Moderátorka: Eileen Daffern strávila většinu svého života jako mírový aktivista a člen organizace Kampaň za jaderné odzbrojení. Dnes jí jde na 94. rok. Narodila se do sociálně konzervativního prostředí v relativně bohaté rodině v jedné průmyslové vesnici v hrabství Yorkshire. Do komunistické strany vstoupila v roce 1942 a trvale vedla kampaně proti jaderným zbraním. Pomáhala ženám, které demonstrovaly na Greenham Common a napsala několik politických publikací. Po mnoho let byla známým zjevem, protože systematicky demonstrovala před všemi výročními sjezdy britských politických stran, spolu s dalšími aktivisty. Nyní vydala své memoáry.

Rozhovor s ní jsem zahájila otázkou: Jak se někdo, kdo vyrostl v relativně konvenční rodině, stává někým tak nekonvenčním, radikálním? Chápe, proč se to stalo?

Eileen Daffern: Ano, myslím, že to mohu vysvětlit. Myslím, že krajina, v níž jsem vyrostla v kopcích Pennines způsobila, že ze mě vyrostla nepoddajná osoba. To jsem pro svůj politický život potřebovala. Z místa, kde jsem vyrostla, jsem to nezískala. Ve vesnici byl jenom jeden socialista. A ve volební den byly jeho děti jediné, které měly na sobě rudou rozetu. Všichni ostatní byli modří, za konzervativce, nebo žlutí, za liberály. Ale moji předci byli radikálové. Četla jsem si deníky svého dědečka a on tam hovoří o odborovém hnutí, které tehdy teprve začínao, a on tam píše: "Myslím, že je správné, že se zasazují o své zájmy. Protože nikdo jiný to neudělá." Rodina mé matky byli inemanité, to byla velmi radikální sekta, která vyrostla z wesleyanismu. Byli to pacifisté, měli kněžky. Takže tady byl trochu tento vliv. Ale myslím si, že je to dlouhá cesta, jak dospějete k radikalismu. Seznámíte se s lidmi.

Moderátorka: Váš otec měl hodně rád aristokracii, že?

Eileen Daffern: (Smích) Ano. Miloval aristokracii. Měl rád venkovské zámky a 12. srpna (začátek lovů na tetřevy) vždycky říkal: "No tak, dneska bude Vévoda z Westminsteru jistě na vřesovištích..."

Moderátorka: A maminka nebyla moc šťastná.

Eileen Daffern: Nebyla moc šťastná. Byla frustrovaná. Myslím, že to byla raná feministka. Chtěla, aby se mi dostalo dobrého vzdělání, to tehdy dívky nedostávaly. Byla jsem prvním člověkem z naší vesnice, který šel na střední školu. A pak jsem šla na univerzitu. Ale mnoha dívkám v naší vesnici to nebylo dovoleno. Jejich rodiče si nemohli dovolit boty nebo uniformu.

Moderátorka: Kdy v životě jste poprvé přišla do styku s radikální politikou a co jste si o tom myslela? Neděsilo vás to? Protože to bylo přece naprosto v konfliktu s konvenčním vychováním, jakého se vám dostalo.

Eileen Daffern: Poprvé jsem se dostala s radikalismem do styku, když jsem studovala francouzštinu na Bedford College v Londýně. Musela jsem hodně jezdit do Francie a dala jsem se na francouzskou politiku. První byla aféra Stavisky, myslím, že to bylo v roce 1934. To byl Croix rouge -- byli to vlastně fašisté. A ti začali střílet do davu demonstrantů, protestujících proti fašismu. Jeden nebo dva lidé byli usmrceni. Pamatuju se, že jsem byla u jedné rodiny jako au pair a strašně jsem se s nimi hádala. Protože všichni byli na straně zákona a pořádky. Tak to byla moje první politika.

Moderátorka: Ale vy jste se stala začátkem čtyřicátých let komunistkou. Kdy přesně?

Eileen Daffern: Někdy v roce 1942, těsně před invazí. Víte, je to dlouhá cesta, jak se stanete komunistou. Protože po univerzitě jsem jela do Austrálie. Seznámíte se s lidmi a já jsem se seznámila s jedním mužem, který asi byl marxistou, protože měl obrovskou knihovnu levicové literatury. Vedli jsme vynikající politické diskuse, já, on a asi dva další lidé. Avšak došlo k tomu teprve, když jsem se vrátila do Británie a vypukla válka. Válka vás vede k přemýšlení. Proč vedeme válku? A začnete zpochybňovat režim.

Moderátorka: Eileen, mnoho lidí pochopí, absolutně, proč jste se stala komunistkou v té době. Ale lidé asi těžko pochopí, proč jste zůstala tak loajální? Můžete vysvětlit proč?

Eileen Daffern: Protože nebylo kam jinam jít, to je jedna odpověď. Po celý život jsem nikdy nebyla schopná vstoupit do Labouristické strany.

Moderátorka: Proč ne?

