Pod pojem »staré ekologické zátěže« jsou zahrnuta kontaminovaná místa, jejichž závadný stav způsobily státní podniky v období před privatizací používáním k životnímu prostředí nešetrných, ale ve většině případů povolených technologií a chemických látek. Česká republika přijala odpovědnost za tyto znečištěné lokality a bylo rozhodnuto použít na jejich vyčištění část prostředků z výnosu privatizace. Problém byl akcentován, bohužel, až ve druhé vlně privatizace, neboť zkušenostmi z první vlny a zvláště při privatizaci zahraničními subjekty se prokázalo, že možné náklady na odstranění ekologických škod mohou převýšit hodnotu privatizovaného majetku.

Agendou odstraňování ekologických škod byl pověřen Fond národního majetku České republiky v úzké spolupráci s Ministerstvem životního prostředí ČR. Po zrušení Fondu národního majetku ČR bylo řešením agendy starých ekologických zátěží pověřeno Ministerstvo financí ČR.

Přístup ministerstva financí prozatím vykazuje významné rysy uspěchanosti a nízké odbornosti navrhovaných kroků. Ze strany ministerstva financí nejsou prakticky poskytovány informace o podkladech, na základě kterých ministerstvo přichází s návrhem jedné velké zakázky.

Dříve, než se návrh ministerstva financí dostal do vlády, mělo být odborně diskutováno minimálně následující:

• jak bude stanoven rozsah starých ekologických zátěží zařazených do zadání zakázky a zda nebyla některá skupina zátěží opomenuta,
• zda je stát schopen odborně kontrolovat průběh tak rozsáhlé zakázky,
• zda je možné při zakázce tak velkého rozsahu stanovit dostatečné a účinné garance hospodárného nakládání s veřejnými prostředky,
• zda byla posouzena variantní řešení problému starých ekologických zátěží.

Doposud nebyla diskutována ani zodpovězena žádná z uvedených otázek. Tím se rozhodnutí vlády stává málo důvěryhodným krokem.

Není pravidlem, že by nejlepšími hospodáři byly ve všech případech privátní firmy. Obzvláště, pokud se jedná právě o veřejné a lehce nabyté prostředky. Také je smutnou skutečností, že při velkých státních zakázkách „unikají“ velké objemy financí snáze, než při malých.

Vyhlášení státní zakázky za 115 mld. Kč by proto mělo probíhat jinak, než to předvádí Ministerstvo financí ČR. Měly by být předloženy veškeré argumenty, které minimálně prokážou, že:

• rozsah i cena zakázky jsou stanoveny správně,
• je zajištěna struktura či státní organizace, která má odborné personální kapacity pro kontrolu provádění zakázky (tady je potřeba podotknout, že to v žádném případě nemůže být ministerstvo životního prostředí v současném personálním stavu),
• jsou zajištěny mechanismy na kontrolu čerpání veřejných prostředků,
• existuje možnost takového právního vztahu, který nevystaví Českou republiku dalším arbitrážním řízením z důvodu tzv. „zmařené investice“.

Autorka je odbornou mluvčí KSČM pro životní prostředí, členkou Výboru pro životní prostředí PS PČR