V červnu letošního roku vzbudilo zájem českých médií rozhodnutí soudce obvodního soudu pro Prahu 8 Miloslava Sládka ve věci nezletilé desetileté Terezy Smutné.

Její matka žádala o předběžné opatření, aby se její dcera nemusela během prázdnin každý týden stýkat se svým otcem, protože kromě jiného Tereza měla odjet na dětský tábor, krasobruslařské soustředění a k moři. Vzhledem k tomu, že mám dvě školou povinné děti, pak vím, že prázdniny jsou opravdu zasloužené a každé dítě by si je mělo užít s kamarády, rodiči - prostě tak, jak je u dětí normální.

Každý normální člověk by důvody pochopil. Ale ne tak soudce obvodního soudu. Desetileté dítě místo na prázdniny putovalo nejprve na psychiatrii. Soudce chtěl, aby s Terezou v neutrálním prostředí „mohli pracovat odborníci“... Následovala silná mediální i odborná kritika, ke které se připojil i prezident Václav Klaus. Tereza byla přemístěna do Olivovy dětské léčebny, kde strávila celé prázdniny.

Je nutné poznamenat, že téměř zákaz styku s matkou a působení psychologů nevedl ke změně vztahu k biologickému otci. A tak v září Terezu pustili. Soud svěřil Terezu opět do péče matky, ale nařídil, aby obě ambulantně docházely do azylového zařízení.

Je pravda, že do léčebny odcházela holčička a z léčebny přišla puberťačka, proces se urychlil a na pubertu žádná pilule neplatí. Primářka Olivovy léčebny měla okamžitě odpověď. Ony dělaly vše pro zpříjemnění jejího pobytu a společnost starších děvčat vyhledávala sama. Tak si nestěžujte, vzkázala prostřednictvím médií...

Veškerá usnesení soudu byla plněna, Tereza chodila na terapie do Domu tří přání a léčila si svoji nelásku k otci . Nevyléčila ji.

Soud měl o jejím osudu rozhodnout 6. prosince. Nerozhodl a odročil rozhodnutí na leden se zdůvodněním, že se nic nezměnilo a že soudce uvažuje o opětném umístění Terezy do Domu tří přání, nebo že ji svěří do péče biologickému otci, který si sám vybere vhodné zařízení.

Rozsudek bude určitě bezchybně zdůvodněn, soudce přeci rozhoduje podle práva, zákony máme na všechno. A dítě prostě musí mít rádo své rodiče i kdyby čert na koze jezdil. Dva měsíce v Olivově léčebně nepomohly, terapie v Domu tří přání také ne, tak lásky dosáhneme silou.

Případ je zajímavý také v tom, jak rozdílně se soudci staví ke kauzám dětí. V podobném případě na Praze–východ soud rozhodl neprodleně a v zájmu dítěte, u kterého konstatoval, že v pubertě je nejlepší být doma u milujícího rodiče.

Tereza měla zkažené nejen velké prázdniny, teď má zkažený advent, vánoce a celý další měsíc bude čekat co s ní ruka zákona, takto pan soudce, udělá.

Soud ale má bránit její práva, nikoli práva jejích rodičů na styk s ní. Soud má bránit dítě před egocentrismem a nezodpovědností rodičů a nikoli posílat dítě do jakýchkoli zařízení, kde mu vysvětlí, že tátu či mámu musí mít rádo. Povinně.

Co se všemi dětmi , které žijí v úplných rodinách a také se hádají s tátou nebo mámou? Co se všemi dětmi, které nemají své rodiče rády? Takový je život a děti prostě někdy nesouhlasí se svými rodiči, nenajdou k nim vztah - i přes veškerou snahu. Děti z těchto rodin neposílá nikdo do léčebných zařízení. Rodiny si vztahy mezi svými členy řeší samy a často ani nevíme, že kluk v pubertě má problém s tátou, protože ten ho nerespektuje a třeba ponižuje. Nebo má problém s mámou, protože nemá čas. Nebo má problém s oběma rodiči, protože si prostě nerozumí.

Další otázka, která se naskýtá v souvislosti s Terezou, je otázka vztahu a citu. Rodiče obvykle chtějí pro děti to nejlepší a často rozhodují za ně. Rozhodují autoritativně o tom, co je pro ně nejlepší. Ale snad žádný rodič nechce, s výjimkou sadistů, pro děti to nejhorší. Co je to za rodiče, který nechá tímto způsobem trápit dítě jenom proto, aby byl sám spokojený? Nota bene když ve skutečné rodině s dítětem nikdy nežil. Psychiatrička Alena Uváčiková u soudu tvrdila, že má Tereza z Choce strach.

Aleš Hlaváček, který žil až do roku 2006 s Terezou a její matkou ve společné domácnosti, na otázku soudu, co by dělal, kdyby byl na místě jejího skutečného otce, odpověděl, že by se jí vzdal, protože ví, že by to bylo v jejím zájmu i když by to pro něj bylo těžké.

Případ Terezy Smutné otevírá řadu etických otázek českého soudnictví, poukazuje na odcizenost rozhodování soudů, na nehledání spravedlnosti, ale pouze naplnění některé formální litery zákona. Poukazuje na nedostatky v respektování práv dětí, na necitlivý přístup k otázkám etickým. Ukazuje i nečinnost senátu a schopnost soudu zdůvodnit úplně všechno. Případ ukazuje i na to, že soudcovská moc je v této zemi nekontrolovatelná a pokud se dostanete do jejích spárů, pak můžete mít celou řadu problémů. Dostat se před soud můžete, i když nic špatného neděláte.

Dospělému to vše přijde absurdní a nespravedlivé, ale co si odnese do svého dalšího života desetileté dítě? Kde je senát obvodního soudu, u kterého leží stížnost pro podjatost, kde je moudrost, pokora a úcta k právu? Kde je empatie a přístup k dítěti?

Rodiče mají nést odpovědnost, ne desetiletá holka, která stojí na prahu života. Tu má soud chránit. A tou ochranou není určitě ani psychiatrie ani Olivova léčebna, ani Dům u tří přání. Tou má být vždy člověk, který jí má rád a který ji zajistí její hmotné i citové potřeby.

Z jedné strany chceme omezit časté umisťování dětí do ústavů, chceme pomáhat rodinám v těžkých sociálních situacích. Z druhé strany posíláme děti do blázinců, protože nemají rády své rodiče a jsou „programovány“. Inu, Absurdistán.

Co dodat závěrem? Snad se konečně najde někdo, kdo řekne, že král je nahý. Kdo řekne, že i soudce může být blázen. Někdo, kdo vězněné Tereze a dalším dětem s podobnými osudy pomůže. Šance na spravedlivé a moudré jednání soudce v Praze 8 ve věci nezletilé Terezy totiž neexistuje. Desetiletou Terezu zřejmě opět čeká léčebna.

Autorka je poslankyní ČSSD, členkou sociálního výboru Parlamentu, výboru pro evropskou integraci a stínovou ministryní pro ženu a rodinu. Původní profesí je učitelka, v minulém období se věnovala i problematice školství, zejména učňovského.