Ten je o to větší, že postrádá jakoukoliv naději, kterou lidem vždy dávala víra v budoucnost, která bude jiná, než chmurná přítomnost a v níž budou všechna trápení a nebezpečí dneška zažehnána. Bez této vize lepšího světa nám zůstává jen bezútěšná přítomnost.

První obětí toho emocionálního přepětí je kritické racionální myšlení. Evolučně se vytvořilo jako nástroj k přežití, rovněž tak v běžném životě jej používáme tehdy, když jej potřebujeme k dosažení svých cílů. Co však s ním, když jej nelze použít jako nástroj praktického jednání řešícího problémovou situaci? Pokud kritické myšlení ukazuje jen problémy a není schopno přesvědčivým způsobem ukázat jejich řešení, je odvrhnuto. Místo něj nastupuje iracionální víra, vládnou emoce. Vzhledem k povaze situace jsou to nejprve emoce strachu a nenávisti, následované narcistickou emocí vztaženou k vlastnímu já a vlastní skupině, tj. střední třídě.

Prakticky se tento "mechanismus" uplatňuje v podobě hledání společného nepřítele, na nějž jsou převedeny viny za "všechna neštěstí světa". Společný nepřítel se musí vyznačovat některými nutnými znaky, aby mohl být jednoznačně a jasně označen a definován jako odlišný od vlastní skupiny. Celý tento proces ovšem probíhá na úrovni nevědomých procesů a neuvědomělé transformace emocí. Samotný jeho průběh je zesílen atomizací středních tříd, neschopností vzájemné solidarity mezi jejich příslušníky a jejich naprostou či rozhodně alespoň převažující absencí třídního uvědomění. Což znamená, že nechápou svou situaci jako výsledek kapitalistických poměrů, v nichž zaujaly místo dřívějšího vykořisťovaného průmyslového proletariátu, ale jako výsledek něčích zlých záměrů. Neosobní logika maximalizace zisku nadnárodních firem a globálních investorů v podmínkách globálního podnikání, jíž jsou obětí, je jako vysvětlení příčin jejich strachu emocionálně neuspokojuje.

V důsledku absence vědomí společných třídních zájmů nemyslí v kategoriích systémových vztahů tříd v rámci kapitalistického společenského systému, ale jen v pojmech osobních mezilidských vztahů. Řekněme to ještě jinak, jejich duševní obzor je maloměšťácký a jejich způsob myšlení rovněž. Jsou maloměšťáky svým způsobem života a svým myšlením a v tomto smyslu budu zde tento termín používat.

To, co jim rovněž brání v hledání společenských alternativ ke stávajícímu systému je skryté přání, jež chová mnoho z nich, stát se příslušníkem současné mocenské a vlastnické elity. Toto přání je rovněž rozděluje, neboť úspěch jednoho vylučuje úspěch druhého tak, jak všichni nemohou stát na špičce společenské pyramidy, tam je místo jen pro nemnohé.

Ostatně tuto vzájemnou konkurenci dobře znají ze své každodennosti ve svém zaměstnaní, v němž žárlivě a závistivě pokukují po každém úspěchu jejich souseda, který by se, nedej bože, mohl stát jejich nadřízeným, kdyby se zrovna jemu podařilo poskočit o jednu příčku v podnikové hierarchii. Celý život snili o tom, že to budou zrovna oni, kdo bude postupovat vzhůru, stupínek za stupínkem, a nyní je to vše ohroženo.

Od koho však očekávali toto své povyšování? Od nadřízených obecně, od vlastníků firmy, představených v úřadu konkrétněji, při čemž jejich bezprostřední nadřízený jen symbolizuje hierarchii, na jejímž vrcholu stojí "společenská elita" mocných a skutečně bohatých. Celý svůj produktivní život se jen hrbili před těmito mocnými, nelze se tedy divit, že nyní nemají dost odvahy k tomu, aby proti nim vystoupili. Nemají ovšem ani příliš chuti k tomuto sociálnímu protestu, neboť se také celý život považují za příslušníky elity.

Protestovali by tedy sami proti sobě, proti vlastnímu světu, resp. takto to alespoň cítí. Pak již zbývá jen jedna možnost. Jestliže odmítáme uznat jako příčinu našeho ohrožení systém založený na mocenské a majetkové nerovnosti, pak jí musí být nějaké tajemné mimosystémové síly. Což ovšem neznamená, že tuto roli může zcela hrát nějaký vnější nepřítel. Jeho identifikace je také velmi užitečná, ale podstatu problému to neřeší. Krize se odehrává zde, u nás doma, nikoliv na hranicích. Její příčinou musí být proto něco, přesněji někdo, kdo je zde mezi námi, ale kdo k nám nepatří. Ono "My", jež zde hraje takovou roli, je určeno na základě pocitu zásadní totožnosti středních a vyšších tříd. Vzhledem k historii utváření národních států jsou obě tyto třídy tvořeny většinově či zcela příslušníky toho stejného etnika nebo se takto alespoň definují. Škůdcem tedy musí být cizí etnikum, jež se nachází mezi námi a je našim společným nepřítelem. Nejlogičtější, což je v daném kontextu poněkud absurdní slovo, je proto určit viníka všech problémů na rasovém základě. Pomyslná jednota středních tříd se společenskými elitami v podmínkách krize, tj. ohrožení, ani jinou možnost nepřipouští. Buď budeme mít třídní boj, nebo rasový boj, nic mezi tím. Trpně přijmout zhoršující se situaci nelze již důvodu prostého pudu sebezáchovy.

