Blitzer se zřejmě snažil vynutit pseudovlasteneckou odpověď, že národní bezpečnost má přednost před vším ostatním. Richardson hrdinně hlasoval pro lidská práva. Ale Dodd, Biden i Clintonová jednotně prohlásili, že prvořadým hlediskem je samozřejmě národní bezpečnost. A Obama řekl, že zmíněná dvě hlediska jsou komplementární. Kucinichova odpověď byla useknuta.

Nikdo neřekl, že otázka je absurdní, a to dvěma odlišnými způsoby. Především: týkala se zahraniční politiky? Nebo tato otázka směřovala na vnitřní politiku USA? Blitzer i kandidáti předpokládali, že jde o otázku zahraničně politickou, v daném okamžiku o politiku USA v Pákistánu. Jeden z účastníků se pokusil přejít na vnitropolitické pole, ale nebylo mu to dovoleno.

A přece se tato otázka samozřejmě týká především vnitřní politiky USA. George W. Bush se tvrdošíjně angažuje v omezování lidských práv ve Spojených státech, protože je vyžaduje něco, čemu se říká „národní bezpečnost“, a protože národní bezpečnost je vždy na prvním místě. Většina republikánských politiků a prezidentských kandidátů toto stanovisko nadšeně podporuje, většina demokratických politiků a prezidentských kandidátů souhlasí z obavy, že by jinak vypadali slabě nebo nevlastenecky.

Je zde ale zřejmá otázka, které se skoro nikdo nedotýká. Co se to vlastně národ snaží „zabezpečit“? Standardní odpověď dávaná u vzácných příležitostí, kdy je tato otázka otevřeně položena, zní, že národ se snaží zabezpečit „svobodu“ nebo „lidská práva“, kterým se Spojené státy údajně těší a která jsou zdrojem jeho národní hrdosti.

Nelogičnost úsilí o „zabezpečení“ svobody nebo lidských práv omezováním téže svobody a lidských práv podle všeho uniká pozornosti, což se také stalo, když Wolf Blitzer položil svou neužitečnou, ba možná zlovolnou otázku. Obamova odpověď, že obě alternativy jsou komplementární, postrádá smysl. Logicky nutná odpověď zní, že vláda, média a lidé by se měli vždy snažit „zabezpečovat“ právě svobodu nebo lidská práva. Neexistuje nic jiného k zabezpečení. Určitě nejde o snahu zabezpečovat „život“. Pokud by o to šlo, proč bychom udělali z Patricka Henryho amerického kulturního hrdinu za jeho slova „Dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt“?

Pastí je tato pseudootázka i tehdy, když položena jako otázka na zahraniční politiku. Je vláda Spojených států nebo jakákoli jiná vláda vůbec schopna „zajistit“ lidská práva v Pákistánu nebo kdekoli jinde? A pokud podniká akce s těmito domnělými cíli, je výsledkem „zajištění“ lidských práv v příslušných cizích zemích?

Pět století dějin moderního světosystému dává jasnou odpověď: tyto intervence občas mají pozitivní výsledky, ale nejčastěji situaci zhoršují, ať je posuzujeme podle jakýchkoli střednědobých kritérií. Invaze do Iráku je nesporným potvrzením tohoto elementárního zjištění. Zásadním historickým zjištěním, jež nám nabízí geopolitika moderního světosystému, je, že velké mocnosti skoro nikdy nepodnikají intervenční akce z jiného důvodu, než kvůli zachování vlastní mocenské pozice a výhod ve střednědobé perspektivě. Rétorika, kterou přitom používají – ať je to rétorika lidských práv nebo národní bezpečnosti – je většinou nicotná a jejím hlavním účelem je sypat nám písek do očí. Naneštěstí je taktika házení písku, jenž nás oslepí, abychom neviděli realitu, nejčastěji z krátkodobého hlediska úspěšná.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.