Musím však pana Borovičku zklamat: hlubinná textová analýza je na britských univerzitách v seminářích metodou zcela běžnou - používá se při výuce skoro všude. Není to žádný výjimečný vynález Roberta Pynsenta, ale vyučovací přístup, normálně užívaný snad na všech britských univerzitách. Na něm, přirozeně, není nic špatného, naopak - je škoda, že "pynsentovská" (čti: běžná britská) metoda podrobného rozboru literárního díla na českých školách příliš nepoužívá.

Cenná je i skutečnost, že Robert Pynsent vznáší provokativní otázky. To je součástí běžného univerzitního provozu. Nástrojem univerzitního učitele i badatele jsou myšlenky, univerzitní učitel a badatel je ohledává, zkoumá, zjišťuje jejich pravdivost a ověřuje jejich nosnost. Každý normální univerzitní pracovník bude vítat, když kolega v rámci vědeckého diskursu přijde s novými, provokativními nápady. Vidím to na svých vlastních kolezích na britských univerzitách, i na těch, kteří třeba o oboru české literatury nebo českých studií obecně nevědí vůbec nic. Každého dobrého univerzitního učitele vždycky zaujme provokativně, nově položená otázka.

Potíž je ovšem, jak to pak dopadá se závěry diskuse. Pokusím se to demonstrovat na příkladu.

Na letošní konferenci k výročí let 1948 a 1968 v Československu, která se konala v dubnu na Glasgow University, přednesla historička Mary Heimannová zajímavou tezi ze svých nových moderních dějin českého státu. Argumentovala, údajně na základě Dubčekova chování na Slovensku, kde byl v šedesátých letech místním stranickým tajemníkem, že uvolnění cenzury v roce 1968 bylo prý Dubčekovou promyšlenou strategií, jejímž prostřednictvím se chtěl chdostat celostátně k moci, a jakmile by moc uchvátil a neutralizoval protivníky, cenzuru by zase zavedl.

Podobně jako je tomu u Pynsenta, i tato myšlenka Mary Heimannové je na první pohled intelektuálně svůdná a zajímavá. Mimochodem, svou novou a jistě velmi podnětnou knihu Heimannová bohužel zatím stále ještě tají, protože pracuje zase na další, údajně dokonalejší verzi, i když se osobně domnívám, že by bylo daleko plodnější před publikací knihy předložit některá svá zjištění k diskusi veřejnosti. Avšak Heimannová svou knihu dosud nechala přečíst jen dvěma lidem: jakémusi českému historiku, který byl jejími "nekonvenčními" závěry šokován a knihu zuřivě odmítl (máme se zřejmě, co do recepce českých vědců, na co těšít), a pak právě Robertu Pynsentovi, který prý knihu vřele přijal a měl k ní množství podnětných připomínek. (Nejsem si vědom toho, že by Robert Pynsent byl historik, ale budiž.)

Zjevně jde o dva extrémy. Vysoce konvenční a - možná - vysoce provokativní přístup.

Zpět k oné první pohled velmi intelektuálně atraktivní tezi, že Dubček chtěl strategicky zneužít uvolnění cenzury v roce 1968 k uchvázení vlastní moci. Vypadá to velmi zajímavě a intelektuála taková myšlenka zaujme. Jenže co kontext?

Václav Žák argumentoval na glasgowské konferenci letos v dubnu, že Dubček by nebyl býval takové strategie schopen. Nebyl by býval schopen žádné strategie. Byl to prý "prosťáček boží".

Žák své tvrzení ilustroval historkou ze života, kterou sám zažil. Uprostřed jara 1968 došlo brzy k prvnímu konfliktu mezi "spojenci" Československa ve Varšavské smlouvě a vedením KSČ. Uskutečnila se tzv. drážďanská schůzka spojenců, kdy zejména stalinský východoněmecký předák Walter Ulbricht ostře kritizoval liberalizační reformy, probíhající v Československu. Vzniklo napětí. Byla to hlavní zpráva dne. Konala se tisková konference, na níž před novináři vystoupil Dubček. Novináři se ho zeptali, jak Dubček reagoval na kritiku vedoucích přestavitelů "spřátelených" komunistických stran a jakou má vůči nim pro budoucnost . Podle Václava Žáka šokovaným novinářům řekl Dubček bezelstně: "Já jsem to nečetl."