Tato identifikace rasového nepřítele, ale má nutně ještě jeden specifický rys. Jeho jednání není možné vysvětlovat v kategoriích ekonomických a politických zájmů, to by nás vracelo k analýze třídních zájmů a třídního složení společnosti. Tedy k něčemu, co maloměšťák rozhodně odmítá, neboť to odporuje jeho zájmu. Motivem jednání této škůdcovské rasy pak mohou být jen nějaké tajemné mystické síly, kterým slouží (ve středověku to byl ďábel), jejich vrozené zlo (nacismus) apod. příčiny jednání, popisované v moralizujících kategoriích, které má tak rádo maloměšťácké myšlení.

Již jsem zde o tom psal v článku "Princip nenávisti", ale nyní se tato tvrzením pokusím doložit na několika citátech, ukazujících, jak pracuje "myšlení" některých obětí těchto společenských procesů. Především, v duchu omezeného obzoru a omezené zkušenosti těchto maloměšťáků musí být viník identifikován jako škodící osoba, která se takto chová z důvodů své vlastní zkaženosti. Vedle již výše zmíněných příčin myslí takto také proto, že jejich "vidění světa", spíše však prožívání společenské reality se pohybuje v hranicích jejich každodenní zkušenosti, v níž vystupují vůči sobě navzájem jako konkurenti. Zažívají tedy ohrožení svého místa a své kariéry vždy od konkrétního člověka, kolegy/kolegyně či bezprostředního nadřízeného. Avšak nejsou schopni a ani ochotni přijmout systémovou determinaci těchto jejich vztahů (příčiny toho viz výše). Zobecnění této zkušenosti, které je takto třídně limitováno, je pak nutně vede k představě zlých jedinců, jejich společných nepřátel. Vzhledem k tomu, že se jedná o celospolečenské procesy, bylo by ovšem již příliš daleko za hranicemi zdravého rozumu věřit, že to může být skutečně jen jeden člověk či že to může být vnitřně nespojená množina nositelů zla. Jestliže se obdobná situace opakuje zde i onde, musí být její příčinou činnost vnitřně soudržné a ve shodě jednající skupiny nepřátel střední třídy, která, jak jsem již ukázal, musí být identifikována na základě její rasové odlišnosti. Právě jejich pokrevní příbuznost, jak mi napsal jeden člověk, je příčinou jejich jednání ve shodě. Pokrevní příbuznost také vysvětluje jejich společnou zlou přirozenost. Jinak řečeno, jejich zlé morální vlastnosti jsou dány jejich přirozeností, oni se tak již narodili, rodí a budou rodit. Toto přesvědčení je esencí ideologického rasismu.

V podstatě zde máme identifikovány ony vládce světa. To oni zosobňují tu tajemnou zlou sílu, která ovládá svět ke škodě našich maloměšťáků. Právě všude přítomnost krize sociálního státu, jejíž důsledky jsou pro střední třídy neblahé, v nich vyvolává představu tajemného a všude přítomného zla, šířícího se díky spiknutí zlých sil. Vypadá to hodně primitivně, pokud se na to díváme z hlediska kritické racionality, ale toto hlediska začíná být vyhazováno na smetiště dějin.

Pokusím se to ukázat na dalším citátu. Jehož autorem je stejný člověk, který psal o oné pokrevní příbuznosti a jenž se rovněž chlubí svým členstvím v Mense, tj. ve skupině lidí, kteří v nějakých testech inteligence dosáhli nadprůměrných výsledků. Ve snaze dokázat toto celosvětové tajemné spiknutí napsal následující větu:

"Procestoval jsem celou Evropu a nikde jsem neviděl nezaměstnaného žida."

Nesmyslnost tohoto výroku nachází své vysvětlení v míře nenávisti, kterou jeho autor v sobě chová. To ale samo připouští dvě možnosti. Tou první, že výroku jeho autor sám nevěří, a pronáší jej jen proto, aby vyprovokoval své posluchače mírou arogance a nenávisti, kterou takto dává najevo společně s pohrdáním vůči židům. Druhou je, že mu i sám věří a jeho skutečně prožívaná nenávist ovládá jeho schopnost racionálně myslet a brát v úvahu relevantní fakta. Tomu, co říká věří proto, že tomu chce věřit a nic jiného jej nezajímá. A současně jeden z příznaků egoismu středostavovského příslušníka, pro ně tak charakteristického.

