Kdyby dnes byla homosexualita považována za tak zvrácenou jako kdysi a kdyby bylo možné u plodů záhy po početí zjistit, zda budou homosexuálními lidmi, mohli by dnes organizace gayů a leseb žádat úplně totéž, co žádají právě slovenští tělesní postižení: stojí za to žít jako gay/lesba, nechtěli bychom, aby nás rodiče zabili už v zárodku z důvodu, že se jim nezdá možné žít jako gay kvalitní život.

Štěpán Kotrba vychází zřejmě z předpokladu, že kvalita života je definována jeho normalitou: mít dvě ruce, dvě nohy, umět chodit, kopulovat, jíst, vyměšovat atd. Žít s tělesným/duševním postižením možná opravdu nestojí za to (čím povrchněji je člověk založený, tím spíše je to z jeho pohledu pravda), ale vraždit kvůli tomu takové lidi nebudeme, abychom jim i sobě tak pomohli (to dělal např. Hitler, který za postižení bral i homosexualitu či židovský původ, a říkalo se tomu eugenika).

Může-li být lidský život hodnotný i v nenormálních podmínkách, je otázka, zda smíme zabít vyvíjejícího člověka ve jménu toho, že ho chceme ochránit před nehodnotným životem. Možná ti, kdo chtějí potratit plody, které se mají narodit s postižením, chtějí uchránit spíše jen sebe před námahou se o takové děti starat. Tato otázka vyžaduje širokou společenskou diskusi a je velmi závažná.