Česko ve svém vnitropolitickém vývoji a z toho pramenící zahraničně-politické pozici jakoby dohánělo neblahá období své moderní historie a prožívalo stejná traumata. Nynější vládnoucí garnitura používá stejné mocenské prostředky a propagandistickou manipulaci k dosažení svých cílů jako tehdejší. K ospravedlnění její sobecké politiky má sloužit stejně jako kdysi vytváření trvalého obrazu nepřítele jak v domácí politice -- zastydlý antikomunismus jako účelový klacek na politickou i občanskou levici, pod záminkou boje proti terorismu omezování osobní svobody (odposlechy, sledování občanů zprav.službami,. zneužití osobních dat atd.), volání po pořádku s krajně pravicovým až fašizujícím podtextem )- to vše ústící do tendence k upevňování mocenské, autoritativní role státu v podobě úzké vládnoucí mocensko-politické elity.

Logicky pak stejně tak v zahraniční politice se vytváří obraz ohrožení našeho "ostrova demokracie" nejen ze strany islámského terorismu a obnovujících se autoritářských impérií Východu (RF,Čína),ale i ze strany integrující se Evropy v podobě údajného omezování naší národní suverenity (min.vnitra: "nejsme otroky EK"). Jediným přítelem a garantem naší svobody a bezpečnosti se tak nabízí jediná supervelmoc- Spojené státy, které vděčíme v naší historii za vše dobré. Čili bez ohledu na historické zkušenosti znovu mýtus jediného spolehlivého spojence - Velkého bratra, tentokrát konečně správného a nezpochybnitelného. Jak nevidět podobnosti a analogie s vývojem v letech 1938-39, 48 a 68-69?

V této situaci je samotný americký radar v ČR pouze zhmotnělou projekcí strategického cíle vládnoucí pravice- dlouhodobé vojenské přítomnosti USA jako jediného spolehlivého garanta politické a bezpečnostní "stability" ČR. Ostatně, její vyjádření v tomto směru jsou výmluvná: Instalace radaru USA je důležitější než vstup ČR do NATO.

Přitom kolem 70% občanů je podle průzkumů proti umístění radaru v ČR, ale pokud zákon projde parlamentem, což je pravděpodobné, nemají šanci toto rozhodnutí zvrátit. To lze jen za předpokladu, že tento potenciál občanského nesouhlasu bude využit. Zdá se, že samotné občanské hnutí zdola reprezentované zejména roztříštěnou iniciativou Ne základnám toho objektivně není schopno při vší úctě k jeho snaze. Uspět lze jen ve spojení politické a občanské iniciativy.

Tento historický úkol musí připadnout sociální demokracii jako přirozené organizátorce a sjednotitelce celé české levice. Soc. dem. musí odvrhnout pokušení hrát s případnou existencí radaru politickou hru a vydělat na ní v příštích volbách. To by byla velmi krátkozraká a nepodložená spekulace. Mezitím už může nastoupit v důsledku neblahého vývoje obrat k definitivnímu znechucení české levicové veřejnosti politikou a její neúčasti na volbách.

ČSSD musí teď podchytit převažující nesouhlas občanů s nedemokratickým postupem vlády a vyvolat celonárodní masové hnutí odporu. Výstavbě radaru musí být zabráněno všemi dostupnými prostředky, neboť v sázce je samotná demokracie v zemi.

Situace až děsivě připomíná klíčové fáze našich novodobých dějin. Po obdobích společenského vzmachu následovalo jeho potlačení, deprese a pak mrtvolný klid několik desetiletí naposledy nazvaný "normalizací". V případě dnešní porážky demokracie reálně hrozí další, jakési "plíživé" období normalizace, představované prohlubováním politického a občanského nihilismu, příklonem k autoritářskému uvažování společnosti (lepší řád a pořádek než bezbřehá demokracie) , jednostranná orientace na konzum a masovou zábavu jako ideální prostředky duchovní manipulace podporované vládnoucí oligarchií

Rozhodujících bude několik příštích měsíců. Je třeba potlačit všechny úvahy typu, kdo má morální kredit stát v čele nebo se vůbec veřejně hlásit k tomuto zápasu o budoucí podobu české společnosti. V sázce je příliš mnoho, než aby věc byla pohřbena žabomyšími spory jako mnohokrát v české historii.

Je velmi těžké si představit, že český stát a společnost budou vrženy ve svém vývoji k demokracii o několik desetiletí zpět do období sterility a nehybnosti, s jedinou "správnou" ideologií, jediným "správným" spojencem. Přitom riziko tohoto vývoje je enormní a nesmírně aktuální. Nacionální pravici už zbývá jen krok k uskutečnění jejího dlouhodobého snu, které bylo na několik let oddáleno vládou levice. Přitom má pocit, že už nikdo a nic ji v tom nemohou zabránit. Má na své straně politickou moc a silový aparát, propagandu (média), odpůrce v ulicích lze počítat pouze na stovky, maximálně tisícovky a lze je lehce marginalizovat a diskreditovat. Nepočítá s jediným, respektive ji podceňuje: mlčící většinu.

O tu teď bude nebo musí být sveden zápas. Vysvětlit hůře i relativně dobře situovaným vrstvám, o co zde běží. Pokud se to podaří, je naděje na záchranu skutečné demokracie, na evropskou perspektivu země, na důstojnou roli ČR při čelení celosvětovým výzvám. Pokud ne, jsme odsouzeni k ponižujícímu postavení jakési letadlové lodě neevropské velmoci uprostřed našeho kontinentu. Současně s antievropskou politikou této garnitury bude na nás pohlíženo jako na cizorodý a cizopasný organismus v těle Evropy.

Česká společnost se na mnoho let stane znovu nehybnou. Převládne přesvědčení o zbytečnosti voleb a parlamentní demokracie vůbec, volit budou jen příznivci jednoduchých receptů na obou krajnostech politického spektra s převahou pravice. Vládnoucí skupině se může zalíbit určitá forma "řízené demokracie", nepohodlní lidé a skupiny budou šikanováni, ostatně jak je tomu již mnohdy dnes.

Otázkou pak bude i naše další fungování na mezinárodní scéně, postavení ČR v EU a vůbec samotné členství v Unii. Vláda si může pohrávat ve stínu americké přítomnosti s myšlenkou vystoupení. O to bude v dlouhodobější perspektivě bolestnější procitnutí z tohoto snu po zjištění, že americké zájmy se přesunuly někam jinam. Škody napáchané na mezinárodním postavení a prestiži země ale mohou být už nevratné.

Může se zdát, že jde o přehnané, katastrofické obavy. Je lépe je ventilovat a diskutovat o nich, nebo případně je rozptýlit dříve než se ukáží realistickými.