Nejde nyní ovšem o to, že tradičně jsou jako nositelé tohoto zla určeni židé, ale o naprostou hloupost daného tvrzení. Tato je sice evidentní, ale přesto ji poněkud rozvedu.

1. Jak člověk při chůzi např. pařížskými ulicemi pozná nezaměstnaného?

2. Jak pozná, který z nezaměstnaných je žid?

3. Nakolik takováto nahodilá setkání vypovídají o míře a etnické struktuře nezaměstnanosti v Evropě?

Předpokládáme-li, že je tato věta myšlena vážně, co vysvětluje její zjevnou nesmyslnost?

Nesmyslný je však již samotný její předpoklad, který nyní získává mezi určitými lidmi na oblibě, tj. předpoklad o ovládání světa nějakou jednotnou tajemnou skupinou.

Toto tvrzení samo o sobě je natolik v rozporu s fakty, že opět nabízí sociálně psychologické vysvětlení své hlouposti.

1. Pokud by nějaká tajemná síla skutečně ovládala svět, a to v náš neprospěch, neměli bychom šanci se to dozvědět. Předpokladem skutečně účinné moci je kontrola informací.

2. Pokud by tato skupina vládla světu, nebyly by války ani rozdělení světa do nepřátelských táborů.

3. Pokud připustíme, že ona skupina nemá absolutní moc, ale jen usiluje o její získání, vyvracíme tím, vlastní předpoklad. Takto se totiž chovají všechny mocenské elity, bez ohledu na svůj etnický původ a ideologické zakotvení. Samotné úsilí o moc, které ještě nedosáhlo svého absolutního cíle, je důkazem, že i ostatní o ni usilují. Jinak by již byla absolutní.

4. Pokud definujeme tuto mocenskou elitu v rasových pojmech, bude se nám obtížně vysvětlovat např. role Číny jako rodící se světové supervelmoci.

5. Předpoklad o genialitě zla, ovládajícího svět, a jak jinak by jej mohlo ovládnout, je v rozporu s celou řadou aktů, které svědčí spíše o zaslepenosti a krátkozrakosti mocenských elit, příp. o tom, že světu vládnou jiné neosobní síly s jejichž působením se mocenské elity snaží hůře či lépe vyrovnat. Příkladem pro to je válka ve Vietnamu, invaze SSSR do Afghanistánu, invaze USA do Iráku atd.

Takto bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Jen bych rád ještě upozornil na jeden trik, který s nimi provádí nevědomá složka jejich mysli. Opakovaná zkušenost ukazuje, že nejsou schopni rozlišovat mezi dvěma termíny, a to izraelskou lobby a židovskou lobby. Pokud jsou na tento rozpor a podstatný rozdíl upozorněni, toto upozornění ignorují. Při tom rozdíl je skutečně významný. Je faktem, že izraelská lobby má na vládu USA velký vliv. Ovšem izraelská lobby je zájmová skupina vlády Izraele působící v USA. Vláda Izraele reprezentuje celý národ asi stejně jako naše současná vláda reprezentuje nás. Izraelská lobby je prostě zájmová skupina mocenských elit státu Izrael. Toto tvrzení nás ovšem nebezpečně blízko vrací k třídní a mocenské analýze společenské struktury, která je v Izraeli v zásadě stejná, jako v jakémkoliv jiném kapitalistickém státě. To by v podstatě byla analýza rozporů mezi Židy samotnými, což by rozbilo představu o jejich celosvětovém spiknutí. Vedle toho má ještě jednu nevýhodu. Soustřeďuje pozornost jen na jeden stát a ponechává stranou Židy žijící mimo Izrael a nemající s ním nic společného. Pokud ovšem ztotožníme termín "izraelská lobby" s termínem "židovská lobby", vše je vyřešeno. Židovská lobby je lobby všech příslušníků tohoto etnika, kterému je tím přičtena mýtická jednota a společné působení ve směru jejich tajných a zlovolných plánů na ovládnutí světa.

Mystické pojetí tajemných vlivů "židovské lobby" v USA nás rovněž zbavuje otázky po shodě či rozporu mezi zájmy americké vládnoucí třídy a vládnoucí třídy izraelské, ke které bychom jinak museli dospět při racionálním zkoumání mechanismu působení izraelské lobby na americkou vládu. Představa, že americká vláda jedná naprosto v rozporu se svými zájmy a svými morálními přesvědčeními, a to pod nátlakem jednoho relativně malého státu patří skutečně do světa paranoidních představ o naprosté všemocnosti na straně jedné, a naprosté bezmocnosti na straně druhé.

