Protože za téměř vyčerpávající odpověď Vítu Bezdíčkovi považuji vystoupení Josefa Škvoreckého na sympoziu Londýnské univerzity v prosinci 1992 (BL 5.6. 2008), omezím se jen na pár poznámek. Myslím, že i pan Bezdíček bude se mnou souhlasit, když napíšu, že Škvoreckého vystoupení je napsáno s humorem a jemnou ironií a je založeno "na znalosti věci, samostatném myšlení a umění jasně vyjádřit svoje názory".

Takže, k věci. Jaroslav Seifert byl za minulého režimu do značné míry respektovanou osobností, která se vyznačovala vysokou morální autoritou a která ztělesňovala demokratickou opozici proti tehdy vládnoucímu nedemokratickému režimu. Vládnoucí establishment neměl Seiferta v lásce, vadil v padesátých letech, protože nepsal oslavné verše na Stalina a neskládal budovatelskou poezii, vadil po svém značně kritickém vystoupení na 2. sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956 ("spisovatelé lhali"), kde se zastal vězněných a pronásledovaných autorů, vadil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako předseda Svazu spisovatelů, kdy neschvaloval tzv. normalizaci, vadil jako signatář Charty 77. Po řadu let byl na seznamu zakázaných autorů. Když se proslechlo, že je vážným kandidátem na Nobelovu cenu, byl režim velice nemile překvapen a považoval to zajisté za "nestoudnou drzost" . Vyvinul proto nemalé úsilí (diplomatické ale i jiné), aby se tak nestalo. Vzpomínám si s jakými rozpaky (řekl bych skoro se zděšením) dělala tehdy Československá televize (Jan Pilař a Miroslav Florian) rozhovor s čerstvým laureátem Nobelovy ceny. Udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi bylo morálním políčkem Husákovu režimu. Vít Bezdíček by možná napsal, že představitelé režimu dostali symbolicky pár facek.

R. Pynsent a spol. se tak dostali se svým příspěvkem nebo protestem proti udělení ceny Seifertovi - údajně " vysoké myšlenkové a stylistické čistoty" (!) do podivného světla a do poněkud podivné společnosti. Já bych řekl, že toto se ve slušné společnosti opravdu nedělá. A je lhostejné, zda tak jedná "nafoukaný Brit" (tu nafoukanost odvozuji z rozhovorů R. Pynsenta, které poskytoval v minulosti českému tisku) nebo "emigrant" -- slovo emigrant v mém příspěvku vůbec nepadlo a udivuje mě, proč mi pan Bezdíček podsouvá něco, co jsem nenapsal.

Vít Bezdíček píše o smyslu pro humor, který "chudým duchem" údajně chybí. Snad -- jiná země, jiný mrav? Mně označení např. K. Čapka za tichošlápka, nebo označení díla Dominika Tatarky nebo Josefa Škvoreckého za šmejd atd., humorné moc nepřipadá. Chybí mi v příspěvku pana Bezdíčka skromnost a pokora. Literární vědec nebo kritik není bůh, který vynáší jednou pro vždy platné a nezvratitelné soudy. Není neomylný. Jak všichni víme soudy literárních kritiků bývají často zatíženy jejich ideologickými a náboženskými názory a předsudky a bývají často rozporné nebo zcela chybné. Literární kritika není exaktní vědecká disciplina. Proto jsem ve svém příspěvku napsal, že "i universitní profesor si musí být vědom omezenosti a relativnosti svých soudů". Teprve čas prověřuje jejich platnost. Toto se ovšem vztahuje jak na pana Pynsenta, tak to platí i pro pana Bezdíčka.