Dokladem z nejvýmluvnějších je vnější podoba onoho tlusťocha v červeném firemním mundúru Coca-Coly rozdávajícího dárky. Od třicátých let děti na celém západním světě rozbalují dárky ve společnosti Coca-Colou zmutovaného Mikuláše a užívají si tak těch pravých komerčních Vánoc.

Tuto fotografii jsem pořídil v africké Namibii. Santa-Cola na fotu sice není, ale globální design made in USA se nezapře. Ať žije naše úžasné globální náboženství blahobytu, po nás potopa!

Příběh o narození Ježíše, kvůli kterému se Vánoce začaly slavit, však vyrostl z jiného náboženství, jehož poselství shrnuje v titulku uvedený biblický text, známý jako Magnificat, podle jeho latinského znění: magnificat anima mea – velebí duše má.

Lukášovo evangelium vkládá tuto píseň do úst Marie, matky Ježíšovy. Je to parafráze chvalozpěvu Samuelovy matky Anny (1 S 2,1-10) a některých starozákonních žalmů - poselství písně má tedy své kořeny již ve starém Izraeli.

„Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ – tak zpívá Marie v Lukášově evangeliu.

Mariino Magnificat je lukášovským podtržením a zesílením příběhu o narození chudého Ježíše ve chlévě. Je to jakési motto celého křesťanství, které má být náboženstvím lidské rovnosti, sociální spravedlnosti a lásky.

Několikrát jsem použil slovo „náboženství“. V našich souvislostech je třeba se vší naléhavostí zdůraznit jednu důležitou věc: náboženství je jakýkoliv lidmi sdílený soubor názorů, výkladu světa a života, jakási společná řeč o tom, co se považuje v daném čase a prostoru za důležité a základní.

Nesdílení tohoto paradigmatu společnost netoleruje, oponující jedinec či skupina jsou tak či onak vyloučeni jako rebelové a jsou postaveni na okraj společnosti – v extrémních historických okamžicích dokonce likvidováni.

V tomto smyslu slova je náboženstvím každá ideologie, každá většinová „víra“, většinový „světový názor“. Je důležité si to uvědomit zejména proto, že bychom se měli co nejdříve rozloučit s představou o překonaném starém náboženství a moderním racionálním, „vědeckém“ názoru na svět, jak s ním přišlo osvícenectví.

Ostatně již na úsvitu této představy, ve Velké francouzské revoluci se v boji proti náboženství projevilo tolik náboženského fanatismu, jak málokdy v dějinách předtím. Stejně tak nacismus a stalinský komunismus, bojující proti náboženství, byly fanatickými a fundamentalistickými náboženstvími par excellence.

Náboženství, žel, nemizí – jsou pouze ta náboženství, která budují svět jako místo dobré k životu, a jiná náboženství, která činí ze světa peklo, byť možná třeba s těmi nejušlechtilejšími proklamacemi svého učení.

A ještě něco je třeba říci: jedno a totéž „učení“ může mít a také zhusta mívá zcela odlišnou funkci v různých okamžicích dějin – něco zcela jiného byl například „socialismus“ v ústech zakladatelů Československa počátkem dvacátého století a něco zcela jiného znamenal v ústech pretendentů moci v  osmdesátých letech téhož století.

Totéž ovšem platí i o křesťanství, čímž se vracíme k Vánocům. Křesťanství Ježíšovo, Pavlovo, křesťanství Lukášova evangelia a celé Bible – to bylo křesťanství Mariina „Magnificat“.

Bylo a je vírou směřující nejen ke spravedlnosti, pokoji a vzájemné lidské úctě, ale, a to je nesmírně důležité, vírou vědomě bořící fanatické a fundamentalistické excesy každého náboženství – a jeho periodické znetvořování v dějinách na tom nic nemění.

Vánoce znamenají pro lidstvo nastoupenou cestu směrem k úctě ke každému jednotlivému životu. K úctě ke světu, ve kterém žijeme – k sekularitě, tj. k důrazu na důstojnost, dospělost a odpovědnost každého člověka, na jeho emancipaci vůči „náboženským“ nárokům ideologií, fundamentalismů a fanatismů. Sekularita našeho křesťanského světa je legitimním plodem biblické „desakralizace“.

Sekulární víra „úcty k životu“, jak o ní mluvil Albert Schweitzer, se vždy znovu a znovu zdá mnohým stejně bezvýznamná a slabá vůči výzvám světa, jako Ježíšovy jesle. Ale to není nic nového. Ježíšovská víra byla vědomě od počátku taková.

Vždyť celé evangelium je pro „přirozený“ svět skandál. Sám Ježíš bourá všechny zavedené řády: Běda vám, bohatí, máte svůj dostatek... Běda vám, které svět chválí... Blahoslavení chudí... Blahoslavení hladoví... Blahoslavení plačící... Blahoslavení jste vy, kteří jste odmítáni a pronásledováni...

A Pavel pokračuje (1K 1,27 – 28): Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic.

V zápecnickém teploučku santaklausovských Vánoc se to vše může zdát jako naivní pitomost. Následující citát však po mém soudu má k poselství Vánoc mnohem blíž, než jejich námi dnes realizovaná lepkavá sentimentalita:

Zdroj: Smlouva pro hospodářskou a ekologickou spravedlnost - Závěrečný dokument 24. valného shromáždění Světové aliance reformovaných církví v Akkře 30. 7. - 13. 8. 2004 ZDE

Marie zpívá v Lukášově evangeliu: „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“.

Zdá se mi, že výzvy evangelia jsou ve třetím tisíciletí naléhavější než kdykoliv předtím. Tak naléhavé, že jde skutečně o život – nejen stovek, či tisíců lidí, ale celé planety.

Poselství Vánoc zní: je třeba ukazovat, že zejména ve věku takových zbraní, které mohou vést při střetu fanatických náboženství ke zničení celé planety je nutné, aby spolu lidé žili v té naší globální vesnici v sekulárně pokojném a plodném dialogu.

Je třeba ukazovat, že je možné se domluvit na základních etických principech, které vyrůstají ze starozákonní  tradice, která dala život nejen židům, ale i křesťanům a muslimům, které však jsou přítomny ve všech těch „náboženstvích“, která budují svět jako místo dobré k životu, která mají zodpovědnost za přírodní prostředí Země i vědomí sociální spravedlnosti a solidarity a péče o tak či onak vyloučené.

Takovéto sekulární náboženství Ježíšových jesliček není až tak moc „sexy“, obávám se však, že nechceme-li spáchat globální sebevraždu, budeme je muset začít brát vážně.