Jejich výrazným projevem byly útoky na postavení ministra spravedlnosti Pavla Němce v souvislosti s kauzou "katarského prince", na které pak po čase navázala veřejná vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové proti prezidentovi republiky a ministrovi spravedlnosti, která dosáhla dramatického rázu díky podpoře větší části soudců Ústavního soudu ČR. Za oběma akcemi se skrývaly soukromé zájmy jejich iniciátorů, ale právě proto je třeba se autonomistickými snahami politizujících představitelů justice zabývat, neboť pod ušlechtilou záminkou zajištění nezávislosti justice otvírají další prostor k zneužívání postavení veřejných činitelů k dobývání soukromého prospěchu. Politické elity podcenily význam pokusů justičních činitelů o získání mocenské převahy nad mocí výkonnou, protože si řešily vlastní problémy: předsmrtné křeče trapného konce grossovlády, po nich dvě předvolební kampaně a povolební krizi. Proto nedokázaly až dosud nežádoucím jevům dosti energicky čelit.

Pavel Němec sice nakonec dosáhl odvolání Marie Benešové, ale trvalo to dlouho, a bylo to nepřiměřeně tvrdě vydřené vítězství, jež zatím beztak nezasáhlo klubko jejích souputníků. Iva Brožová zatím kraluje a vyhrává u Ústavního soudu ČR jeden spor s mocí výkonnou za druhým. Nikdo na ni nemá. Na ministerstvu sice leží stížnost proti ní s návrhem na zahájení kárného řízení, ale ministr Pospíšil zřejmě nemá zájem tuto příležitost k jejímu "usměrnění" využít. Význam konfliktů mezi ústavními činiteli kromě neblahého vlivu na důvěru občanů ke státním orgánům spočívá hlavně v tom, že upozorňují na nedůsledné vymezení postavení justice v našem ústavním systému. Pokud by tedy mělo dojít k úpravám ústavy, bylo by na místě podrobit je rovněž revizi.

Změnám ústavy i v této oblasti by měla předcházet široká veřejná diskuse, která by nebyla vyhrazena jen uzavřenému okruhu právníků. Měřítkem vhodnosti úpravy by neměla totiž být míra jejich komfortu při vykonávání řemesla, jak si to politizující soudci a státní zástupci představují, ale kvalita a bezporuchovost služeb, poskytovaných justicí občanům a jimi zřízeným institucím. "Konzumenti" služeb justice proto mají přirozené právo se vyjádřit.

Díky povrchnímu a někdy až zmatečnému (a možná cílenému) způsobu, jímž o sporech mezi justicí a mocí výkonnou pojednávají média, "muž z ulice", pokud zatím neměl s justicí nic společného, a proto ho téma příliš nezajímá, věří politizujícím soudcům a státním zástupcům (ti jsou formálně součástí moci výkonné, ale pro potřeby tohoto článku je budu zahrnovat do pojmu "justice"), že jejich nezávislost není dostatečně zajištěna. Skutečnost je ovšem úplně jiná. Občan by měl mít jistotu, že soudce či státní zástupce, jenž se zabývá jeho věcí, je přiměřeně vzdělaný a výkonný a při svém rozhodování se neřídí ničím jiným než zákonem, smyslem pro spravedlnost a svým svědomím, které je čisté jako křišťál, chráněn před jakýmikoli vlivy, ať již jde o vůli nadřízených, politiků, kohokoli dalšího. Tyto jistoty jsou u nás zajištěny přibližně stejným způsobem, jako v ostatních evropských zemích. Soudci jsou jmenováni na doživotí, jejich odvolání je téměř nemožné. Jejich přeložení k jinému soudu bez jejich souhlasu je obtížné. Jejich nesprávná rozhodnutí lze (někdy) napravit zákonnými opravnými prostředky, ale ani za vyloženě špatná rozhodnutí nemohou být trestáni.

Nestojí nad nimi žádná autorita, která by jim směla určit, jak mají vést řízení, natož aby rozhodla, jak má vyznít rozsudek. Mají se řídit zákony a judikáty Nejvyššího a Ústavního soudu ČR, ale občas je obcházejí s vědomím, že jim za to nehrozí sankce. Jejich trestní stíhání za zneužití pravomoci je téměř vyloučeno, neboť mu brání legislativní překážky: interní předpis nejvyšší státní zástupkyně a zákon o soudech a soudcích, který jejich trestní stíhání podmiňuje souhlasem prezidenta ČR. Mohou být kárně stíháni pouze za průtahy v řízení, neetické jednání a snižování důstojnosti soudního řízení, nikoli za nedbalé seznámení se spisem, povrchní posuzování skutkových zjištění, projevy podjatosti vůči stranám a jiným nešvarům, jež vedou k chybným rozhodnutím.

