Poprvé jsem se s jeho jménem setkal v rámci semináře české literatury 19. století na Filozofické fakultě v Praze. Vyučující Václav Vaněk nám tehdy doporučil k četbě Pynsentovu interpretaci Zeyerova románu Dům U Tonoucí hvězdy, nicméně ji poněkud přezíravě komentoval s poukazem na to, že si Pynsent "vymýšlí". Studie skutečně působila exoticky, protože při výkladu Zeyerova textu pracovala s neobvyklými nástroji včetně těch mimoliterárních, například okultní filozofie. Zde ovšem vyvstává otázka, jestli toho Pynsent neví o některých věcech více než čeští literární historici (ostatně napsal dosud jedinou pořádnou monografii o Zeyerově díle) -- Zeyerův zájem o esoterické vědy je přece snadno doložitelný například v jeho korespondenci.

Český obraz Pynsenta podle mého názoru vychází ze stereotypních a zčásti předsudečných náhledů na českou literaturu, které nemají toleranci k náhledům jiného druhu, přestože takový respekt by měl být základem odborné diskuse v humanitních vědách. Autoři těchto polemických (nacionalistických?) útoků Pynsenta často zesměšňují či démonizují, zvláště v neoficiálním prostředí.

Skutečného Pynsenta jsem poznal na stáži na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Například v semináři Introduction to Czech Literature probíhalo kritické čtení základních textů české literatury, Máje, Mstivé kantilény a dalších. Pozorné čtení umožnilo studentům bohemistiky naučit se rozpoznávat v textu klíčová slova, překládání každého verše zase znamenalo výuku češtiny na konkrétním a zajímavém materiálu. Zadané eseje, kterými se kurz uzavíral, měly být zacíleny na systemizaci poznatků, požadovaly schopnost formulovat na základě předchozího důkladného čtení vlastní výklad díla.

Způsob práce Roberta Pynsenta má opravdu daleko k vynášení jednoznačných hodnotových soudů bez znalosti věci (jak mu podsouvá Zádrapa, který si zřejmě neuvědomuje, že Pynsent má plné právo pronést v rozhlasovém rozhovoru svůj osobní názor na "hnusné husity", zatímco v jeho vědeckých textech nemá taková zkratka místo). Pynsentovy eseje ani nejsou aplikacemi nějaké hotové teorie na konkrétní materiál. Jsou to hluboké analýzy daného textu (každý "provokativní" výrok totiž Pynsent přesvědčivě dokládá citáty), jejichž cílem je rozkrýt ideový obzor zkoumaných literátů. Mnohdy jsou samozřejmě takové závěry zcela v rozporu s kulty a mýty české kotliny, země, kde je výuka kritického čtení na středních i vysokých školách zanedbávána, a proto se zde tolik daří předsudkům a jednoduchým generalizacím.

Článek pana Makovičky je projevem emocionální kritiky. Makovičkovi se například nelíbí, že Pynsent zpochybňuje hrdinství Karla Čapka, když jej označuje za "tichošlápka". Nic takového ale Pynsent nedělá. Rád bych pana Makovičku odkázal na konkrétní Čapkovy texty, kde se například dočte, že Čapkovo pojetí hrdinství spočívá v důrazu na každodenní obyčejnou práci (viz například První partu). Karel Čapek by se zřejmě ohradil proti pochybnému kultu vlastní osoby jakožto "symbolu humanistické kultury ČSR 1918-1938 doma i ve světě", který mu přisuzuje Jan Rataj (jehož kniha O autoritativní národní stát se ostatně vyznačuje necitlivou prací s literaturou -- na jiném místě například Rataj v marxistické tradici interpretuje snahy katolíků ve Druhé republice jako doklad autoritativních tendencí národu nepřátelských -- je snad zbytečné dodávat, že není možné generalizovat ideje rozsáhlé katolické komunity tímto způsobem a je sporné, zda vůbec některý z katolíků včetně "radikálního" Jaroslava Durycha splňuje kritéria Ratajovy kritiky). Již v úvodních hodinách na české univerzitě se zpravidla doslechneme, že emocionální kritika literatury je sice možná, ale je také poněkud povrchní. Na této úrovni ani není možná diskuse: někomu se prostě jedna kniha líbí a jinému se nelíbí (Makovičkovi se líbí knihy Karla Čapka a Robertu Pynsentovi zase knihy Karla Matěje Čapka-Choda).

Lukáš Zádrapa se ve svém článku pokouší dodat sílu vlastnímu diskursu poukazem na to, že humanitní studia se mají vyvarovat "zploštěného a dekontextualizovaného výkladu". To je jistě pravda, ale v případě Zádrapově takové prohlášení působí nepatřičně, neboť Zádrapa kritizuje bez jakékoliv znalosti Pynsentových textů, na základě několika Čulíkových citátů vytržených ze souvislosti a Makovičkova emocionálního výlevu (k Čulíkově posudku Pynsenta dodávám: není například pravda, že Pynsent odmítá celé dílo Milana Kundery, přestože některé jeho romány nevyhovují Pynsentově kritériu myšlenkové originality; Pynsentův odkaz na méně známé autory neznamená odmítnutí těch známých, ale pobídnutí zkoumat literaturu v celé její šíři).

Z Pynsentova nápadu srovnávat Babičku s Mein Kampfem Zádrapa vyvodil, že se zde britský podivín pokusil o jakousi trapnou mystifikaci, nad kterou vážení čeští vědci plným právem pokrčili rameny a odbyli ji "shovívanou glosou". Proč si ale Zádrapa místo této ukvapené kritiky raději Babičku znovu nepřečte, právě z perspektivy nabídnuté Pynsentem. Třeba by s ním pak souhlasil a třeba by naopak zůstal u původního stanoviska, ale mohl by se opřít o věcné argumenty.

Robert Pynsent není neomylný a některé jeho teze zjevně nefungují (ostatně mnohdy sám své starší výroky opravuje). To však podle mého názoru není důvod, aby byl souzen nevybíravými osobními útoky typu Zádrapova zpochybňování Pynsentova profesorského titulu. Takový způsob argumentace spíše než cokoli jiného prozrazuje neutěšený stav kultury české vědecké diskuse.

Pynsent píše texty, které vynikají zároveň vysokou erudicí, originalitou a zábavností. Proto rezonují i mimo mikrokosmos akademické obce. Je to podle mého názoru jedna z cest, jak literaturu zpřístupnit širšímu kolektivu zájemců o ni. Není úkolem literární kritiky pohoršovat se nad zbořením některého mýtu, ale v duchu podobném Pynsentovu vědoucímu nadhledu jeho interpretace korigovat.