Stalo se tak poté, co italské ozbrojené síly obsadily tehdejší církevní stát, který zaujímal celou střední Itálii. Papež se tak stal "vězněm", uzavřeným ve Vatikánu na základě garančního zákona, který nebyl nikdy církví uznán. Itálie nabízela vyrovnání Vatikánu již v 19. století, jeho vládci však nechtěli na to přistoupit v naději, že se jim opět podaří obnovit Papežský stát.

Konec této "studené války" byl ukončen státní smlouvou z roku 1929 , která garantovala nejen statut suverénního území a jeho státní formu, ale rovněž finanční bohatství v nebývalé výši na tehdejší poměry 80 milionů dolarů. Samotný vztah mezi Vatikánem a Itálii byl pak ještě upraven konkordátem, uzavřeným před 25 lety.

Vatikán se svými 0,44 kilometrů čtverečních bez jakékoliv vodní plochy se tak stal nejmenším nezávislým státem s 930 obyvateli tvořícím enklávu uprostřed Říma. Z nich má 532 státní příslušnost 62 kardinálů, 350 duchovních, 101 příslušníků papežské gardy a 48 laiků. Zřízením jde o absolutistickou teokracii, v jejímž čele stojí římský biskup, kterým je papež. Podle dokumentu z roku 2007 jím řízená církev má absolutní světový monopol a jiné věřící společenství nemají právo se za ni vydávat. Je posledním evropským státem, kde jeho hlava má absolutní moc a podle tamní platné ústavy z roku 2000 vykonává současně zákonnou, výkonnou i soudní moc.

Na území církevního státu, který se rozprostírá uvnitř hradeb na Mons Vaticanus a zahrnuje baziliku sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem s přiléhajícími budovami a vatikánskými zahradami,, se nachází vlastní nádraží, jedna lékárna, moderní pošta a několik obchodů. Má vlastní hasičský sbor, četnictvo a proslulou papežskou gardu. Nemá však k dispozici vlastní nemocnici. Kromě toho náleží Vatikánu ještě exteritoriální území se zvláštním statutem, mezi něž patří bazilika sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami a bazilika Panny Marie a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo a rozhlasová stanice. Ta vysílá na krátkých, středních i velmi krátkých vlnách a na internetu mimo jiné i v českém a slovenském jazyce. Kromě toho šíří pořady Vatikánské televizní centrum. Má svou vlastní internetovou doménu.

Zvláštní kapitolu tvoří problematika kolem soudů a s ní související kriminalita. Ta totiž představuje ve Vatikánu nebývale vysoký počet, v přepočtu na obyvatele 20 krát vyšší než v Itálii. V drtivé většině ji způsobuji kapsáři okrádající poutníky, kteří se často tísní na náměstí sv.Petra. Protože leží přímo na hranicích s Itálií, mají snadnou možnost uprchnout z jeho suverénního území. Pokud je pachatel zadržen, pak je jeho případ řešen vatikánským generálním prokurátorem a soudcem.

Oficiální měnou je euro na základě zvláštní dohody s Evropskou unií a kromě toho razí vlastní mince prakticky určené sběratelům. Má vlastní banku, jejíž základním kapitálem se stalo odškodnění, získané před osmdesáti lety. Začátkem čtyřicátých let bylo Vatikánem uloženo do Spojených států, a to z jedné třetiny ve zlatě jakož i v devizách a akcích.

V roce 1942 založil papež Pius XII. Istituto per le Opere di Religione IOR. Jedná se o autonomní právní zařízení a neoficiální státní banku Vatikánu. Její činnost však přesahuje aktivity typické banky, a to jak vyvoleným zákaznickým okruhem, tak využíváním bezcelní zóny, kde neplatí italská nařízení pro vývoz kapitálu a deviz. Majitelem této banky je papež, který je též jediným držitelem jejich zisků. IOR nezveřejňuje ani bilance svého hospodaření, ani výroční zprávy. Začátkem sedmdesátých let byla zapletena do řady afér.

Jejich aktéry byli v roce 1971 americký kardinál Paul Casumir Marcinkus, Michele Sidona a Roberto Calvi. V době vlády papeže Pavla VI. proniklo na veřejnost, že jejím prostřednictvím v době, kdy církev hlásala chudobu, byla zapletena do finančních kšeftů. V roce 1970 měla IOR většinu akcií v římském Industria Farmaceutica Serono, které vyrábělo v letech platností papežské encykliky Humanae vitae, namířené proti potratům, preparát Luteolas. Ten lékaři předepisovali proti početí. Po odhalení této skutečnosti IOR rychle od této účasti vycouvala.