Eileen Daffern: Protože není radikální, neřeší hospodářskou podstatu věcí. A teď Labouristé i zrušili Klauzuli č. 4 svých stanov (požadující znárodnění). Získala jsem naději, víte, když Chruščev odsoudil Stalina. Člověk doufal, že dojde k demokratizaci, že budou změny. A velmi jsem obdivovala Gorbačova.

Moderátorka: Je zajímavé, že váš otec by byl naprosto zděšen vaším celoživotním členstvím v komunistické straně.

Eileen Daffern: Oni byli zděšeni. Nikdy to nepochopili.

Moderátorka: Vadilo vám to?

Eileen Daffern: My jsme nehovořili o politice. Přestali jsme se jakkoliv bavit o politice.

Moderátorka: Co si myslíte o té obrovské apatické většině? Která se nikdy neúčastní žádných protestů, proti ničemu, ať je to jaderné odzbrojení nebo válka.

Eileen Daffern: Myslím, že tohle je velký problém politiky a té práce, kterou dělám. Protože si myslím, že si lidi neuvědomují, jak obrovskou mají moc. Myslím na Seattle, myslím na Janov. Myslím na vlnu zájmu proti kapitalismu. Protože pro mne kapitalismus znamená válku. Je založený na boji, na konkurenci. Proto myslím mohu být optimistou. Ale kdyby si lidi uvědomili vlastní moc... Oni si ji neuvědomují. Myslí si "Já nic nezmůžu." No, kdyby všichni vyšli do ulic, zmohli by toho opravdu hodně.

Moderátorka: Ale přece život je pro všechny z nás dnes lepší, a určitě je lepší pro ženy, než jaké to bylo, když jste se narodila.

Eileen Daffern: Je opravdu o mnoho lepší, s tím souhlasím. Sleduju, jak lidi v Brightonu nakupují, šílí z konzumerismu...

Moderátorka: No, to je právě ta krása kapitalismu.

Eileen Daffern: No, je to dobré, ale za mých časů si lidi takovéhle věci nemohli dovolit. Nemohli si dovolit pořádně jíst. Teď je to o hodně lepší.

Moderátorka: Ale není to důsledkem kapitalismu? Nemáme z toho velký prospěch?

Eileen Daffern: Ne, protože já se dívám na celý svět, nedívám se jen na Británii. A i v Británii je spousta chudých lidí, chudých důchodců. Ale podívejte se na ostatní svět a řekněte mi, je kapitalismus dobrá věc? Vždyť je to vtip!

Moderátorka: Vzpomínám, si, víte Eileen, mně je 43 let. Když jsem vyrůstala v sedmdesátých a v osmdesátých letech, možnost zničení světa jadernou válkou byla zcela reálná. Všichni jsme o tom mluvili, bylo to něco, co bylo, myslím, součástí i populární kultury. A protesty na Greenham Common (kde měly být umístěny americké střely s plochou dráhou letu s jadernými hlavicemi) byly toho součástí. Jaké jste měla styky s nimi?

Eileen Daffern: No, v mírovém hnutí nebyly žádné ženy, které by bývaly nespolupracovaly s ženami z Greenham Common. Já jsem tam sice jezdila, ale nikdy jsem tam nemohla zůstat přes noc, měla jsem tři děti a nemocného manžela. Nemohla jsem tomu věnovat příliš mnoho času. Ale samozřejmě jsem chodila k soudu, když byly souzeny, chodila jsem na policejní stanici, abych je přivítala po propuštění z vězení. Myslím, že dělali vynikající věci. Byla jsem členkou mezinárodní komise CND (Kampaně za jaderné odzbrojení) a setkávala jsem se s lidmi ze sovětského mírového výboru, kteří sem občas jezdili. A ti se pořád ptali: Jak se vede ženám z Greenham Common? Na tyhle ženy se bude vzpomínat v historii.

Moderátorka: Mnoho lidí by ale řeklo, že jaderné zbraně nás po mnoho desetiletí zachránily před válkou a že máme-li mít možnost se ubránit před teroristickými státy, musíme dál mít jaderné zbraně. Proti tomu se přece nedá nic říct? Nebo ano?

Eileen Daffern: Ale dá. To je všechno výmluva. Protože jestli nemůžete nějakou zbraň použít, na co ta zbraň je? A proč, když je ta zbraň tak dobrá, proč nedovolíme, aby ji získaly i ostatní země? Proč si ji necháváme jen pro sebe? Když jsou to tak dobré zbraně a kdo je má, zajistí si bezpečí a jistotu míru po mnoho desetiletí. Podívejte se po světě a uvidíte, kolik válek jsme měli od druhé světové války.

Moderátorka: Co považujete za největší triumf své kariéry aktivistky?

Eileen Daffern: Že jsem se nevzdala. Lidé jsou netrpěliví. Historie se mění pomalu. Proto se nesmíte vzdát. Někdo přece musí vyjádřit opačný názor. A myslím, že všichni míroví aktivisté jsou svou podstatou optimisty, jinak by dál nebojovali.