Onen syndrom strachu, strachu před ryzím českým národním uvědoměním, není nikterak novým jevem, vine se naopak jak červená nit celou naší moderní historií a utváří naše kolektivní vědomí. Skoro jako bychom si zřídili svůj moderní stát Československo, o České republice ani nemluvě, jenom proto, abychom mohli sebemrskačsky vrhat pošklebky na všechno to, co zavání češstvím i samotným slovem národ.

Copak by tomu asi řekl Palacký?

My, vášniví Češi, jsme to vskutku v naší novodobé historii neměli lehké. První ránu dýkou do zad nám neuštědřil nikdo jiný než Masaryk, když se postavil do čela intelektuálů, kteří zpochybnili pravost v národoveckých kruzích posvátných Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Přitom Hanka s Kovářem, nálezci oněch posvátných relikvií, pokud se ovšem skutečně jednalo o falzifikáty, to vůbec nemysleli zle. Chtěli nám, Čechům, dopřát jen to, čemu se těšili jiné evropské národy. A tak k Písni o Niebelunzích Němců, Legendě o Artušovy Angličanů, Písni o Rolandovi Francouzů a Slovu o Pluku Igorově Rusů přiřadit i velkolepé slovanské básnění, podporující hrdost Čechů. O i když nakonec doboví vzdělanci došli k závěru, že se v případě rukopisů nejspíš jedná o falzifikáty, přesto jejich tvůrci na několik dlouhých desetiletí ( na pravost Rukopisů se věřilo od roku 1817, kdy došlo k jejich nálezu, minimálně až do roku 1886) darovali českému národu to nejcennější: napomohli českému sebevědomí a víře ve slavnou budoucnost.

Copak vytváření legend a mýtů nepatří k lidským kolektivům odnepaměti? Jakoby využívání minulosti k legitimizaci nároků současnosti i budoucnosti nebylo chlebem a solí historie. A nevytvářelo neviditelné, o to ovšem pevnější pojivo nejen mezi žijícími současníky, nýbrž dovolovalo jedincům, ztraceným v moři času, svoji solidaritu a lásku transponovat nejen na své dávné předchůdce, ale ovšem i následovníky a nástupce.

Popravdě řečeno, národ, který nemá své vlastní legendy a mýty, jakoby ani nebyl. Vlastně ani není.

Třeba takový biblický Starý zákon. Vedle fakt, jimiž možná probleskuje záře skutečných událostí, je přeplněn historkami, které jsou pravděpodobně pouhými legendami a nemají žádný odraz v reálném světě. Historická věda nenašla jediný důkaz, že by kdy existoval jakýsi Mojžíš. Historická věda nenašla jediný důkaz, že onen muž vyvedl "vyvolený národ" z Egypta. Historická věda také nenašla žádný důkaz o jediném ze "zázraků", které se v tomto textu tak poutavě popisují, jako bylo třeba rozestoupení Rudého moře před Židy prchajícími před egyptskými armádami.

A přesto. Přesto víra v tyto legendy vytvořila něco, co zcela jistě není legendou ani historickou chimérou. Totiž židovský národ a židovskou víru.

Národní legendy a mýty by se proto v žádném případě podceňovat neměly. Bez nich by totiž pravděpodobně ani žádné národy, jakožto seskupení lidí vázaných k sobě nejen ekonomickou a přírodní nutností, nýbrž i láskou, neexistovaly. Navíc, což nelze nikdy vyloučit, i v tom zdánlivě nejfantastičtějším mýtu může být zrnko pravdy. A to i velké pravdy.

Nedávný fantastický nález torza sošky, Hedviky, staré sedm tisíc let na Moravě ostatně potvrzuje, že to, co by ještě včera "seriózní vědci" značili za výmysly, se může nakonec ukázat být zcela reálné.

Pojem národa se ovšem nedá redukovat na žádná měřitelná a nalezitelná fakta. Je něčím, co spadá spíše do té oblasti, do níž spadá i lidská morálka. Tedy je především zásadním korektivem lidského chování, dobrovolně přijímanou dohodou učící jedince loajalitě a sounáležitosti se skupinou. Tedy něčím, co jedince nutí ve zcela konkrétních podmínkách a se zcela konkrétními požadavky být něčím víc než jen samostatným zvířetem, snažícím se zde na zemi obstarat si co nejpohodlnější život.

Což je víc než všechny vykopané sošky, nalezené střepy a zapomenuté základy staveb dohromady.

Posměváčci národního citu mu často vyčítají sobeckost. Jeho odstraněním ovšem této sobeckosti pranic neubude. Jen dojde k atomizaci společnosti na parciální skupiny nenasytně bojující o svůj sobecký či dokonce jen individuální prospěch. Jaký div, že v české politice je takových tvorů přehršel.

Jistěže i národní cítění, jako každá vášeň, jež je věcí především srdce a ne rozumu, se může člověku i společnosti vymknout z pod kontroly. V lidských dějinách beze sporu byly okamžiky, kdy se střetávalo ryzí Dobro a ryzí Zlo. Mnohem víc ale bylo těch, a to byly ty nejtragičtější případy, kdy se střetávala dvě dobra - proti sobě, a každé stálo na jiné straně barikády. V případě soupeření různých národů mnohokrát barikády navršené z hromad mrtvých lidských těl. Znamená to, že kvůli tomu snad máme zničit nejprve samotné slovo národ a potom i přímo ony všechny "zlé" národy? To by byla stejně absurdní logika, jako kvůli tomu, že v lidské historii se lidé tak často a někdy i tak rádi zabíjeli, pobít všechny lidi.

Možná ale, že láska k vlastnímu národu je skutečně nějakým hříchem.

Pak je ale stejně velkým hříchem i láska synovská, mateřská, otcovská. A vůbec všechny druhy lásek, co jich jen v našem světě můžeme najít.

A pak mají nespíš pravdu buddhisté, kteří lidstvo varují před ulpíváním.

Ulpíváním na čemkoliv. Nejen na věcech špatných, ale, a vlastně mnohem nebezpečnějších, i všech věcech dobrých. Přemýšliví východní mudrci si totiž správně všimli, že člověk zakouší nejvíce utrpení právě v souvislosti s tím, co nejvíc miluje. Trpí v souvislosti se svým národem, jehož osud mu leží na srdci, milovanými příbuznými, když jsou v těžkostech, svým vlastním mládím, které se vzdaluje jako splašený kůň. Nelpěte na ničem, a už vůbec ne na vlastním životě, volají a v klidu usínají s krédem "Nikdy nevíš, co přijde dřív, zda příští den či příští život!"

Svět, kde bychom nikdo na ničem neulpívali a nikdo nic a nikoho nemilovali, by byl možná lepší než ten, ve kterém žijeme. Nebo také nebyl. Byl by určitě jiný. I když není ani moc jisté, zda by takový svět vůbec byl.

Vždyť, samozřejmě že jen podle legend, Bůh prý tento svět stvořil z lásky. A láska, jak známo, je přece druh ulpívání.