Být biologem, tak se orosím, protože tady si někdo myslí, že biologie je vycpávání zvířat, lisování rostlin a napichování hmyzu. Je to právě biologie, která dnes potřebuje jeden z nejsložitějších matematických aparátů a doslova svou poptávkou tlačí matematiku do interpretací, na které by ještě před několika lety nikdo ani nepomyslel. Na druhé straně jsme svědky toho, jak se v rámci nových oborů vysokého školství vymýšlí takové specializace, na jejichž reklamních letácích jsou tučná písmena, že jejich osnovy neobsahují matematiku. Je to trhák...

Setkal jsem se tímto problémem kvality vzdělávání v matematice opakovaně a v různých podobách v řadě rozhovorů a diskusí doma i v zahraničí s lidmi významnými i zcela obyčejnými. Jedno však měli společné. Zabývají se výrobou a to, co je trápilo, byla výchova a příprava na technických vysokých školách, byť naprostá většina popisovaných problémů platí obecně a nejen pro vysoké, ale třeba i pro učňovské školství.

Dovolím si nejprve objasnit, proč pokládám právě úroveň technického vzdělání a vzdělání matematice a v aplikovaných přírodních vědách za klíčové. Jde o to, že je na nich závislá budoucí úroveň výroby v Evropě a její soběstačnost a obranyschopnost. Přes veškeré ideologické úvahy a aktuální převahu toho či onoho -ismu můžeme my lidé, naše organizace a korporace reálně spotřebovávat jen to, co je vyrobeno. Pokud ovšem pomineme přírodní sběračství a lov, které se jako základní způsob obživy v Evropě přežily někdy před začátkem našeho letopočtu a sběračství v praxi přežívá pouze v Polsku, když v Krkonoších na české straně rostou borůvky. U nás a několika dalších zemích je to sbírání hub. Jinak je nám k hmotnému užitku pouze to, co je vyrobeno a je výsledkem lidské práce.

Jistě by bylo příjemné umět žít ze vzduchu, vody, trochy minerálů a slunečního svitu, popř. borůvek a hub, ale tak nějak to nejde. Dokonce ani Zelení věrozvěsti to nedokážou, i když se tak občas tváří. Ani jiné druhy energií, přírodní i uměle vyrobené, nám nemohou zachovat život samy o sobě a stejně tak peníze, jakkoliv je lze za v zásadě za cokoliv směnit, jsou samy o sobě jen zcela nepotřebnou cifrou nebo saldem na libovolném nosiči. Nejsou víc než informací o tom, co bychom mohli, kdyby je bylo za co vyměnit.

Pokud bych se měl pokusit shrnout to co nejen našim, ale evropským mladým „technickým kádrům“ chybí, pak bych na prvním místě uvedl paradoxně neschopnost komunikace. Je to v postmoderním světě a v informační společnosti pozoruhodné, ale je to tak. Největší slabinou všeobecně je komunikace v mateřském jazyce. Nejen o technických problémech, ale v zásadě o čemkoliv. Často mluvíme o jazykových schopnostech, ale dovednost něco přeložit nebo si říci v cizím jazyce o jídlo nebo napsat powerpointovou prezentaci nebo poslat e-mail ještě vůbec neznamená schopnost komunikace. V našem světě platí více než kdykoliv předtím, že jsme jen to, co dovedeme vyjádřit a mateřský jazyk je pro to ten nejdokonalejší nástroj. Existují samozřejmě i nonverbální způsoby komunikace, ale jazyk je a dlouho zůstane základem. Jeho nezvládnutí jako komunikačního nástroje je důležitým prvkem úpadku ve všech dobách.

Ne nadarmo Bůh způsobil zmatení jazyků a tak zařídil pád Babylonské věže. Na tomto místě je pak třeba podtrhnout právě katastrofální úroveň matematického myšlení, vnímání a vyjadřování a komunikace. Matematika, kterou velice usilovně a z neznámých důvodů učíme naše děti s neobvyklou tvrdošíjností jako počty a posléze výpočty, je především jazykem. Je jazykem se svými symboly, konstituenty i konstrukty. Sama matematika je potom naukou o strukturách a jejich zkoumání a popisu. Komunikace v ní je obrovskou možností nalézt porozumění po celém světě. J

