6. 12. 2007
Toulky nacionalismu českou minulostíJsem rád za příspěvky Patricka Ungermanna a Luďka Tomana, které na mě upřímně řečeno působí jako pramen vody na poušti. Myslím, že se jim ve zkratce podařilo vykreslit problematičnost současné situace. Je bezesporu záslužné na věc upozorňovat, zvlášť když pojetí nacionalismu "bez psí hlavy", o němž píšou, u nás bylo formulováno už v letech 1770--1820. Pan Ungermann cituje Josefa Pekaře, který je rozpracoval ve své filozofii českých dějin na soumračném konci 19. století, kdy ovšem bylo jinými zproblematizováno spolu s celým řádem společnosti a nejistotou dozrávající moderny. Poučný je v tomto směru spor o smysl českých dějin, jehož textové plody máme z velké části díky nakladatelství Torst publikovány pohromadě. |
Když čtu texty obran a traktátů ze zmíněné doby přelomu 18. a 19. století, mám myslím dosti oprávněný pocit, že nejjednoduší by bylo je prostě stále znovu a znovu vydávat -- jejich platnost totiž zůstává nezměněna, a podobné jsou stále i argumenty dnešní radikálně kosmopolitní protistrany. Dle poměrně obecně přijímaného soudu nepřekonanou publikací na atributy českého vlastenectví a nacionalismu a postupný přechod první v druhý je kniha Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, která byla sepsána ve 40. letech, ale kvůli nacistické a komunistické cenzuře vyšla až roku 1993 v Karolinu. Mohu-li, rád bych ji čtenářům doporučil. Dovolil bych si malou poznámku k citaci z Toulek českou minulostí. Nevím, co přesně myslel autor pojmem "moderní občanská společnost". Jeden z možných výkladů je, že se jedná o žurnalistické klišé, jehož význam se dávno rozmlžil a slovo už působí jen emocionálním podtónem. Druhá možnost je vzít je jako dějepisný termín. V tom případě však mám pocit, že autor citátu tvrdí pravý opak, než jak tomu ve skutečnosti je. Všechna evropská národní hnutí 19. století šla ruku v ruce s rozkladem feudálního řádu a s budováním občanské společnosti. Není náhodou, že i v českých zemích se národně obrodný proud postupem času přetavoval do hnutí za politickou emancipaci a demokratizaci společnosti (revoluce 1848, ústava, samospráva, spolkový život), a následně se prolínalo i se sociální emancipací. Moderna jako původně evropský koncept je bytostně spojena s národním státem, a pokud byla přenesena na jinou půdu, i tam vedla k rozvoji národních hnutí a etablování národních států. Ukázkovým příkladem je dálněvýchodní situace, například Čína. Zde začal podobný proces jako u nás probíhat o sto let později jako odezva na potřebu modernizace společnosti, související s koloniální agresí západních mocností. Je až překvapivé, jak podobně tyto mechanizmy působily a působí na odlišných místech planety, i když v nich samozřejmě shledáváme mnohá specifika. Klasická moderní občanská společnost je tedy naopak s nacionalismem úzce spojena. Bez národa, pouze s lokální identitou, by evropský model občanské společnosti vznikl jen stěží. Jiná věc je, jak se k dané otázce staví postmoderna. Ovšem pak bychom museli říkat postmoderní společnost. A o její občanskosti lze mluvit jen s velkými problémy. V své subverzivní a jistě oprávněné snaze dekonstruovat všechny sociální konstrukty včetně národa, která je inspirativní ve své filozofické podobě, dělá postmoderna v praxi lidským společenstvím medvědí službu. Postmoderna je totiž stejně jako moderna ideologií, i když se občas snaží tvrdit opak, a narozdíl od moderny, která vždy byla spojena s národním státem a jeho klasickým modelem občanské společnosti, slouží postmoderna -- i kdyby nechtěně -- coby ideologie globálního kapitalismu. Pokud je někomu nacionalismus skutečně trnem v oku, je to nadnárodní kapitál, který potřebuje společnost fragmentovanou na skupinky lidí neschopné kolektivní akce odporu, bez sentimentu kolektivní solidarity a lhostejné k jiným než tržním, úzce racionálním argumentům. Zdánlivě iracionální vzorce chování založené na nacionalismu, které Luděk Toman označil tradičně a trefně jako druh lásky ex definitione iracionální, se totiž kříží s trhoveckou mentalitou spotřebního individualizmu. V dnešní době, kdy volíme více peněženkami než volebními lístky, je to otázka zvláště naléhavá. Do hry se proto opět dostává ekonomický nacionalismus, u nás populární především v 2. pol. 19. století, který navíc v současnosti nabývá také ekologických rozměrů. Bude záležet i na pocitu solidarity s lidmi našeho národního společenství, zda naše země bude čím dál víc zdrojem pružné pracovní síly pro nadnárodní společnosti, výrobní halou exportních výrobků, odbytištěm levného dovozu nebo jedním velkým skladištěm a tranzitním prostorem. Nebo zda u nás budeme mít i malé a střední české podniky, které nám budou nabízet pracovní místa za civilizovaných podmínek, zda budeme hospodářsky silnější a soběstačnější. Mimo jiné. |