Dnes se zdá, že nelze věřit, že Ježíš byl opravdu vtělený Bůh a že vstal z mrtvých. Někdo si to prostě vymyslel nebo používal pojmy jinak než my, a tak došlo k historickému zmatení. Čili vytvářejí se výklady Písma, podle nichž byl Ježíš obyčejný muž, jako by každý obyčejný muž i žena i dítě byli jen tak "obyčejní". Můžeme vůbec mít potuchy o tom, co popíráme, totiž o tom, že Ježíš byl vtělený Bůh, když všechny věci chápeme pouze jako banální? Nemá snad každý v sobě určité nebanální mystérium osoby, integrity, mystérium zrození a smrti? Prostě něco, co tu je zcela konkrétně, i když to radikálně přesahuje naši banální zkušenost zacházení s pojmy a s věcmi kolem nás. Lze nevěřit, ale nemělo by se zprimitivňovat. Právě proto, že u křesťanů víra není výkladem světa (učení církví je svědectvím víry, často zapleveleným tím či oním výkladem světa, jenž s konkrétní golgotskou zkušeností nemá nic společného), člověk může odmítnout věřit, ale měl by zůstat otevřený tomu, co ho přesahuje, ne degradovat vše na úroveň toho, co považuje za "obyčejné" a "přirozené". Apoštol Tomáš (přezdívaný Nevěřící) řekl na svědectví ostatních učedníků, kteří viděli Zmrtvýchvstalého: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." A když se mu Ježíš zjevil, nic mu nevyčítal, ale Tomáš po osobním setkání uvěřil -- tak uvěřila i Marie Magdalská (i když Pána nejprve nepoznala), tak uvěřil i Apoštol na cestě do Damašku. Víra je v křesťanství setkávání (vztah), nikoli seznam definic, obřadů a etických norem.

Víra je cesta, která zahrnuje i nevíru. V křesťanství je důležité, že to se stalo, nikoli vyložit na základě toho svět a přeložit to do našich pojmů. Stalo se to, a tak se stane i naše smrt, a my přece nevíme, co je smrt -- známe ji pouze z té vnější strany, z těla mrtvol. Možná se dříve či později ukáže, že mnohé, co se traduje, se nestalo, ale něco se přece jen stát muselo, něco, co se nese v tom zásadním poselství již víc než dva tisíce let: vtělený Bůh za vás zemřel a spasil svět. Potýkání s touto zvěstí, potýkání plné pochyb, odmítání, přijímání, plné iluzí, hořkostí a nadějí, pádů a pokání, toto potýkání je víra, jak ji zná Nový Zákon.

Víra nevykládá svět, ale stojí mu (abrahámovsky) tváří v tvář jako temné propasti, v níž hledá vertikálu. Jestli je s něčím neslučitelná, tak s čirou banalitou a obyčejností. Nenechává se také zkolébat nějakým růžovým pohledem, vidí smrt, vidí utrpení, vidí zásadní nespravedlnost tohoto světa -- a slyší nadějné poselství o spáse pro všechny, kterou si nelze vymoci vlastními zásluhami. Právě odmítnutí principu zásluh umožňuje v křesťanství tu specifickou kvalitu víry, ve které nejde o to plnit to či to, aby člověk dosáhl onoho (ráje), ale v níž jde o setkávání a o celoživotní proměnu tváří v tvář tomu, kdo nás spasil. Říci o Zmrtvýchvstalém, že je snad vtělený Bůh, má smysl jen v kontextu tohoto setkávání, jinak ne.