Dívám se na tuto záležitost především očima člověka, který se rovněž zabývá filologií cizího jazyka a který se tak či onak účastní stejného akademického provozu. Nebudu tu vstupovat do "erudované debaty" s prof. Pynsentem a uvádět jeho tvrzení na pravou míru, nejsem k tomu povolán, ale hlavně mám dost pochybností o tom, jaký by to mělo smysl. Takové věci totiž lze provozovat jen tam, kde je společný zájem a společný základ, z nichž je možno vycházet. Erudovaná debata se totiž se záměrnou provokací a především mystifikací značně míjí.

Ať se to někomu líbí či nikoli, v každém oboru existuje -- a musím existovat, pokud má být obor oborem -- jistá lety a tuny papíru prověřená společná základna, na jejímž podkladě teprve probíhají jednotlivé revize starších soudů a jsou kladeny nové provokativní otázky. Každý obor, jak sinologie tak bohemistika, má své provokatéry, osoby, které nekonvenční svým přístupem a blahodárně působící na stereotypy, kterých ovšem dle mé zkušenosti je v humanitních vědách čím dál méně. Rozhodně bych neřekl, že povětšinou představuje "konvenční a banální" myšlení. Jako blízký příklad dalekosáhlého přehodnocení nám může posloužit celková změna v přístupu k české literatuře 17. a 18. století a tím nutně také k jejím klasickým hodnotitelům na konci 18. století (Dobrovský et cons.). Zjistíme ovšem, že i takovéto procesy, které zasahují významným způsobem vnímání celých epoch, probíhají v jistých mezích. Pokud se ocitnou daleko za nimi, vyvolávají povětšinou a poprávu poťukání na čelo, zvlášť proto, že tam se jakákoli inspirativnost myšlenkových výbojů ztrácí -- jak stavět na něčem, co je zřejmou mystifikací a co má za cíl především šokovat?

Upřímně řečeno mám pocit, že prof. Pynsent je za oněmi mezemi poměrně často. Například názor, že husitství bylo hnusné a pohroma české literatury, není provokativní, je zcela prvoplánový a banální, neboť patří ke standardní množině žurnalistických klišé velké části českých novinářů, kteří do husitství promítají své vlastní komplexy (nemluvě o tom, že takovéto morálně hodnotící a navíc zcela paušální soudy jsou v akademickém prostředí tak, jak ho znám, v zásadě nepřípustné a poprávu stigmatizované). Proč by se ale kdokoli měl obtěžovat, aby s prof. Pynsetem vedl "erudovanou debatu", když o husitství existují desetitisíce stránek odborných prací nejen českých badatelů, ale i německých, francouzských a dalších, a stačilo by, aby se s nimi prof. Pynsent vyrovnal jinak než záměrně skandálními výroky. V češtině máme souborné čtyřsvazkové dílo prof. F. Šmahela, nově vyšel v NLN jeho soubor studií Husitské Čechy, kde každý najde shrnutí výsledků 150 let bádání v oboru s desítkami stránek bibliografie i zhodnocení současného stavu. Je možné, že všichni medievisti myslí konvenčně a banálně a jen prof. Pynsent to prokoukl, ale pokud vím, tak u tvrzení toho typu, k němuž se uchyluje on, nemůže u této obce dopadnout jinak než povzdechem, že je to jen další ze špeků, které si člověk přečte v českém tisku každý týden několik. A stejně se to má s literaturou 15. století. Jaký smysl by mělo jen tlumočit odbornou debatu, kterou by měl mít dotyčný v malíku?

