4. 12. 2007
Urážím ji, protože je blbá!Po chodníku jde skupinka asi dvanáctiletých dětí, jeden z chlapců se oddělil a za povzbuzování kamarádů pokřikuje na vzdálenou silnější dívku sprostá a urážlivá slova. Nedalo mi to, přešel jsem silnici a zamířil rovnou k němu. Když jsem mu chtěl dát ruku přátelsky na rameno, intuitivně prudce cuknul dozadu, čekal ránu. Neboj se chlapče, nepoužívám násilí, říkají mi John a chci se tě jen na něco zeptat. Vyjeveně na mě koukal s otevřenou pusou, ostatní se v rozpacích zastavili a čekali, co se bude dít. |
Zajímalo by mě, co ti ta dívenka udělala, proč ji nadáváš, zněla moje otázka a přívětivě jsem se usmíval. Díval se mi do očí, cosi hledal v mém nekompromisním pohledu a já zase pozoroval jeho. Byl sympaťák, určitě kamarád, který nezkazí žádnou srandu. Chvilku přemýšlel, zaskočen zvláštní otázkou a pak vyhrkl: je blbá! A jak víš, že je blbá? Nedal jsem se odbýt. Protože se divně tváří, pokračoval už sebejistě, jako by našel pádné argumenty. Dělá ksichty, šklebí se! Stál zády u nízkého okna, a tak jsem prstem ukázal do jeho středu. Automaticky se ohlédl a spatřil v něm svůj obličej. Jsi si jistý, že ty se vždycky tváříš inteligentně? Parta opodál vyprskla smíchy, chlapec váhavě zčervenal, luštil svůj výraz a nevěděl, jak dál. Ostatní už vytušili, že jim z mé strany nehrozí nebezpečí a přidali se: Teda fakt, žádná sláva ten tvůj obličej! Nenechal jsem ho dlouho trápit, ocenil jsem trpělivost, s jakou mi věnoval svůj čas. Podívej, zdáš se mi být docela fajn kluk, myslím že je pod tvoje schopnosti snižovat se na úroveň primitiva. Najednou bylo ticho, klid a mír, na okamžik otevřený prostor nepatrného setrvání. Chlapec mlčel a občas se podíval do země, měl jsem ještě chvilku. Představ si, že bych ti teď vrátil to, čím jsi neprávem ublížil té holce, znáš přece ten pocit křivdy, nic příjemného to není co? Otočil se, znal ho. Nepotřeboval jsem už souhlasné a poslušné přikyvování ano pane učiteli. Odcházeli. Dívám se za nimi, jak se jmenuješ? Dejme tomu, že Pavel, odpověděl skoro pro sebe. OK Pavle, měj se, třeba si jednou vzpomeneš na Johna! Vrátil jsem se na svoji trasu a nedaleko jsem ji potkal. Seděla na lavičce a zdánlivě uvolněné tělo prozrazovalo napětí, jako když se má pytel brambor každou chvíli zhroutit. Dlouhé černé vlasy, splývající přes baculaté prsty se snažila dát za ucho. Všiml jsem si nalakovaných nehtů a na okamžik i příjemného obličeje. Hele, holka, víš že ti to sluší? Nechápavě zvedla oči a výraz se jí zhroutil v otazník. Musel jsem se v duchu smát, ale myslel jsem na Pavla, na důvod jeho instinktivní obrany předpokládaného úderu. |