V sedmdesátých letech se FBI soustředila na osobu Marcinkuse, protože chtěl získat zfalšované akcie ve výši jedné miliardy dolarů. Na účasti IOR s pěti bankami italského daňového advokáta Michela Sidony dostal se Marcinkus do styku s mafií. Sidona prostřednictvím svých bank jako Fina nebo Banca Privata získával mafiánské peníze z obchodu s heroinem. Díky stále sílícímu finančnímu proudu od mafie podařilo se mu vybudovat jednu z největších finančních praček Evropy. Po zhroucení jeho bankovního impéria v roce 1974 vypluly na povrch jeho finanční machinace, které stály IOR ztráty ve výši 30 až 50 milionů dolarů. Sidona byl nakonec v roce zatčen a v roce 1986 otráven v italském vězení, poté co oznámil, že podá úplné vysvětlení své zločinecké činnosti.

V následném třetím kole temných aktivit IOR byl pak případ Roberto Calvi, jehož smrt nebyla dodnes objasněna. Calvi zahájil svou dráhu u renomované Banco Ambrisiano v Miláně, kdy se mu po čtvrt století podařilo v roce 1971 stát se jejím generálním ředitelem. Jako obchodní partner Sidony byl s ním zapleten do četných ilegálních obchodů, při čemž byl ve stálém kontaktu s kardinálem Marcinkusem. Vatikán se tím tak podílel na síti praní nelegálních peněz.

V roce 1980 byl pro devizové přestupky a podvody Calvi odsouzen ke čtyřem létům vězení a zaplacení pokuty ve výši 27 milionů dolarů. Stále však dále spolupracoval s Macinkusem, a to prostřednictvím spolupráce IOR s jeho firmami a bankou Ambrosiano. Tato soukromá banka se nakonec v roce 1982 zhroutila, když měla dluhy ve výši 1,5 miliardy dolarů. V následném vyrovnání musel zaplatit Vatikán 240 milionů dolarů věřitelům této banky.

Po smrti Calviho v Londýně dostal se do hledáčku i druhý největší obchodní partner mafie Vatikán. Ns ?bankéře Boha?, jak byl nazýván kardinál Marcinkus, vydaly italské justiční orgány v roce 1987 zatykač. Ten však využil suverenitu církevního státu a neexistující dohody o možnosti jeho vydání italským úřadům. Ten sice opustil Vatikán, ale až do svého propuštění v roce 1989 řídil dále IOR.

Ve stejném roce vedení banky IOR a její dozorčí rada se rozhodly provést restrukturalizaci banky podle mezinárodních zvyklostí. Ve výběru svých obchodních partnerů a zákazníků se stali vatikánští bankéři obezřetnější. Bilanci však stále udržují v tajnosti. K 31. březnu 1992 měla IOR likviditu svého majetku ve výši 3,2 miliard dolarů a imobilní majetek za 2 miliardy dolarů. V roce 2000 mohl se papež těšit ze zisku ve výši 155,1 miliardy lir. Zdá se, že temné časy vatikánského podnikání, doprovázené úmrtími a finančními skandály, ke kterým by nemohlo dojít bez spolupráce s klérem, byly překonány. Přesto se však asi nedočkáme jejich osvětlení.

V současné době se Vatikán soustřeďuje kromě celosvětových finančních operací na nekomerční ekonomiku, jejíž prostředky jsou získávány prodejem poštovních známek a různých suvenýrů, poplatky za vstup do muzeí a prodejem různých publikací. Příjem Vatikánu v roce 2003 byl 252 milionů dolarů při výdajích o 12 milionů vyšších. Snaží se přitom držet krok s technickým pokrokem a vyvíjí úsilí, aby se do roku 2020 stal prvým evropským státem, který bude pokrývat z jedné pětiny energetickou spotřebu u obnovitelných zdrojů podle směrnic EU. Bude se o to snažit především zabudováním solárních panelů na vatikánské budovy včetně střechy auly sv.Pavla. Chce se soustředit i na čistotu ovzduší a připravuje omezení počtu automobilů, které budou moci vjíždět za hranice tohoto ministátu. Především však se v poslední době soustřeďuje pozornost světové veřejnosti spíše na duchovní než ekologické aktivity Vatikánu.

Jak zdůraznil Stefan Troendle s římského studia německé veřejnoprávní ARD, jde v současné době o to, aby Vatikán a především papež jasně odpověděl na otázky vzniklé v poslední době kolem zrušení exkomunikace příslušníků společenství papeže Pia X. Nejde přitom jen o popírání holocaustu, ale o neuznání závěru II. vatikánského koncilia a z toho plynoucích závěrů nejen v otázkách víry.