolovat a hlídat. Pokušení je totiž příliš silné.

Rozhodli se místní zastupitelé a na ně napojené lobbistické skupiny pro projekt, který je pro občany nevýhodný, ale je velice výhodný pro ně samotné? Nyní prakticky nemáme možnost, jak tomuto zneužití obecních prostředků zabránit.

A přece je známý demokratický způsob, jak to učinit: záměr bude zamítnut většinovým rozhodnutím občanů samotných. Když guvernér téměř třiceti dvou milionové Kalifornie přivedl zemi do vážných finančních obtíží, byl hlasováním občanů Kalifornie odvolán, a to bez ohledu na to, že zrovna nebyl volební termín.

Jedinou zárukou správy státu, všech obcí v zájmu většiny občanů je, abychom my sami měli možnost zvrátit jakékoliv rozhodnutí svých zastupitelů v obecním referendu, příp. i odvolat tyto zastupitele samé. K tomu potřebujeme skutečně účinný systém přímé demokracie. Zatím máme jen jeho karikaturu v podobě zákona o obecním referendu. Je jen věcí občanské vyspělosti, jestli si jej dokážeme vybojovat.

Pokud budou politický systém ovládat politici, zničí jeho demokratickou podstatu a přetvoří jej ve vládu volené aristokracie, za níž sami sebe považují. V tomto směru již učinili mnoho kroků tím, že si sami rozhodují o svých platech, že sami sobě udělují doživotní imunitu, že si uzurpovali moc rozhodovat o obecních daních, ale občanům tuto možnost v zákonu o obecním referendu odepřeli. Nad tím je nutno se zamyslet. Kde berou politici právo rozhodovat o těžce vydělaných penězích občanů a o státu či obci samé, tj. o místě společného života? Mají jej dočasně propůjčené od svých voličů. Jak to tedy, že voliči nemají právo hlasovat o daních? Jak to, že volby jsou platné, ať k nim přijde 6% nebo třeba jen jeden volič, ale vlastní hlasování občanů v referendu je platné jen, když přijde 50% a více občanů? Základem této faktické občanské nerovnosti je pýcha a arogance poslanců, kteří sami sebe opět zvýhodnili proti ostatním občanům. Avšak politici tím na sebe rovněž prozradili, že mají z občanů strach. Bojí se, že by mohli přijít o svá privilegia, a proto se všemožně snaží zabránit občanům v získání skutečné moci, v naplnění demokratického ideálu, jako ideálu svobodných a rovnoprávných občanů, kteří společné spravují své společné záležitosti.

Je pozoruhodné, že návrh na změnu zákona o obecním referendu a zavedení oné 50% povinné účasti, bez níž je referendum neplatné, přednesl v parlamentu právě S. Gross. Od levicového politika bychom očekávali pravý opak. Ovšem stačí si jen uvědomit, že levice již dávno není zástupcem chudých a neprivilegovaných. Levicoví politikové svým postavením a levicoví intelektuálové svou výchovou na humanitních univerzitách jsou vedeni k pojetí sebe sama jako elity, která má právo vést a vládnout, spíše však ovládat prosté občany. Intelektuálové jsou spíše kleriky, připravenými sloužit mocným ve společnosti, pokud nechtějí toto místo filozofa krále zaujmout sami, než specialisty připravenými poskytovat své vědomosti občanům. Jistě nejsou takoví všichni, ale tito druzí, skuteční demokraté představují jen výjimky, jejichž existenci v české společnosti předpokládám, ale o nichž nic nevím, neboť nejsou ani vidět, ani slyšet.

Tento tristní stav nenapraví zrušení 5% hranice pro vstup do parlamentu. To se jen více funkcionářů dostane ke svým korytům. Problém přece nespočívá v tom, že se Franta či Anička nedostali k poslaneckému platu, ale v tom, že oba a většina poslanců a politiků vůbec nejsou pod kontrolou nás, občanů!

Co skutečně potřebujeme, je právo rozhodovat sami o všem, o čem jsme dočasně svěřili právo rozhodovat svým tzv. zástupcům, a to včetně jejich odvolání, a to od úrovni obce až po úroveň nejvyšší státní, resp. až po úroveň EU. Potřebujeme tedy prakticky použitelné a prakticky účinné zákony nastolující vládu občanů, tedy demokracii, cestou demokracie přímé. Jelikož však v tomto polofeudálním systému, omylem nazývanému zastupitelskou demokracií, musí být dosud každý zákon či změna ústavy schváleny poslanci, pak je nutné, aby se do parlamentu dostala strana s tímto programem.

Zkušenost i dobré důvody teoretické mě vedou k nedůvěře vůči každé politické straně. Rád bych se však dožil zděšení našich "pánů", neboť zastupitelé to skutečně nejsou, obojího pohlaví a ze všech stran, v okamžiku, kdy bude založena strana s programem na prosazení přímé demokracie (viz podobnou iniciativu v USA).

Nechtěl by se toho někdo z laskavých čtenářů ujmout? Již jen za tu legraci by to stálo. Jelikož si již 83% občanů přeje, aby měli právo o vážných věcech rozhodovat sami, tj. aby byl uzákoněn zákon o obecném referendu, mohla by taková strana mít slušnou šanci na úspěch. Na nás ostatních pak je, abychom nezapomněli na staré pravidlo: nemůžeš-li něco zničit, postav se tomu do čela. Nikoliv proto, abys to vedl k úspěchu, ale především proto, abys to vedl tam, kde ti to nejvíce vyhovuje. Inu, i strana za přímou demokracii musí být občany hlídána.

Ale když jsme se dočkali pádu komunismu, možná se ještě dočkáme situace, běžné v některých vyspělých státech, že návrhy zákonů, změny ústavy a mnoho jiných důležitých věcí budeme schvalovat v referendech přímo my sami, občané! Politické strany pak budou jen méně důležitou součástí politického života státu.

Kapři si rybník sami nevypustí, my občané jim ho však vypustit můžeme. Je přece náš!