21. 12. 2007
Italská happy hour ve Zlaté PrazeZavítal jsem včera za mrazivého podvečera se ženou do pizzerie na rohu Lípové ulice. Před pár měsíci jsme zde jedli, nebylo to špatné. Že se mezitím něco změnilo, nebylo lze z interiéru poznat. Bylo krátce před pátou, zde „happy hour,“ na zvýšeném přízemí gastronomického podniku krom tříhlavého lelkujícího personálu nebyla ani noha. Výborně, nebudeme na jídlo dlouho čekat. Usedli jsme, přistoupil číšník. |
Přejeme si menu a alespoň ztlumit, ne-li vypnout zvuk na stěně tančícího hudebního kanálu. Vzhledem a akcentem zřejmě skutečný Ital obratem vyslovil požadavek, aby s ním bylo hovořeno anglicky. Anglicky umíme: opakuji tedy naši objednávku, i když mě číšníkův nárok poněkud zaráží, mám však hlad, moje rychleji uvažující žena, která právě přijela z Německa a má také hlad, se rozčiluje. Je-li v Německu, samozřejmě mluví německy! Ve vlasti, v restauraci očekává českou komunikaci a originálnímu italskému číšníkovi svůj názor (anglicky) bezprostředně sdělí. Číšník projevil laskavost, ztlumil zvuk linoucího se hudebního braku a odešel do kuchyně, žena na toaletu. Osaměl jsem. Klip na stěně vystřídal klip a znovu jsem zapochyboval, proč bychom měli trávit večeři s tak ohavným hudebním doprovodem. Říkám dvěma přítomným Italům, že bych rád využil toho, že jsme v sále jedinými hosty a žádám, aby televizi vypnuli. Úctyhodný starší muž s čelem, pohledem a vousem antického filozofa, zřejmě pan vrchní, vážně odvětil, že TV vypnout nelze, neboť hraje kvůli hostům. Namítám, že stále žádné jiné nevidím. Ital na to: kdyby přišli. Vrátila se má drahá z toalety, sáhla na bar po ovladači a televizi vypnula. Dosud preventivně odpočívající Italové nastalé ticho okamžitě zaplnili skřípěním zubů a neanglickými výkřiky. „Filozof“ rozhořčeně šermoval rukama a volal, že pokud nechceme jíst s televizí, ať sestoupíme do suterénu, tam že nic nehraje. Moje drahá přiměřeně hlasitě poručila ať nám tedy pizzu zabalí, pokud jim ji tam rovnou nenecháme, - uvažovala však ještě rychleji: měli jsme hlad, pizza už byla hotová, situace bizarní – budiž, sestoupili jsme do podzemí. Dříve zde plavaly za sklem rybičky, dnes však bylo v akváriu zhasnuto. Usedli jsme ke stolu plnému číší na hlavu postavených. Opodál v koutě sklepa čekalo již dlouho pár našinců na obsluhu. Náš anglicky hovořící číšník si jich nevšiml, ani když nám sem donesl pizzu, proto se delegát zvedl a běžel za ním s prosíkem vzhůru. Odsunuli jsme číše vlastníma rukama a jedli nevalnou pizzu. Měli jsme hlad, ale nedojedli jsme. Placka se sýrem za mnoho nestála. Spropitného jsme nenechali ani korunu. |