Nezanedbatelnou výhodu mnoha stránek tohoto myšlení, je jeho jednoduchost. Pokud mu propadneme, není nutno se obtěžovat zjišťováním a ověřováním faktů, studiem jednotlivých politických a ideových proudů v samotném Izraeli atd. Vše se zjednoduší a šetříme si námahu a čas.

Doplňme již uvedené o několik poznámek. Především v celé této konstrukci můžeme vidět odraz poměrů, v nichž žije střední třída (přesněji nižší střední třída), ovšem transformovaný a přetvořený na základě jejich zájmů. Tento proces transformace reálných životních poměrů v ideologický obraz světa vyhovující zájmům střední třídy jsem popsal výše a v něm také tkví vysvětlení "hlouposti" oněch výroků. Jen nyní doplním, že zde často opakovaná tajemnost či mystičnost sil zla jednak vyjadřuje pocit vlastního ohrožení něčím neznámým -- skutečná funkce a příčiny globalizačních procesů probíhajících v kapitalistické společnosti jsou pro střední třídu neprůhledné. Jednak, paradoxně, posiluje u jejich příslušníků pocit vlastní důležitosti a kompenzuje tím komplex méněcennosti, který vzhledem ke svému postavení vůči společenským elitám mají. Jedním ze způsobů jak k tomu dochází je přesvědčení, že přes všechnu prohnanost a zákeřnost těchto tajemných sil je právě oni odhalili, nyní na to přišli a tím podali důkaz vlastní středostavovské chytrosti. Chytrosti, která ovšem není nebezpečná z hlediska zachování jejich pracovních míst.

Lokajská povaha této ideologie nám ještě více vynikne, když si ukážeme proces jejího servilního přizpůsobování se kapitalismu při interpretaci současných a reálných společenských zlořádů. Je obtížné popřít, že žijeme v kapitalismu a že právě v tomto systému dochází nyní k demontáži sociálního státu a ohrožení středních tříd. První teze tedy konstatuje tuto zjevnou skutečnost v oblíbených moralistních kategoriích. Kapitalisté jsou příčinou zla. Druhá teze nás ovšem již vede dále. Skutečnou příčinou zla je tajemné židovské spiknutí, které ovládá svět. Kapitalisté tedy sami o sobě nejsou zlí, pokud to nejsou Židé. Není tedy třeba vystupovat proti kapitalismu jako takovému, ale jen proti jedné rase. Rasová očista společnosti vyřeší všechny naše problémy. Od zdánlivě levicové kritiky společenské nerovnosti se tak lehce přehoupneme k nacismu, od iluzorně rudé, k opravdově hnědé.

Není pak smysluplné bojovat za spravedlivější svět, kde by si lidé byli více rovni, v němž by měli skutečně rozhodující slovo při utváření politiky jejich států atd.. To si ostatně střední třídy až tak nepřejí, a to především proto, že by přišly o možnost dostat se mezi společenskou elitu, jak jsem psal výše, ale také proto, že by se dostaly na stejnou úroveň společně s nižšími třídami, kterými ve skutečnosti pohrdají.

Že vědomí takto postižených středních tříd pracuje velice výběrově, že pro důkaz svých iracionálně zaujímaných postojů vyhledává jen některá fakta, která se hodí a zcela ignoruje jiná, že si je ochotno některá "fakta" i zcela vymyslet, příp. jako fakta bere kdejaký nesmysl, kterých lze nalézt na internetu nepřeberné množství (Británie byla koloniální mocností jen proto, že ji k tomu nutila židovská klika, feminismus je rovněž výsledek židovského spiknutí, jehož cílem je odvést ženu od jejího přirozeného postavení a role ve společnosti atd.), není snad nutné ani příliš rozvádět.

Podstatná je však jiná otázka. Proč se tím vůbec zabývat?

Naše současné situace není prozatím ani zdaleka tak dramatická jako situace v meziválečném Německu, v níž tyto mechanismy pracovaly naplno. Prozatím! To je právě důležité. Ještě před několika málo lety šířila tyto nesmysly jen duševně narušená individua. Nyní se okruh jejich příznivců rozrůstá.

Skutečností je, že většina členů střední třídy, mezi něž patří i autor těchto řádků, této ideologii vlastní malosti a nenávisti nepropadla. Naší snahou musí být, aby to tak zůstalo. Cílem tohoto článku je proto být jednou ze sebezničujících prognóz, jež upozorňují na nebezpečí s cílem je odvrátit.

Avšak podstatnou složkou společenské terapie je obnovení síly společenských ideálů. Co životně nutně potřebujeme je pozitivní ideál nové společnosti, který nám bude ukazovat cestu ze současné bídy. Pak již nebude nutné hledat emocionálně únikové rasistické ideologie.