Co se lékaři učili asi jako malé děti, v dospělém věku zapomínají, a je jedno, zda se to děje z lenosti či z lajdáctví, protože nezanedbatelným problémem je, že kvůli nemytým rukám lékařů opouští v Německu 20 000 lidí ročně nemocnice nohama dopředu. Zajímavé na tom je, že se lidé o Němcích normálně domnívají, že jsou nesmírně disciplinovaní, a také, že existuje německá směrnice o hygieně v nemocnicích, podle které se pracuje i v Nizozemsku a v Dánsku, avšak tam si zřejmě lékaři myjí ruce daleko častěji než v Německu -- proto v těch zemích na infekce umírá daleko méně lidí.

O tomto problému se ale ví už delší dobu a že z toho nevzniká v médiích žádný větší skandál, asi bude tím, že se lidé neradi vidí jako pacienti a že novináři vědí, že jednoho dne budou závislí na těch dámách a pánech v bílých uniformách.

Myšlenka, že veřejnost nechce iritovat potenciální pomocníky proti nemocem, není pro mě nová, ale vlastně není důvodem k napsání této poznámky. Mám něco jiného, o čem bych chtěl s vámi uvažovat. Ne, nejde mi o to, poukázat na skutečnost, že Němci vlastně disciplinovaní nejsou. Myslím si dokonce, že příslušníci různých generací v Německu argumentovali poslušností jen proto, aby si nemuseli rozmýšlet, jaké byly jejich osobní důvody k jednání v různých politických systémech, a aby nemuseli přiznávat svou vinu.

Přišel jsem na něco jiného. Není to podivné, když lidé říkají, že lékaři, kteří si málo myjí ruce, by si ty ruce "zašpinili", kdyby pomáhali zemřít lidem, kteří umřít chtějí? Než se nad tím zamyslíte, mám otázku. Četli jsme o paní Chantal Sébire? Pokud ne, podívejte se na článek "Sadismus humanistů, neboli neboli Proč člověk nemůže zemřít, když se mu zachce."Kdo je tedy viník, člověk, který si ruce "zašpinil", anebo ten, který si je neumyl?