Při širším pohledu po matičce Zemi zjistíme, že tento demokratický politický systém nalézá různou míru skutečného pochopení v různých oblastech světa a jiných podobnou míru nepochopení. Systém pluralitní demokracie vytváří obzvláštní parodie tam, kde nemohou pochopit, že harmonie může v očích bílého muže nastat konfrontací různých názorů a tvrdošíjně směřují k vytváření harmonie uvnitř každého jedince. Proto je tolik okouzlující poslouchat pohádku o tom, kterak parlamentní demokracie zapustila své kořeny nebo dokonce zvítězila v zemích islámu, buddhismu nebo taoismu. Tuhle jsem četl, jaká že super demokracie je v Japonsku...

Ještě složitější je to s politickými stranami, protože někde jako kdyby se zdálo, že jde jen o organizátorky voleb a jinde jako kdyby ony samy byly pupkem veškeré politiky nebo přímo světa a demokracie. Jenom způsob, jak zakrýt pravý stav věcí, kde že leží to pravé centrum moci. V této souvislosti nemohu nevzpomenout legendární Gottwaldovu řeč, ve které obvinil Slánského z toho, že u něj v sekretariátu ÚV KSČ je druhé centrum moci. Slánského to stálo život, 10 dalších lidí to stálo život a rozprášení jejich popele kolem Prahy, tisíce lidských osudů byly zničeny a přitom není do teď jasné, zda podstata Slánského hříchu byla v tom, že jeho "druhé centrum" bylo, nebo to, že nebylo první, a nebo to, že nebylo jediné...

Tady se dostáváme k příběhu komunistických politických stran. Komunistické strany ze své podstaty do politického systému demokratických stran prostě nepatří. To proto, že v něm nevidí další perspektivu společenského vývoje a protože se nemohou dělit o moc s někým, kdo je jejich genetickým nepřítelem. Myšlenka komunismu je ve svém základu myšlenkou nápravy toho, co vytvořila ve společnosti první polovina XIX. století a počátky kapitalismu, pokud se ovšem někdy nevydává za převlečené křesťanství. Jde o nápravu radikální, tak říkajíc z gruntu na nových základech nebo také takříkajíc na zelené louce. Parlamentní žvanírna neměla na této louce žádné místo. Přesto vznikly mnohé komunistické strany a vstoupily do demokratických politických systémů jako jejich rovnoprávní účastníci. Bylo tomu tak především po oné Velké válce, tedy definitivně ve dvacátém století. Komunistická politická strana v demokratickém systému je potom jenom jakýmsi vetřelcem, který má jediný cíl - tento systém poškodit, rozvrátit nebo ovládnout.

Ideově stojí ale mimo tento systém. Protože nemá ve svém ideovém genetickém kódu uloženu jakoukoliv spolupráci, má tendenci prostupovat a prorůstat společností a jejím politickým systémem plošně.

Na tomto místě bych rád připomenul skoro všem, kteří tak horlivě diskutují o komunismu a zákazu komunistické strany, že mají úžasný zmatek v pojmech. Je totiž velký rozdíl mezi komunismem, komunistickou stranou, komunistou a členem komunistické strany. Další tragickou záměnou je ztotožňování sovětské reality s komunismem o té československé realitě i straně už ani nemluvě. Vzhledem k realitě české si pak dovoluji poznamenat, že největším zmatením pojmů je chaos kolem KSČM.

KSČM nemá s komunismem nic společného a svými cíli nemá nic společného ani s komunistickou stranou. Je ovšem samozřejmé, že když se má vytáhnout do svaté války proti komunismu, tak je na ráně první. Je fackovacím panákem za všechny, kteří si odváží jenom pomyslet, že to se zbožštěním trhu a otevřené demokracie bez přívlastků možná není až tak úplně na sto pět procent. Je smutné, že se přesto, že se agrese lehce již přezrálých tržních komsomolců soustřeďuje výhradně na KSČM (pokud vynecháme KSM), že se u nás nepodařilo vybudovat standardní sociální levicovou politickou sílu, která by umožnila KSČM dokončit její transformaci nebo zaniknout bez toho, že by zde zůstala spousta zájmů těch nejpotřebnějších nikým nereprezentována.

Současné běsnění kolem zákazu KSČM, komunistických symbolů a vymazání komunismu z dějin, kterého jsme svědky v České republice, je kampaní velice nebezpečnou a ve své podstatě ohrožující společenskou stabilitu jako celku i vztahy mezi jednotlivci. Vytváří naprosto nepotřebné, ale o to vyšší bariéry všude tam, kde je zapotřebí dohoda.

Myslím, že je přitom patrné, že v určitém teritoriu došlo k nějakému převratu pod vedením komunistické strany, někde došlo dokonce k vítězství komunistické strany ve volbách, ale nikde a nikdy (krom přitroublých projevů propagandy) se nedalo a nedá hovořit o vítězství komunismu. Vzhledem k tomu, že díky krachu politiky komunistických stran byl komunismus postaven z hlediska celé řady lidí na úroveň fašismu a je vyžadován k oběma názorům identický přístup, stává se nálepka komunisty a komunismu univerzálním strašákem pro všechny, kdož upozorňují na problémy současného světa a přitom se jakkoliv dotknou demokracie a trhu.