Předsedové soudů nemohou být takto stíháni a odvoláni z funkce za její nedostatečný výkon, protože zákonodárce s takovou potřebou nepočítal (vznikla teprve zrušením §106 zákona o soudech a soudcích Ústavním soudem). Když už se pak soudce nebo státní zástupce dostane před kárný senát, soudí ho kolegové-soudci, kteří ctí profesní solidaritu a bývají až nemístně shovívají. V podstatě se naši soudci a státní zástupci těší stejným vymoženostem, ne-li větším, než jejich kolegové ve "starých" zemích Evropské unie. Potíž je v tom, že nejsou se svými zahraničními kolegy plně srovnatelní: část z nich vystudovala za totality a někteří řadu let oddaně sloužili předlistopadovému režimu, čili byli nomenklaturním kádry KSČ. Mají zafixovány způsoby zacházení a postoje ke stranám řízení a právní názory, které "se nosily" v době jejich profesních začátků, ale do dnešní doby se již nehodí. Přesto je jejich důstojnost chráněna stejnými nástroji jako u jejich zahraničních kolegů, již absolvovali celou svou praxi v podmínkách demokratického právního státu a nenesou si žádnou zátěž z minulosti.

Pokud by se "muž z ulice" pustil do debaty s mediálně známými bojovníky za nezávislost justice, zjistil by ke svému překvapení, že toto vše vědí a uznávají. Jde jim ale o víc. Dosud rozhoduje o věcech organizačního, administrativního, materiálně-technického a personálního zabezpečení justice ministerstvo spravedlnosti výkonem státní správy justice. Řídící struktura státní správy justice je klasickou hierarchickou pyramidou, jejímž vrcholem je ministr spravedlnosti. Jemu je přímo podřízen předseda Nejvyššího soudu ČR jako orgán jeho státní správy, který zase řídí předsedy vrchních soudů, a tak to jde dále směrem dolů. Podřízenost ve výkonu funkce státní správy nemá nic společného se zasahováním do vlastní rozhodovací činnosti soudců, kteří "velí" každý pouze sám sobě. "Reformátoři" by chtěli i funkci státní správy justice převést do působnosti oborové samosprávy. Sami soudci a státní zástupci by měli rozhodovat, kdo bude soudit nebo působit jako státní zástupce, stejně tak trestání a odvolávání soudců by bylo jejich věcí, přerozdělovali by peníze, přidělené ze státního rozpočtu, atd. Výkonná moc by neměla mít možnost kontrolovat jejich výkonnost, pracovní morálku, etičnost jednání, jejich profesní úroveň.

Doplňkem silného postavení justice by i nadále zůstalo právo Ústavního soudu ČR rušit zákony nebo jejich části, pokud by došel k názoru, že jsou v rozporu s ústavou, popř. řešit kompetenční spory mezi státními orgány. Justice by se tím organizačně uzavřela do sebe a stala by se jakýmsi státem ve státě, v praxi nadřazeným ostatním subsystémům státní správy. Vznikla by uzavřená skupina 4-5 tisíc právnicky vzdělaných odborníků, nepodléhající jakékoli kontrole zvenčí, která by si vybírala, koho pustí mezi sebe. Ta by rozhodovala o našich rodinných, majetkoprávních, obchodních a trestních záležitostech, aniž by nesla vůči nám odpovědnost za případná pochybení nebo zneužití pravomoci, v nejlepším případě by za pochybení trestala sama sebe, čili velmi shovívavě, a to jen výjimečně. Ve svém oboru působnosti by justice získala nad našimi životy stejnou moc, jakou míval aparát KSČ.

Je zvláštní, že ideologům nastolení soudcovské samosprávy nevadí, že by se členové samosprávných orgánů museli zabývat činnostmi, jež nevyžadují soudcovskou kvalifikaci a dosud je vykonávají úředníci odborných útvarů ministerstva spravedlnosti.

Představme si, že za čas přijdou policisté s nápadem, že by jejich řízení mělo přejít do rukou policejní samosprávy. Také policie demokratického státu má být nezávislá na politických a jiných mocenských vlivech a vyšetřovatelé jsou v rozhodování nezávislí na svých nadřízených stejně jako soudci...

