Americké vojenské akce v cizině vždycky podporoval, ale vadilo mu, že nejsou dosti důrazné. Je přece jasné, že každý preventivní úder zmenší naše vlastní oběti, a proto se jimi nemá šetřit. Výstrahou nám musí být Jimmy Carter, bohabojný a mírumilovný farmář pěstující burské oříšky, který se nedopatřením osudu stal americkým prezidentem. Místo aby okamžitě rozdrtil Írán ajatolláhů, přispěl k jeho posílení a nyní tento velký stát musí potlačit prezident George W. Bush, který má plné ruce další práce se šířením demokracie. Co ten ale udělal? Vyhlásil sankce, přestože musí vědět, že ty nikdy nefungují, nepřítel uznává pouze vojenskou sílu.

Do plného pytle plev se tentokrát dostalo panu Warrenovi velké zrno pravdy, když si položil řečnickou otázku, zdali Írán opravdu ohrožuje americký kontinent. Je známo, že dodává zbraně do Iráku, to ano, ale je skutečně tím státem, který by mohl ohrozit území Spojených států? A jestliže to není Írán, je takovým státem nějaký jiný? Pan Warren poukázal na Pákistán, dosud nejvěrnějšího spojence USA v té vysoce "nestabilní" oblasti. O Pákistánu je známo, že v němž žijí nejen lidé, kteří doslova prahnou po americké demokracii, ale jsou tam i nebezpečné islámistické živly této demokracii silně nepřátelské. "Co když," ptal se pan Warren, "by právě tyto živly ovládly stát i armádu? Armádu, která má na rozdíl od Íránu atomové zbraně i jejich nosiče!"

Poprvé s panem Warrenem souhlasím. Opravdu "Co když"? V tu chvíli se mé myšlenky vrátity do rodné vlasti. Pákistán leží východně od Íránu. Zachytil by jeho útočné rakety americký radar v českých brdských lesích? Nemělo by se okamžitě uvažovat o stavbě dalšího radaru poněkud východněji od Brd, tedy na Moravě a to třeba u Zlína nebo u Ostravy? Každý člověk v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, kterému leží bezpečnost Spojených států na srdci, by si měl položit tuto otázku.