Před rokem jsem řekl, že "bych si přál, abych za 365 dnů mohl z tohoto místa konstatovat, že je společenská atmosféra v zemi o poznání klidnější, tvořivější a tolerantnější a že se podařilo pohnout některými dlouhodobějšími problémy, které už nesnesou odkladu". Toto přání -- věřím, že nejen mé -- se bohužel nevyplnilo.

Nenapomohly tomu ani dlouho očekávané volby. Jejich výsledky ukázaly, že si jedna polovina z nás zásadnější a hlubší změny přeje, zatímco druhá se jich obává. Síly pravice a levice jsou v podstatě vyrovnané.

V první části loňského roku byla vláda paralyzována blížícími se volbami, v druhé polovině roku neexistencí mandátu od Poslanecké sněmovny. Skutečné vládnutí to nebylo ani v jednom případě. Už sedm měsíců nemáme vládu, která by měla důvěru Poslanecké sněmovny, což je rekord, kterým se chlubit nemůžeme. Radost z našeho povolebního trápení se nemá snad nikdo.

K nalezení cesty vpřed jsem se snažil přispět, ale prezident republiky není monarcha tahající z Hradu za politické nitky. Navíc jsem přesvědčen, že se věci veřejné mají dělat veřejně a před veřejností. Plně spoléhám na systém parlamentní demokracie, a proto vím, že se musí začít konstruktivní dohodou politických stran. A ta dlouho chyběla, což také není žádné vítězství.

Nekompromisní soupeření o vize, ideje a programy -- zejména před volbami -- je pro demokracii nezbytné, ale nesmí přerůst ve "studenou občanskou válku", kterou situace u nás do jisté míry připomíná. Starosti se svou vnitřní jednotou míval český stát opakovaně a mnohokrát na to doplatil. Nesložíme-li dnes -- v přeneseném slova smyslu -- zbraně hromadného ničení národní pospolitosti, nedosáhneme ničeho. Mysleme na to právě dnes, kdy je čas příhodný k dobrým předsevzetím.

Začněme s reformami, které už tak dlouho odkládáme. Potřebujeme méně státu, a to jak z důvodu neúnosné přeregulovanosti našich životů, tak kvůli nutnosti zastavit naše narůstající zadlužování se. Ekonomice se relativně daří, ale přesto jsme se v posledních letech naučili žít na dluh. Ten nebezpečně narůstá ve sféře státní -- ve veřejných financích, v penzijním systému, ve zdravotnictví, nikoli ve sféře soukromé. Přímá vazba mezi zadlužením a splácením u státu bohužel není. Žádné vládě se nechce vlastními nepopulárními úspornými opatřeními zbavovat se dluhů způsobených vládami předcházejícími. Teď je příležitost to zastavit.

Žijeme v otevřeném a vzájemně více a více propojeném světě. I když stále ještě patříme k novějším členům Severoatlantické aliance, získali jsme tam dobré jméno a prokázali jsme, že jsme partnery, na které je spolehnutí. Naše vojenské mise působí na několika místech světa a pomáhají tam nastolovat bezpečnost a pořádek. Dělejme to v rozumné míře i nadále.

Vypořádali jsem se i se vstupem do Evropské unie. Ta nám sice nabízí nové příležitosti a odstraňuje mnohé zbytečné bariéry mezi zeměmi (a tím i lidmi), ale zároveň omezuje naše vlastní rozhodování, přináší nemalou byrokratickou zátěž a dává prostor k aktivitám institucí, které nic skutečně pozitivního nepřinášejí. Především nás organizují, regulují a kontrolují. Dělejme vše pro to, aby bylo co nejvíce toho prvního a co nejméně toho druhého.

K tomu, abychom to mohli co nejvíce ovlivnit, potřebujeme, abychom neztratili svobodu nebýt v Unii přehlasováni. Hlasovací mechanismy a všechny další prvky institucionálního uspořádání proto nepodceňujme. Buďme obezřetní i v souvislosti se snahou německého předsednictví znovu otevřít diskusi o tzv. evropské ústavě, která je právě o těchto věcech.

Do Evropské unie dnešním dnem přistupují Bulharsko a Rumunsko. Protože již řadu let usilujeme o to, abychom my sami nebyli v Unii zemí "druhé kategorie", nedělejme novým členským zemím to, co dělají některé jiné země nám.

V debatách o integrující se Evropě, o globalizovaném světě, o naší státnosti, o příslušnosti k naší zemi, ale i o našem vlastenectví buďme zdravě sebevědomí. Nesmíme dopustit, aby mohla být naše legitimní starost o svou vlastní zemi zaměňována za bojácný strach ze všeho cizího a aby byla chápána jako uzavírání se do sebe. S dnešní otevřeností světa žít musíme, musíme ale vědět, že nic není zadarmo a že tzv. globalizace i od nás leccos vyžaduje.

Vážení a milí spoluobčané,

máme před sebou další rok. Nebuďme lhostejní k tomu, jak s ním naložíme. Nelámejme nad politikou a politiky hůl, neboť i pro nás platí to, že každá země má jen takové politiky, jaké si zaslouží.

Pro každého z nás je jistě rozhodující život osobní, tedy rodina, zdraví, práce, životní pohoda, štěstí. Moc bych si přál, abychom více mysleli na ty, kteří potřebují naši pomoc. Máme-li díky moderním technikám blíže k celému světu, neměli bychom mít daleko jeden k druhému. Nesmí nám být lhostejné oslabování rodiny a jeho dopad na výchovu dětí, podmínky života seniorů, ale i způsob, jakým se k sobě chováme navzájem. Porozumění druhým je třeba usilovně a citlivě pěstovat, nic cennějšího není.

Do Nového roku přeji všem hodně zdraví, štěstí a tolik potřebný optimismus.