"Udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi bylo morálním políčkem Husákovu režimu," pravil zde v flamewarové polemice nějakých dvou britských univerzit kterýsi bohemista jména mně neznámého a snažil se tím dokázat pravdivost své teze. Prozradil tím nechtěně, jak pomíjivé jsou soudy hlupáků i ocenění mocných, byť s dvěma akademickými tituly před a jedním za jménem. A o co lépe je na tom básník, který byl sice věnčen režimními státními cenami v letech 1936, 1955, 1967 a 1968, který byl ovšem několika generacemi obyčejných lidí milován nikoliv proto, že podepsal Prohlášení Charty 77 (na to všichni kašlali vždycky), ale proto, že do veršů vtělil život a pocity svých vrstevníků. Že lidem mluvil z duše. Že formuloval jazykem poezie to, co jiní nedovedli vypovědět ani jako prózu. Kašlu vám na fangle i odsudky, vážení teoretici, žvanilové a nafoukanci. Pro mě je Seifert básníkem dodnes. Básníkem doby, která už nikdy nebude a nic než vzpomínky na mládí po ní zanedlouho ani nezbude. Kašlu vám na fangle i odsudky, páni profesoři. Pro mě je Seifert básníkem a básníkem i bude. I když vy se ve vašich vzájemných sporech k smrti ubijete. Dutost a nadutost jdou totiž ruku v ruce. A básník, básník se směje.

Noc, majitelka tmy,
vylévá z nebe kvapem červánky
jako krvavou vodu,
ve které probodnut byl Marat
dýkou krásné plavovlásky,
a počíná od lidí odtrhávat
jejich vlastní stíny,
jako krejčí odtrhává rukávy,
když zkouší sako.

Všechno tu na světě již bylo,
nic není nového,
ale běda milencům,
kteří nedovedou v každém polibku
objevit nový květ.

Jaroslav Seifert, úryvek z básně Morový sloup, Dílo Jaroslava Seiferta, sv. 11