a) nedoceňují významnost poslání své profese

b) jejich ohodnocení je příliš vysoké, kdyby jim bylo sníženo, popřípadě kdyby přišel pan Čulík a napráskal jim bičem, víc by se snažili

c) jejich ohodnocení je příliš nízké a proto je mezi učiteli nedostatek konkurence, což přirozeně selektuje přesně ten typ učitele, jehož kvalita práce je nízká

d) je to chyba managementu, který není dostatečně motivován, aby diferencoval a navíc nemá často ani mezi kým diferencovat, a tak je veškerá platová diferenciace (která je ve školství dle mého názoru velmi malá) spíše než odrazem kvality výuky odrazem konformity a devótnosti samotných učitelů vůči vedení.

Míra znalostí a kvalita práce učitele se do značné míry odvíjí od jeho autority. Jak si dnes učitelé zjednávají autoritu?

a) lehko, inspirují se od pana Čulíka a zlobivcům dají kouli a napráskají jim rákoskou

b) lehko, protože jsou to trénovaní pedagogové, kteří znají základy psychologie a umějí těchto znalostí rafinovaně použít

c) těžko, protože každý druhý Čech přece ví, že k dosažení úspěchu v Čechách je třeba mít především správnou tlačenku, kdežto znalostí už méně, z čehož se obecně odvíjí i respekt k učitelské profesi

d) těžko, protože v české konzumní společnosti je přirozený respekt do značné míry dán tloušťkou peněženky. Bohatých si sice v průzkumech veřejného mínění na rozdíl od učitelů nikdo neváží, ale o to víc jim lidé reálně podlézají a bojí se jich.

Co hodnotila učitelka angličtiny u žáka, kterému pan Golgo kontroloval úkol z angličtiny? (Skutečně jen kontroloval? Nechce se mi věřit, že pouhá touha po spravedlnosti by vedla pana Golga až k učitelce do školy. Nebylo to náhodou uražené ego, pane Golgo? A nezasloužil si žáček náhodou kouli nikoli snad za chyby nýbrž za to, že jeho práce vykazovala znaky podvodu)

a) učitelka hodnotila práci po formální a obsahové stránce a hodnotila ji špatně

b) učitelka poznala, že žák práci nenapsal sám, což také po zásluze zhodnotila nedostatečnou, na druhé straně tváří v tvář rozzuřenému Golgovi neměla důkazy a nechtěla si pálit prsty, zvlášť pokud by se jednalo o fracka z bohaté rodiny.

c) učitelka hodnotila spíše než faktické znalosti míru konformity daného žáka; jak se podřizuje, zda jí v hodinách nenadává, neplive po ní, nedává jí na židli připínáčky nebo nedělá jiné naschvály. Když jí tento konkrétní žák pil krev, mstila se mu špatnými známkami, protože koneckonců nic jiného s ním dělat nemůže.

Osobně nechápu, proč pan Čulík, Cvek a pan Golgo tak dští oheň a síru na špatné učitele, snad kvůli tomu, že se stávkou domáhají vyššího platového ohodnocení. Není mi jasná jejich motivace. Nečetli snad Ústavu České republiky? Jak že je to tam napsáno? Že každý má právo na stávku? Kdo jsou, že hodnotí kdo a za jakých podmínek může či nemůže využít svých ústavních práv? Kdo jsou, že přesně vědí, za kolik stojí práce druhého, notabene generalizují-li na základě svědectví z doslechu, vlastních doměnek nebo na základě osobní zkušenosti s jedním učitelem? Co je jim do toho, kolik kdo bere a jak vede své vyjednávání o výši platu, pokud přitom neporušuje zákon? Jsou si jisti, že jejich práce stojí za ty prachy, které ve svých profesích berou? Proč tedy nejdou a neukáží těm líným učitelům, jak vzít za pořádnou práci? Napsal bych ještě řadu uštěpačných poznámek, kterak si čecháček hledí spíše sousedovic kozy nežli své vlastní, ale dost invektiv.

Neexistuje totiž žádná sousedovic koza.

Stávka je ve státním sektoru zcela neefektivním nástrojem vyjednávání, zvláště je-li u moci pravicová (nebo spíše kvazipravicová) vláda. Pokud stávkuje dělník ve Škodovce, má (alespoň podle teorie her) slušnou šanci na zlepšení pracovních podmínek. Prosperita podniku totiž záleží na jeho práci. Když přestane pracovat, sice tratí svoji mzdu, nicméně jeho manažer, majitel nebo jiný decision-maker tratí několikanásobně více. Je-li tedy majitel firmy racionální člověk a má zájem na svém zisku, má také zájem na tom, aby ke stávkám nedocházelo, protože stávkou (alespoň krátkodobou) je více poškozen on než jeho dělník, podnik nedodržuje termíny a ztrácí kredit a zakázky. Negociační praktiky pak připomínají virtuální přetlačovanou, protože ani sám odborový předák vlastně neví, zdali se mu podaří přesvědčit ke stávce dostatečný počet zaměstnanců. Pokud se zvedne celá fabrika, je obvykle vyhráno a manažeři to dobře vědí, a tak je stávka krátká, manažeři většinou neutápějí svůj podnik v marných bojích, které by podnik poškodily a vyčerpaly a ani odborář, pokud není hloupý, si nesplnitelnými požadavky nezabije své zlaté tele, protože ekonomická zkáza podniku znamená nutně i konec jeho blahobytu.

