Posledních čtyřiadvacet hodin začínajících vakací zasvěcených bohu hlubokého spánku a onoho předsevzetí proběhlo klidně: z denního penza žurnalistických titulů jsem si udělil dispens a skončil louskáním výtisku novin, který mi v hodince poskytl reformní balík dat zhruba v rozsahu životních poznatků průměrného člověka raného novověku; jeho aktuálnost výhledově ocení výhradně svébytný lidský poddruh s příležitostně nejkratší pamětí a olbřímím vlivem na obecné chápání vývoje -- historikové.

Zprávy z tisku ovšem obnášely ni kladení věnců u hrobu neznámého vojína, ni eskalaci zázraků v nekonečném rodinném seriálu o Aničce z Kuřimi či nejlepší sběry okurkové sezóny, nýbrž zcela nečekanou vědeckou prognózu Organizace spojených národů, že budoucnost podstatné části rodu homo sapiens sapiens objímá chudoba, zmar a bída ve slumech megapolí. Nadcházející rok přesype zrnko písku pomyslné lidské duny, překápne kapku klepsyder tak, že obydlenost měst, jejichž rozvoji čelil J. J. Rousseau hledáním tzv. přirozeného stavu čili cestou "do háje", zůstaví dědiny globální vesnice v menšině. Kam vlastně směřuji a co Vy s tím máte společného? Mimo přečtení dalšího zbytečného článku přece nic. Třeba by nám všem pomohly Veliké prázdniny. Cesta z města do vzdáleného hotelu Boží mlýny.