Jako kabinetní ukázka tuposti je právě „postsametové“ zrušení matematiky jako povinného maturitního předmětu a tím její odsunutí ve významu předmětů až někam hodně a hodně dozadu. Další ránu dostaly přežívající matematické talenty tím, že MŠMT se systematicky a staví proti jakékoliv podpoře talentů, protože přece nebude vychovávat elity. Pokud dojde k soukromým nebo i veřejnoprávním, např. krajským pokusům tento nerozum napravit, mohou jeho autoři počítat s tím, že si na ně ministerstvo posvítí. Matematika nemá na růžích ustláno možná i proto, že se ministři, pro které nebyla matematika věc škole noční můrou, ve funkci nikdy moc neohřáli. Výjimku tvořil v letech padesátých a šedesátých profesor František Kahuda. Pobyl skoro 10 let. Podle pamětníků to však byl jinak opravdu velký kádrový omyl. A podle toho všeho to u nás s úrovní matematického vnímání a vyjadřování také vypadá. Pohříchu nejen u nás...

To, že je matematika strašákem má jediného viníka a tím je strana pedagogů. Nejde jenom o prehistorické osnovy a základní nepochopení toho, co je matematika, u naprosté většiny učitelů. Výuka matematiky u nás zůstává na základních školách tak hluboko za potřebami doby, jako ocenění špičkového učitele za v zásadě kýmkoliv, kdo má odpovídající vzdělání a odpovědnost. Pokud si někdo myslí, že neustále dětmi i rodiči napadaný učitel, šmírovaný a zesměšňovaný na mobilních videozáznamech, je schopen pootevřít našim dětem svět většinově za 15 litrů měsíčně, tak se šeredně mýlíme. Kdyby Zelení nestavěli přechody pro medvědy, mohli dát na platy učitelů místo půlky hned klidně celou miliardu. Ale i to je strašně málo.

Ovšem kdyby Zelení nehlasovali pro církevní restituce, měli bychom na školy po tři generace pět miliard ročně navíc. Je to jednoduché i bez matematiky. Tady stačí kupecké počty, které jsou pevnou součástí předmětu „Počty“ již od Marie Terezie a bohužel se tak nějak vloudily do matematiky a nakonec ji zcela ovládly. Naše středoškolská matematika jsou prostě jen a jen „Počty“...

Jazyk obecně a nejen ten matematický je naším prostorem svobody osobnosti a to směrem dovnitř při vnímání a uvědomování si sama sebe, stejně jako navenek při komunikaci s okolím, ale může být i naším žalářem, malou klecí, ze které není úniku. Řekl bych, že nám narůstá neuvěřitelným tempem počet autistů nového typu. Pro dnešní absolventy je stále větším problémem přirozeně a srozumitelně v mateřském jazyce vyjádřit problém a učinit ho přijatelným a srozumitelným pro posluchače. Naopak je pro ně podobně obtížné přijmout v mateřském jazyce popis problému a přeložit si ho a přijmout tak, aby byl strukturován do podmínek jejich vlastní osobnosti a stal se impulsem pro nějakou jejich další činnost nebo rozhodovací proces. Tento problém se násobí, pokud je komunikace nebo pokus o ní veden napříč různými obory, sociálními skupinami nebo dokonce generacemi. To v řadě oborů a profesí tolik nevadí, ale v technice nebo při výrobních činnostech je to naprosto fatální záležitost. Výrobní jednotka totiž přestavuje velice pestrý profesní, sociální i věkový svět, ve kterém mají všichni své místo a své úkoly a bez schopnosti komunikace tento svět ztrácí svou základní schopnost a tou je opakovaný takt výroby zboží. Tím se opět nechci dotknout jiných oborů lidské činnosti, ale rád bych podtrhnul, že dlouhodobá zkušenost říká, že mimo některé naprosto mimořádné osobnosti a jejich objevy se naprostá většina užitečných nápadů a věcí zrodila z týmové spolupráce.

Pokud dnes jsme svědky určité atomizace lidské společnosti na poměrně uzavřené generační, profesní a sociální diaspory a to nejlépe v jejich konjunkci, pak si musíme uvědomit, že to je jev, který zejména v Evropě generuje nebezpečí rozpadu samé podstaty evropanství a jeho rozebrání mezi soudržnější a početnější komunity. Má to celou řadu příčin, ale rád bych zdůraznil, že jsem přesvědčen, že často najevo okázale dávaná neochota komunikovat, která je vydávaná za určitou přednost a projev stavovské cti, je ve skutečnosti jen špatně skrývanou neschopností komunikovat vůbec. V jiných souvislostech to vidíme na procesu stále menšího počtu osobních kontaktů mezi lidmi, které vedou k převaze tzv. nukleárních rodin, růstu tzv. singles a dramatickému poklesu natality. Méně dětí, to není jenom lepší antikoncepce. Je to i menší počet pokusů. To je celoevropský jev, opět s čestnými výjimkami.

