Takže když vyjadřuje názor, říká nám, jakým směrem se pohybuje politika, a současně ji ve shodě se svými spojenci v administrativě lehce popostrkává „realistickým“ směrem. Připravuje nás tak na změnu politiky. Nyní napsal o Pákistánu. Co nám říká?

Především si všímá, co je v Pákistánu pro USA v sázce. Pákistán je jaderná mocnost, jež není schopna doma udržet kontrolu a proto by se mohla „proměnit v divokou kartu mezinárodní diplomacie“. Každý to podle něj ví, ale „nedaří se nalézt lék“. Dosavadní politikou USA bylo upřednostňování koalice Mušarrafa s občanskými stranami – „chvályhodný cíl“, který ale není „uskutečnitelný“. V zemi, která nemá občanskou společnost, volby „vyostřují“ krize namísto toho aby je řešily. Zdá se, že příliš častým výsledkem voleb je zvolení nesprávných lidí.

Pro Kissingera jsou v Pákistánu ve hře pouze „feudální“ síly – velcí pozemkoví vlastníci v provincii Sindh (strana Bhuttových), obchodnické třídy v Paňdžábu (Šarífova strana) a vojáci. Zápas mezi nimi probíhá podobně jako v italských městských státech za renesance – proměnlivá spojenectví a žádný smysl pro „obecné dobro“. Nakonec vždy rozhodují vojáci. Takže co? Každý pokus USA „manipulovat“ politickým procesem se s velkou pravděpodobností „obrátí proti nim“. „Vývoj bezprostředního politického procesu je mimo náš dosah.“

Ano, Mušarraf byl a je loajálním spojencem a Spojené státy si nemohou dovolit distancovat se od něj, protože by tím vyslaly špatnou zprávu jiným loajálním spojencům. Současně je ale úkolem Mušarrafa – „ne naším“ – poradit si s výsledky voleb. Krátce řečeno, je v tom sám. Spojené státy by si neměly dělat starosti s pákistánskou politikou, pouze s takzvanými „otázkami národní bezpečnosti“ – kontrolou nad jadernými zbraněmi a odporem proti teroristům (islamistickým radikálům).

Realismus, jak se zdá, není žádným podrobným návodem k jednání. Poučuje nás o hranicích toho, co mohou Spojené státy dělat. Demokratický vývoj – „důležitý cíl“ - je na „jiné časové stupnici“ než národní bezpečnost. Takže ho přesuňme na později. Spojené státy by se namísto toho měly dohodnout s kýmkoli, kdo se dostane navrch – pokud budou moci.

Kissingerův úvodník vyšel ve stejný týden, kdy admirál Fallon odstoupil z funkce velitele sil USA na celém Středním východě. Podle všeho příliš často a příliš nahlas říkal, že vojenská akce v Íránu není „prakticky“ možná. Další „realista“? Zdá se také, že totéž, i když diskrétněji, říká předseda Sboru náčelníků štábů admirál Mullen. A zdá se, že totéž řekl také Mullenův předchůdce generál Pace.

Bush a Cheney chtějí veřejně trvat na tom, že vojenská varianta je na stole, i když ve skutečnosti na něm není. Podle všeho si myslí, že to vystraší Íránce a uklidní Izraelce. Potíž je v tom, že Bushovi a Cheneymu už nikdo nevěří ani tehdy, když říkají, co by mohli a co pravděpodobně skutečně chtějí udělat.

Militarismus ve stylu macho dnes nepracuje pro Spojené státy. Realismus jako imperiální alternativa nápadně připomíná zoufalý trik. Zůstávají ale Spojeným státům na Středním východě nějaké jiné triky?

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.