Spor Ivy Brožové s prezidentem republiky o oprávněnost jejího odvolání z funkce je praktickou ukázkou důsledků realizace představ bojovníků za nezávislost justice na moci výkonné. Ústavní soud přiznal moci výkonné pouze právo uvést předsedu Nejvyššího soudu ČR do funkce bez možnosti vykonávat jakýkoli dohled nad jeho činností. Sdělení výhrad ministra spravedlnosti bylo tak prakticky uznáno za drzost. Pouze sama Iva Brožová je oprávněna soudit, zda podává ve svém úřadě přiměřený výkon, a pokud je sama se sebou spokojena, setrvat ve funkci tak dlouho, jak uzná za vhodné. Zatímco moc výkonná musí svá rozhodnutí, která se jí týkají, řádně odůvodnit a diskutovat o nich, její rozhodnutí, mařící úkony moci výkonné, odůvodnění nevyžadují.

Představy bojovníků za vymanění justice z područí státní správy soudů se většinou teoreticky opírají o úvahy Charlese Louis de Montesquieu, které se zrodily v prostředí monarchie, před Velkou francouzskou revolucí. Jejich podstatou je tvrzení o existenci tří rovnocenných sloupů demokratického státního zřízení, které jsou na sobě nezávislé: moci zákonodárné, výkonné a soudní. Občas k nim někdo přidává ještě média jako čtvrtý sloup. Je to nesmysl, protože ta nejsou součástí struktur státu, ale špičkou ledovce paralelních, na státu nezávislých neformálních struktur, které se snaží jej z pozadí a nepřímo ovládat.

Při bližším zkoumání ovšem zjistíme, že vzájemné oddělení a nezávislost "tří sloupů" nelze brát doslova. Jsou navzájem propojeny různými vazbami, jimiž se vzájemně ovlivňují. Například ve struktuře orgánů činných v trestním řízení je spojena justice s výkonnou mocí v jeden organický celek. Ještě dále jde teorie konstitucionalismu, která věří v právo jako v nadřazenou sílu, která se vyvíjí sama ze sebe. Předpokládá se existence skupiny velmi vzdělaných a moudrých právníků, kteří nezávisle na ostatních složkách společnosti určují pravidla nadčasové hodnoty, jimž se pak všichni ostatní podřizují. Tvůrci a vykonavatelé práva patrně vládnou z boží milosti nebo sami mají božskou podstatu. "Lid" do jejich výběru a rozhodování nemá co mluvit, neb není vzdělán v právu.

Tyto teorie ignorují principy tvorby moci v demokratickém státě i moderní teorii řízení. V zastupitelské demokracii je prvotním nositelem moci "lid", čili voliči, kteří ji delegují zvoleným zákonodárcům. Od nich se moc přenáší dále na moc výkonnou. Moc soudní se zřizuje jako specifická služba státu občanům a organizacím a vzniká až společným působením moci zákonodárné, jejíž zákony jsou jejím pracovním nástrojem, a moci výkonné, která ustavuje soudce do funkcí a vybavuje je podmínkami pro činnost. Kdo zřizuje, ten řídí, kdo řídí, ten kontroluje, trestá či odměňuje a v případě potřeby ruší či odvolává. Z toho vyplývá právo dohledu moci zákonodárné a výkonné nad mocí soudní. Moc soudní je nejsofistikovanějším, nikoli jediným z nástrojů vynucování práva. Moc zákonodárná ale musí mít vůči ní prostředky, jimiž ji ve výkonu její funkce kontroluje a případně přinutí, aby právo vykládala podle představ zákonodárce. Svou pravomoc vůči moci soudní může vykonávat bezprostředně, nebo zprostředkovaně, delegováním její části moci výkonné. Představa o právu a jeho vykonavatelích jako o nějaké božské síle, nadřazené nad ostatní složky státní moci, je proto v rozporu s podstatou demokratického státního zřízení. Její prosazení by znamenalo nastolení nové totality.

Úvahy o případné revizi ústavního vymezení postavení justice musí vycházet z kritiky jejích nedostatků praxí, včetně kritiky laické. Obecně se justici vyčítá zdlouhavost řízení, nevypočítatelnost soudních rozhodnutí (nejednotnost posuzování téže věci různými soudy), poměrně velký podíl prvoinstančních rozsudků, rušených v odvolacím řízení. V kritice trestního řízení k tomu přistupuje lehkomyslný přístup k osobní svobodě jedince, projevující se v častém uplatnění vazebního stíhání nevinných občanů, i k vynášení zmatečných rozsudků, rušených až cestou mimořádných opravných prostředků. Nešetrné nakládání s osobní svobodou jedince je největším hříchem a hanbou naší justice, který veřejnost snáší jen proto, že postižení jsou velmi nepatrnou menšinou, takže problém většinu občanů nezajímá. Vztahem hříchů justice k ústavněprávnímu vymezení jejího postavení se budu zabývat v třetí části článku.

Autor je členem spolku Šalamoun, který se angažuje v řadě trestních řízení na straně obžalovaných