Velká rodina a její bohatý vnitřní život a komunikace jsou dnes vnímány minimálně jako něco exotického, až patologického, něco jako dvouhlavé tele. Postupně je taková rodina vnímána dokonce jako něco nebezpečného, protože kde je moc bratrů, tam by si mohli i pomoci a krev není voda. A tak, než bychom se pokoušeli vytvářet sami podobné velké rodiny, raději napadáme a omezujeme ty cizí a vydáváme je bezmála za přežitek feudální společnosti, neznající blaha jeslí, domovů seniorů a hospiců, stejně jako polotovarů, veřejného stravování a komunálních služeb a řemesel všeho druhu, včetně toho nejstaršího.

Zatímco dříve se říkalo, že není dobře člověku samotnému, pak dnes platí, že klíčové je si nezadat. Komunikace, která je jedním dechem vydávána ve všech příručkách za klíčovou hodnotu v postmoderní společnosti se tak začíná masově zvrhávat v nezávazné a nesouvislé blábolení, které si ani nedělá nárok na odezvu. Ostatně, zkuste si občas „zakomunikovat“ s někým v nějakém call centru, třeba o tom, že vám nejde telefon nebo internet. Předem varuji, nesnažte se s ním promluvit, protože to je pro toho biologického komunikátora na druhém konci drátu prostě absolutně nestravitelné a znamená to pro něj duševní šok. V tomto ohledu začíná být komunikace s přístrojem zvaným „answermachine“ opravdu osvěžující, protože od ní nemůžete očekávat živou odezvu, se kterou ti naivnější z nás počítají při komunikaci s živou bytostí v call centru.

V obrovských prosklených budovách pak řídí běh našich životů tisíce lidí, kteří vědí, že není důležité problém řešit, ale rozeslat o něm e-mail nebo udělat meeting s powerpointovou prezentací. Nejdůležitější ovšem je nekomunikovat o něm osobně, protože to za prvé není „in“ a za druhé by v rozhovoru jeden na jednoho mohl padnout nápad, že by se měl problém vyřešit a kandidáti na řešení jsou jenom dva, ale první na ráně je vždy ten, kdo s ním tak nepatřičně přišel a narušil tak onu krásnou bublinu osobní integrity druhého.

Představa, že problém zmizí, když se o něm jaksi skupinově a víceméně anonymně ví, je opravdu dětinská, ale kupodivu funguje. Zadrhávat se začíná tam, kde platí určitá pravidla, která nejsou závislá na vůli lidí se přesvědčit, že problém po radostné prezentaci nebo hromadném rozeslání e-mailů zmizel nebo se stal menším a ještě menším. Je to především opět v oblasti techniky a výroby. Zákony práce a působení jednoduchých strojů prostě není sto zvrátit Francouzská buržoasní revoluce ani VŘSR nebo Únor, ba ani perestrojka, sameťák, Lisabonská strategie, Lisabonská smlouva nebo Topolánkův baťoh. Taková nakloněná rovina odolává ideologickým reformám a ekonomickým hrátkám s čísly stejně neochvějně jako politika logice nebo dokonce zdravému rozumu.

Dodám jen pár poznámek. V Indii stojí před branami západních společností tisíce perfektně matematicky komunikujících mladých lidí s dvěma rodnými jazyky a obrovskou kulturní tradicí. V Číně požadují titíž mladí lidé navýšení své pracovní doby až na 60 hodin týdně a zbytky tradičních britských výrobních kapacit se začínají ocitat v indických rukách, stejně jako ohromné objemy amerických cenných papírů v rukách čínských... Jsou tam kvalitní lidé i dostatek energie a hlavně žádné hloupé předsudky a regulace. Evropský průmysl si tak pomalu ale jistě začíná balit kufry. Bude to jedno z největších stěhování průmyslu za šedou kůrou v historii lidstva.

Je naprosto příznačné, že za těchto okolností budeme my v České republice, která vždy stála na technické zdatnosti a představivosti svých obyvatel, bojovat proti maturitám z matematiky. Boj povedou zelení a lidovci. Těmto stranám nejvíc záleží na tom, aby si lidé neuměli představit víc než pět prstů na ruce. Je to aliance zelenočerného tmářství. Ti první chtějí chránit naše okolí a přitom v něm dupat sami a ti druzí se podobně chtějí prohánět po našem nitru. Jde jim společně jen o jediné, nechat naše myšlení a rozhodování o našem okolí i o nás samých na nich.

Udělat z nás ovce a beránky...