Já například můžu sice tvrdit, že Tao-te-ťing vznikl o dvě stě let dříve, než se soudí, nebo "ultrakriticky" říci, že se nejedná o zvlášť hlubokomyslný text a že představuje jen příručku, jak co nejjednodušeji podřídit společnost svým zájmům, a bude to jistě nekonvenční a provokující, protože to půjde proti dvousetleté tradici západního vnímání této knihy coby nejtajemnějšího a takřka božského staročínského textu. A budu to muset doložit pečlivým rozborem, ale hlavně dialogem s existující tradicí výkladů. A není sporu o tom, že to vyvolá jistě plodnou a možná i vzrušenou debatu. Ale když prohlásím, že tato knihu vznikla v 3. tisíciletí př. n. l. nebo ji budu srovnávat s Babičkou, poklepou si kolegové na čelo a řeknou si, že jsem blázen. A vím vcelku jistě, že se mnou nebudou vážně polemizovat, leda napíšou někam na okraj shovívavou glosu a nejspíše si mě do budoucna zařadí do pomyslného oddělení provokatérů-mystifikátorů. Znám takové případy, a někteří z nich jsou také váženými profesory.

Je zajímavé, že pan Čulík opakovaně podrážděně reaguje na interpretaci Pražského jara jako na souboj dvou frakcí v KSČ, kterou zastává Václav Klaus. Mám za to, že se jedná v principu o dost podobnou záležitost -- mohli bychom V. Klause nebo sloupkaře našich deníků označit za obzvlášť potřebné provokatéry, kteří nabourávají vzorce banálního myšlení. Nikdo to ovšem, aspoň zde, neudělá. Prostě si tu mezi kluky a děvčaty na BL řekneme, že jsou vedle. Pan Čulík promine, ale to samé si pravděpodobně každý řekne o prof. Pynsentovi, a myslím, že kvůli tomu nemusí být označen za toho, kterému povalili národní modlu nebo který je konvenční a banální. Pokud je mi známo, ani mezi bohemisty není dnes zastoupení příliš takových, kteří by předmět svého studia udržovali na piedestalu, přesto pochybuji, že sborově prof. Pynsenta berou vážně. A nakonec můj názor je, že provokativnost není hodnota sama o sobě a že existují i hodně hloupé provokace, které k ničemu nevedou.

Na závěr musím dodat, že argumentace pana Čulíka, který tak trochu prof. Pynsenta hájí, je pro mě zarážející v tomto ohledu: Prof. Pynsent je podle něho sice výrazně inteligentní a hluboce erudován, nechápe však přitom některé základní jevy české kultury a má necitlivost vůči základním souvislostem. Vážení, být profesorem v oboru a nechápat základní jevy a souvislosti v kultuře, kterou studuji, a své touto skutečností naprosto znehodnocené soudy legitimizovat svou formální autoritou, považuji za skandál a naprosto mi uniká, jak se tímto způsobem dá prof. Pynsent omlouvat. Mám to chápat tak, že i ve Velké Británii můžou být profesory ti, kteří jsou tzv. "mimo"? Vždycky jsem myslel, že chápat věci v souvislostech je konečným cílem humanitních studií, že tam vede veškerá erudice a tam teprve mají odůvodnění pro svou existenci, totiž podávat společenské jevy v jejich co nejširších souvislostech a v co nejjemnějších odstínech a jít tak proti jejich zploštěnému a dekontextualizovanému výkladu. Vedou tam studia prof. Pynsenta? Ono totiž že nahradím jednu zploštěnost zploštěností provokativní, ještě neznamená, že jsem něčemu pomohl.

Sám si o profesorech sinologie, kteří mají zjevnou "necitlivost vůči základním souvislostem", myslím své, a to se přiznám, že k předmětu svého studia mám velice rozporuplný vztah. A to samé si myslím i o jejich protějšcích v jiných oborech. Můžu si myslet, a dokonce si to myslím, že Babička je lepší čtení než Tao-te-ťing, ale považuji to za následek svého osobního založení a musel bych dostat ataku šílenství, abych tato dvě díla srovnával v Archivu orientálním a dokazoval "objektivní" nadřazenost Babičky nad Lao-c'. Řekl bych, že vědecká etika by neměl být úplně prázdný pojem a že by člověk měl vnímat rovněž zodpovědnost za to, co šíří do společnosti zaštítěn jistou formální autoritou, u někoho větší, u někoho menší. Je smutné, že jediným řádným profesorem české literatury ve Velké Británii je osoba, jejíž soudnost je v tomto ohledu víceméně pochybná.