Od začátku vzniku nového ministerstva propagandy nenechal Goebbels nikoho na pochybách o totalitních cílech nacistů. Již několik týdnů po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem v březnu 1933 vydal intendantům a ředitelům německých rozhlasových společností v berlínském rozhlasovém domě na Masurenalle jasný příkaz: " Rozhlas bude dán do služeb našich idejí. Žádná jiná idea zde nesmí přijít ke slovu". Takto usměrněnému rozhlasu musel odpovídat i stejně konstruovaný rozhlasový přijímač. Jako prostředek šířící účinnou propagandu musel být vytvořen přístroj, který bude co nejvíce rozšířen.. Podle Goebbelsova příkazu nesměla být v nejbližší době žádná domácnost bez rozhlasu.

Před Hitlerovým nástupem k moci byly v šedesátimilionovém Německu pouze čtyři miliony rozhlasových přijímačů. Bylo to kvůli ceně od 200 do 400 říšských marek, která pro většinu obyvatelstva byla příliš vysoká. Nacisté nemuseli dlouho hledat levnější alternativu. Stačilo jim oprášit pět let starý návrh Waltera Maria Kerstinga na jednoduchý bakelitový rozhlasový přístroj, který Kersting nazval "lidovým přijímačem".

Dva roky poté byl sice učiněn pokus začít jej masově vyrábět, ale nepodařilo se jej prosadit na trhu. Pro Goebbelse se stalo jeho rozšíření prvořadou záležitostí a vydal průmyslu příkaz zahájit výrobu tohoto technicky nenáročného rozhlasového přístroje. Na tři desítky výrobců radiových přijímačů vytvořilo následně společný produkt navržený příslušníkem SA Otto Griessingem.

Tento výrobek označený jménem VE301 se stal vzhledem k nízké ceně 76 RM šlágrem a v prvé vlně se ho prodalo více než jeden milion. Jméno nebylo náhodně vymyšlené, ale VE znamenalo zkratku pro "Volksempfänger -- lidový přijímač" a následné číslo 301 bylo odvozeno od data převzetí moci 30. 1. (1933). Umožňoval poslech středovlnných místních stanic a dlouhovlnného hlavního vysílače "Deutschlandsender", slyšitelného téměř po celé Evropě. Pozdější ještě levnější typ za 35 marek nazývaný "Goebbelsova huba" dosáhl ještě většího úspěchu a do roku 1943 se ho prodalo na 2,4 milionu kusů. Jejich prostřednictvím byly německé domácnosti zaplavovány nejen říznými pochody a pokleslou lidovou zábavou, ale především nacistickou propagandou.

Současně posluchači svými koncesionářskými dvěma markami hradili celý rozpočet Goebbelsova ministerstva. Výroba těchto přístrojů nebyla ekonomicky výhodná. Vzhledem k nacistickému plánovanému hospodářství nemohly ani takové firmy jako AEG, Telefunken a Philips vzhledem k pevně stanoveným cenám a kvótám dosáhnout zisku. Dokonce došlo k tomu, že v roce 1935 několik výrobců stálo před krachem včetně továrníka Seibta, který zaměstnával konstruktéra Griessinga.

Ekonomická hlediska nehrála pro nacisty roli, protože, jak prohlásil šéf jejich propagandy, "považuji rozhlas za nejmodernější a nejdůležitější prostředek masového ovlivňování, který vůbec existuje. Je to zázrak současné doby, který jsem nalezl, jeden mezi mnoha miliony" Hlavním prodejním sloganem, pod kterým se prodával, bylo "Celé Německo naslouchá Vůdci v lidovém přijímači".

Těsně před vypuknutím druhé světové války bylo v Německu již 12,5 milionů koncesionářů, tedy třikrát více, než když Hitler převzal moc. Po celou dobu války bylo rádio často jediným účinným propagandistickým prostředkem, který ovlivňoval německou veřejnost.

Kromě každodenních informací z bojiště prostřednictvím hlášení z Hitlerova hlavního stanu, Goebbelsových politických komentářů a proslovů patřily k nejpopulárnějším "Koncerty na přání Wehrmachtu", které moderoval Heinz Goedecke. Tyto pořady jsou dodnes prodávány v Německu na CD a řada zde uvedených melodií jako píseň "Lili Marlen" se stala světovými hity.

Prostřednictvím "Goebbelsovy huby" byla však většina německého národa klamána a zavedena do katastrofy. Nakonec byl rozhlas jediným prostředkem, kdy se prostřednictvím flensburského rozhlasu obyvatelstvo dozvědělo o smrti Adolfa Hitlera, kterého naposledy slyšelo na svém rozhlasovém přijímači 30. ledna 1945 při příležitosti 12. výročí převzetí moci. Jeho nástupce velkoadmirál Karl Dönitz pak přes tuto poslední stanici v rukách nacistů oznámil 8. května bezpodmínečnou kapitulaci Německa.