Ještě se povoluje polemika s globalizací, ale v zásadě jen mírná. Pokud si dnes vezmeme k ruce Komunistický manifest a nahradíme v nich některé termíny poněkud aktuálnějším slovníkem, pak se jedná v některých pasážích v zásadě o velice přesnou kritiku globalizace a jejich trendů, především tam, kde se píše o tom jak je "kosmopolitním kapitalismem ničena osobní důstojnost člověka", což se dnes vyjadřuje například tak, že "prostřednictvím globalizace je rozkládán sociální kapitál". Já bych navíc jen tak skromně nakoukl do jazykového koutku naprosto neutrální politické barvy a poznamenal, že významový průnik slov "globální" a "totální" zase není tak úplně prázdný a že z toho může jít při bližším pohledu i strach.

Je jen přirozené, že teoretici komunismu se dopouštěli nejrůznějších omylů a zjednodušení. Jde například o vytyčení tříd podle jejich vztahu k výrobním prostředkům. Takovým vztahem může být jen vlastnictví a tady je naplnění tří základních atributů vlastnictví tedy držby, nakládání a užívání stejně problematické na straně dělnické třídy jako buržoasie, zejména po té, co se v kapitalismu rozvinuly nejrůznější formy kolektivního vlastnění majetku a výrobních prostředků. Z tohoto plyne i rozostření pojmu třídní boj a tradiční zmatení toho, kdo s kým a proti komu, až je z toho všichni proti všem tedy trma vrma nebo bramboračka někdy vznosně nazývaná "sametová."

Z povahy věci znamená vítězství komunistické strany a jejich členů v nějakém demokratickém systému paradoxně nikoliv vítězství komunismu nebo komunistů, ale jejich největší ohrožení a diskreditaci jakou si lze představit. Zatímco komunismus a komunisté pokládají takové vítězství jen za první krok k budování nové společnosti, komunistická strana a její členové ho pokládají z vítězství konečné a začínají rozdělovat funkce a porcovat kořist. Nejprve se musí zbavit všech nepřátel a tady platí, že mezi nejnebezpečnější nepřátele vítězství komunistické strany jsou komunisté, kteří stojí na pozicích vize nového světa, zatímco vítězným členům strany stačí ten starý, hlavně, když ho vedou. Naše země v tom má pěknou tradici. Vzpomeňme jen na upalování adamitů Janem Žižkou, léta padesátá, normalizaci i dělení federace, ale obecně platí, že vítězům se nemá připomínat, že šlo původně o něco jiného, zvláště, když se nezdá, že někde ještě může povstat nějaký partner nebo dokonce nepřítel.

Pravdou ale zůstává, že demokracie má naštěstí neobyčejnou schopnost regenerace na všech úrovních a to proto, že je ve své podstatě přirozeným způsobem praktického rozhodování a to i v malých skupinách. Skupiny, které jsou ze své povahy nebo nějakého svého dřívějšího rozhodnutí ryze konsensuální jsou velice nepraktické a neschopné uskutečňovat rychlé změny v reálném čase. Rozhodně ale nejsou neracionální. Z určitého pohledu se to může jevit jako katastrofa, ale existuje také zlaté pravidlo, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Navíc sama existence takové skupiny, která jedná pouze ve shodě, je nepominutelnou hodnotou, stejně jako členství v ní. Tato hodnota spočívá mimo jiné ve stabilitě, tedy v něčem, čeho se nám tak často a tak zoufale nedostává, úplně podobně jako změny. Jen občas nevíme, po čem bychom v dané době měli toužit a zdá se, že se až příliš často mýlíme.

KSČM, jakkoliv je to paradoxní, představuje na dnešní politické scéně i ve společnosti namísto revoluční změny především onu hodnotu kontinuity a stability. Je i oním již zmíněným fackovacím panákem a nádherným objektem, na který lze přenést vlastní hříchy. Je i mementem pro všechny, kteří se ještě nestihli úplně opít mocí. KSČM není schopna se ve své stávající podobě dožít časů, kdy se ukáže, že ne všechno, na co upozorňovala a s čím přicházela patří na smetiště dějin a lidského poznání. Než tato doba přijde, bude mít na svém kontě příliš mnoho kompromisů, než aby se mohla stát apoštolem nové doby. Jediné, co by ji mohlo k tomuto poslání legitimizovat, dodat jí energii a doslova ji katapultovat na novou oběžnou politickou dráhu, která nemá stagnující nebo dokonce sestupnou tendenci, by byl její zákaz nebo seriózní pokus o něj.

Velice bych to v opravdu dobrém KSČM přál a myslím, že bych do ní jako do ilegální hned vstoupil. Začalo by to mít nový smysl... Na druhou stranu platí, že ona stabilizační, možná si mohu troufnout říci konzervativní, role KSČM se dnes ještě zdaleka nevyčerpala.

Neskýtá ovšem také příliš růžové perspektivy.