Ve státní sféře je to však zcela jiné. Jak ublíží učitel svému decision makerovi, když půjde do stávky? Ministr a jeho náměstci snad nedostanou plat? Přestanou firmy, které dostávají státní zakázky, dávat všimné? Občané přestanou platit daně? Centrální banka kvůli stávce učitelů přestane vydávat státní obligace? Jistě nás může napadnout konstrukce, že decision-maker, tedy v tomto případě státní úředník, je volen občany a že když učitel nebude učit děti daňových poplatníků a tito si budou muset vzít dovolenou, že tím způsobí, že příště tento státní úředník nebude zvolen. Tento sled událostí je však krajně nepravděpodobný, zvláště, pokud je učitelská profese díky desetiletím, kdy byla zanedbávána, tak zdevastovaná a těší se tak nízkému respektu, jako v České republice. V České republice je pravděpodobnější, že kolaterální efekty stávky, jako například, když děti budou den doma, vyvolá pocity nevole v celé populaci, a budou to naopak politici, kteří budou na stávce lacině populisticky parazitovat. Pan Liška jako ministr školství je asi velmi mlád a velmi nezkušený, že se vůbec obtěžoval s učiteli debatovat, kdyby byl na jeho místě některý z arogantních modrých hochů, reagoval by přesně jako pan Čulík a sklidil by lacino politické body. Učitelé v podstatě nemají jak státu ublížit, aniž by tím ublížili sami sobě mnohonásobně více -- díky nuznosti svých platů nemají v době stávky šanci udržet pozitivní cash-flow ani 14 dní, zatímco ekonomické efekty na stát a ekonomiku budou vcelku minoritní, i kdyby si všichni rodiče museli na těch 14 dnů vzít dovolenou. Státu také nezáleží na tom, aby se lépe hodnotili učitelé, kteří dobře učí. Veškeré politické proklamace, že tak stát bude činit jsou pouze žvásty mající učitele a občany poštvat proti sobě navzájem, zájem státních úředníků na kvalitní výuce je logickým nesmyslem. Existuje tedy jediná možnost, jak v tomto boji o každodenní přežití vyhrát a touto možností je napsat výpověď a sehnat si lépe placenou práci. A těm z učitelů, kteří buď kvůli věku nebo kvůli osobním kvalitám nebo kvůli své lásce k profesi toho nejsou schopni, zbývá nemnoho alternativ. Strpět nízkou životní úroveň, popřípadě si sehnat druhé zaměstnání (znám například učitele, kteří chodí po večerech uklízet). Přitom snížit své pracovní úsilí na úroveň odpovídající platu, který pobírají. Pan Golgo se mýlí. Pokud žák, kterého tak statečně hájil, učitelku proti sobě nějak osobně nepopudil, nemá se čeho bát. Jakákoli reprobace je prací navíc a za každého žáka dostává škola zaplaceno stejně, bez toho, aniž by někdo zkoumal, jak umí kriticky zhodnotit Haškova Švejka, deskriptivní geometrii, stechiometrické výpočty nebo "past perfect continuous". Takže v zájmu klidu na práci žák samozřejmě z angličtiny proleze, bez ohledu na to, jestli je učitelka hloupá jako bedna kytu nebo jestli absolvovala Oxford University a vlastní certifikát CELTA (i takové v ČR pracují, ale ne ve státním školství. Marně jsem jednu přemlouval, ať učí moje děti angličtinu).

Zde je tedy onen řetěz kauzality, jejíž vnější příznaky pana Čulíka tak iritují. Zkrátka a dobře: učitelé jsou právě proto špatní, protože jsou špatně placení. Již celá léta a ke škodě všech rodičů, kterým tito učitelé učí děti. Devastovaný a ekonomicky frustrovaný stav učitelský, postrádající sebevědomí, nemůže produkovat nic jiného než pologramotného ynteligenta, jehož hlavní strategií přežití bude konformita, devótnost k mocným a neúcta jak k vědění tak k obyčejným lidem. Pokud chceme mít ze svých dětí něco jiného, musíme mít buď velké štěstí nebo si musíme vychovat a vzdělat své děti v podstatě sami. Pan Čulík by měl vědět, že tak je to přece správně. Není přece zájmem mocných ať už z kterékoli části politického spektra, aby byli lidé vzdělaní. Vzdělaný, zdravý a sebevědomý národ do toho politikům moc mluví a lidem se pak špatně vládne. Značně by ubylo voličů ODS i ČSSD. Panu Čulíkovi naštěstí studují děti ve Velké Británii. Moje děti, až vyrostou, mají určitou (i když ne 100%) šanci, že budou studovat v České republice. Pokud to tak bude, modlím se, aby se stal zázrak a učitelům se platy zvedly. Aby noví, sebevědomí, moudří, vzdělaní, dobře motivovaní a dobře zaplacení učitelé jednou učili moje děti. Myslím že šance je nulová a bičování učitelů ani jejich ostrakizace v novinách, bez respektování logiky a kauzality, nic nevyřeší.

Autor není povoláním učitel, ač pravidelně učí na vysoké škole. Především je však otcem tří dětí, pro které chce to nejlepší vzdělání, které mu za jeho relativně velké daně žádná vláda nenabízí.