Pokud je Žákovo osobní svědectví autentické, a já nemám důvodu pochybovat o jeho pravosti (např. i Zdeněk Mlynář svědčí ve svých memoárech Mráz přichází z Kremlu, že jednání prezidia KSČ bylo nestrukturovaným blábolením, neboť primitivové ve vedení strany se ani neuměli vyjadřovat), jak by takový, s odpuštěním, boží "idiot" mohl realizovat takovou dlouhodobou strategii, o níž hovořila Heimannová na glasgowské konferenci?

* * *

Vykládám o tom tak dlouze, protože podle mého názoru přesně tatáž potíž platí u mnohých závěrů Roberta Pynsenta. Chybí jemný kontext.

Je docela dobře možné, jak tvrdí pan Borovička, že většina českých bohemistů je špatná, protože neprovádějí textovou analýzu, a mnozí z nich možná jsou také, jak pan Borovička také uvádí, v zajetí konvenčních mýtů. Jenže to ještě neznamená, že Pynsentovy "provokativní" analýzy jsou vždy přesvědčivé a nosné.

Že je mladí pražští studenti, uchvácení "brilantní" Pynsentovou vyučovací metodou a argumentací (vůči níž nejsou ze svého studia vybaveni schopnosti samostatné protiargumentace, a často ani na to nemají dost zkušeností) považují za dokonalé, znamená spíš právě jen to, že nemají vlastní kritický aparát.

Hlavním problémem s Pynsentovými soudy je jejich zbrklost - totiž ona neschopnost zpracovat důležité kulturní jemnosti. Chybí soudnost. Pynsent samozřejmě udělal množství zajímavé práce (například o českých dekadentech, či, skutečně, o zanedbávaném Karlu Matěji Čapku Chodovi), ale tu znehodnocují jeho časté zbrklé "výkřiky". Znovu musím poukázat na Igora Hájka, který argumentoval, že kdyby v Británii existovalo deset profesorů české literatury, bylo by místo i na pynsentovského provokatéra. Pokud existuje profesor jen jeden, a ten má vyloženě excentrické pojetí české kultury, které prezentuje lidem, kteří o České republice nic nevědí, je to tragédie.

Těch "zbrklých" výroků je hodně. Kdysi kdesi napsal Robert Pynsent v recenzi Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší, že Škvorecký svým románem prokázal, že už zapomněl česky. (Napsal jsem mu tehdy, že jsem na rozdíl od něho rodilý mluvčí a že jsem nic takového nepozoroval - že bych mu byl vděčen, aby mi ukázal, kde pro toto tvrzení našel ve Škvoreckého textu důkazy. Neodpověděl mi. Potíž je, že si Pynsent tehdy vůbec neuvědomil, že Škvorecký používá angličtiny jako jemného stylistického chakterizačního prostředku a jako zdroje komiky při líčení scén mezi českokanadskými emigranty.) Uvádím tento příklad jako pars pro toto, mohl bych pokračovat dlouhým výčtem, za mnoho let. Zejména v poslední době je těchto výroků. zdá se, stále víc.

Nemyslím si, že lze hájit Jaroslava Seiferta poukazem na jeho politický význam pro věc české svobody v době, kdy mu byla udělena Nobelova cena, avšak tvrdit, že je Seifertova poezie bezcenná, je zjednodušením. Právě proto jsme začátkem května vydali Seifertův Věnec sonetů - prostě není pravda, že to jsou "sentimentální žvásty", stejně jak jako Karel Čapek zcela určitě nebyl zosobněním tichošlápkovské prostřednosti, ani není Alena Vránová "lepší" než Milan Kundera a jednadvacátému století v české literatuře nedominuje Petra Hůlová. Pokud všechnu tuhle složitost Pynsent nevidí, není mu pomoci. Ale neměl by upírat jiným právo na jiný názor.

Velmi varovným rysem postoje Roberta Pynsenta je je jeho arogance. Jeho přístup je podle jeho interpretace "jediný možný". Zdá se, že kromě sebe uznává jen své žáky. Všichni ostatní (včetně bohemistických odborníků v České republice, ale i některých Britů ) jsou podle něho pitomci.

Přístupy k analýze české kultury a skutečnosti mohou však přece být různé. S Pynsentovými závěry často nesouhlasím a mám pro to dobré důvody (nikoliv to, že jsem "obětí konvenčních mýtů"). Nikdy bych si však neosoboval právo tvrdit, že jen můj přístup je jediný správný. Každý dělá něco jiného a každý má jiný přístup. Pod údajnou rouškou "vysoké akademické kvality" prosazuje Robert Pysent bohužel často apriorní a arbitrární, zbrklé soudy, které pak už málokdo uvede na pravou míru. To je chyba, protože to málo, co se do světa šíří o české kultuře, bývá zkresleno.