Pro dnešek je Jan přesvědčen, že spolu s kolegy utlouká čas ve slunné slepé ulici, která na svém konci naráží na jakousi výtopnu vytápějící čtvrť, navíc k nim otočenou zády obstavenými popelnicemi. Rozhlédne se po kolezích. Všichni sklápějí hlavy k práci a vypadají přiměřeně zaneprázdněně. Rozhodně se nezdá, že se nyní ještě někdo kromě Jana považuje pouze za citlivě jednající objekt, který každé ráno odchází z domu s tak přesně odměřeným množstvím psychofyzické energie, že právě polovinu ji spotřebuje na dosažení zdi výtopny ve slepé ulici, kde dojde k těžko postřehnutelnému obratu, od něhož zbývá opět přesná polovina energie, která zase beze zbytku vystačí na proces ukončený návratem domů.

Tahle polovina, uvažuje Jan, může mít podobu síly vzešlé z únavy (pokud jsme denní úkol u zdi splnili namáhavě), až nepříjemně nadbytečné radosti (pokud jsme úkol splnili moc snadno) nebo úlevy v útěku (pokud jsme úkol nesplnili nebo výsledek nesplnil naše představy). Cyril, který ošetřuje společenskou rubriku, právě zjistil, že nejstarší ženě světa je 125 let! Dva řádky pod fotkou vyschlé Peruánky jsou ale málo. Po krátkém výpočtu však Cyril vyjekne radostí: ženě je tak moc, že mohla klidně přežít své pravnouče!

Cyrilův šťastný bod obratu! bleskne Janovi hlavou.