V případě komunismu je proto nutno rozlišovat jeho ideovou podobu, jak se postupně rodila v prostředí západoevropského myšlení a především její nejpropracovanější marxovskou verzi, od praxe politického režimu, který vznikl v Rusku po roce 1917. Jestli byl tento leninsko- stalinský politický model uskutečněním Marxovy filosofie či jestli měl zcela odlišné kořeny, je otázka, jíž je nutné až následně zkoumat. Apriorní souzení, které již předem "zná" odpověď, nemá s vědou nic společného a vypovídá spíše o ideologické předsudečnosti či přímo zaslepenosti takto soudícího člověka.

Komunismus jako ideál ve své marxovské podobě

Tedy především myšlenka komunismu je součástí evropského levicového myšlení. Samo označení levice se zrodilo 11. září 1789 ve francouzském ústavodárném shromáždění, kde stoupenci rozhodující moci parlamentu a suverenity lidu se posadili nalevo a stoupenci monarchie a silné královské moci napravo. Od té doby se zastánci silné autority, společenské nerovnosti a jim odpovídající historické tradice řadí k pravici. Pravice také dlouhou dobu cítila silný odpor k demokracii a všeobecnému volebnímu právu, kladla důraz na poslušnost vůči autoritám, společenskou hierarchii, přirozené rozdíly mezi lidmi a rasami a logicky cítila odpor k myšlence pokroku. Levice je pak dědicem radikální tradice francouzské revoluce, vedle kořenů ještě podstatně starších a lze ji rovněž definovat pomocí tří pojmů této revoluce samé, a to rovnosti, svobody a bratrství.

Politické strany, hnutí i jednotlivci kteří se k tomuto ideálu hlásili a usilovali o jeho uskutečnění, jsou proto řazeni k levici, jsou označování za levicové. Ti, kteří pak usilovali o opak za pravicové.

To se mění až po II. světové válce a zejména v 60. létech 20. století. V této době se tato dělící kritéria zásadně rozmazávají. To má mnoho příčin. V neposlední řadě hrála velkou roli zkušenost s nacismem a fašismem, který mnohé pravicové ideály na dlouhou dobu zcela zdiskreditoval. Nezanedbatelnou roli rovněž hrálo sílící demokratizační hnutí ve společnosti, kde v podmínkách všeobecného volebního práva musely pravicové strany přehodnotit svoje programy, a to z důvodu prosté snahy o sebezáchovu jako významných politických sil. Na druhé straně došlo rovněž k oslabení radikalismu levicových politických stran.

Vezmeme-li v úvahu celý vývoj levicového hnutí, jehož je komunistické hnutí nejradikálnější součástí, rozvíjí se postupně její ideové a hodnotové jádro tvořené pojmy "rovnost, svoboda a bratrství", které samy o sobě tvoří nerozdělitelnou trojici, zdůrazněním odporu vůči válce o uznání hodnoty míru a rovněž o klíčovou hodnotu tvořivé práce a spolupráce v rámci společenského celku. Bratrství, moderněji bychom řekli solidarita, se stává všelidským a stejně jako celý tento ideál získává univerzální charakter, tj. stává se ideálem budoucí společnosti, v níž budou žít podle uvedených zásad všichni lidé na této zemi bez rozdílu pohlaví či barvy pleti. V této podobě nalezneme levicový ideál již v pracích K. Marxe a jako takový velmi silně oslovoval českou inteligenci mezi světovými válkami. Jeho rozvedení do konkrétnější podoby ústilo u Marxe v požadavek politického systému založeného na přímé demokracii, v rovině ekonomického systému však zůstává jen na úrovni několika všeobecných zásad, a vzhledem k podstatě Marxovy materialistické filosofie dějin tomu ani jinak nemohlo být (blíže viz knihu "Marxova filozofie dějin", nakl. L. Marek, Brno, 2005 ).

Výše uvedená tvrzení o obsahu levicového ideálu, resp. projektu je nutné poněkud blíže vysvětlit v kontextu známých požadavků na nastolení diktatury proletariátu a zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků jeho nahrazením vlastnictvím celospolečenským.

Protože zde budeme vycházet z Marxovy filosofie historického materialismu jako nejvlivnější levicové filosofie, je nutné zdůraznit, že výše uvedené ideály nejsou v této filozofii výsledkem poznání nějakých věčných hodnot, ale ideovým vyjádřením vlastních zájmů utlačených a kapitalisty vykořisťovaných tříd, tedy především proletariátu. Samotný pojem proletariátu pak vystihuje tu třídu společnosti, která je zbavena výrobních prostředků a z důvodů zachování vlastního života je nucena prodávat svou pracovní sílu -- schopnost pracovat, těm třídám, které výrobní prostředky soukromě, tj. jako privilegium dostupné jen společenské menšině, vlastní. Tento prodej sebe sama jako pracovní síly je jíž sám o sobě aktem sebeponížení a ve svém výsledku vede jen k dalšímu ponížení v podobě podřízení se těm, na nichž proletariát existenčně závisí a jež mají tudíž nad ním moc. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je tak hlavní příčinou nerovnosti mezi lidmi, a to nejen majetkové, ale i politické a zakládá útlak většiny touto privilegovanou vlastnickou menšinou (toto poznání je ovšem starší než Marxova filosofie a můžeme je nalézt již u J. J. Rousseaua). Soukromé vlastnictví, tj. vlastnictví jako privilegium tedy neosvobozuje, rozhodně ne většinu členů společnosti, pro ty má důsledky právě opačné.

Pojem diktatura proletariátu nevyjadřuje u Marxe nic v dějinách neobvyklého. Všechny buržoazní revoluce, díky nimž již nežijeme ve feudální společnosti, nastolovaly po uchopení moci vládu buržoazie, která celé společnosti diktovala své představy o jejím uspořádání a proti vůli feudálních a církevních kruhů zrušila feudální systém, vládu šlechty a církevních hodnostářů nahradila vládou majetných.

Obdobně po vítězství proletariátu bude podle Marxe nutné nastolit diktaturu proletariátu, který proti odporu kapitalistických vlastnických elit zruší soukromé vlastnictví výrobních prostředků a uzákoní všeobecné volební právo a další principy demokratické společnosti (svobodu projevu, shromažďování, slučování atd.), které v té době byly často jen neuskutečněnými požadavky radikálních politických sil, především levicových.

Bez těchto demokratizačních opatření by totiž nebylo možné diktaturu proletariátu uskutečnit. To vypadá jako protimluv jen na první pohled. Proletariát, který v té době, a vezmeme-li v úvahu jeho výše uvedené vymezení, je tomu tak i dnes, představoval rozhodující většinu společnosti, nemůže vládnout jinak než demokraticky. Ale tato demokracie musí být nastolena proti vůli dosud privilegovaných menšin. Toto vnucení demokracie a všeobecné rovnoprávnosti je vlastním obsahem termínu "diktatura proletariátu".

Zkusme si to vysvětlit na příkladu současné České republiky, v níž je přibližně 8 300 000 voličů. Představme si, že žijeme ještě před rokem 1989 a skutečnou moc ve státě má nějaká malá privilegovaná menšina, jak tomu také skutečně bylo. Požadavek na osvobození, který vznáší utlačená většina, je požadavkem na ustavení demokracie. Předpokládejme, že se nám tento cíl skutečně podařilo dosáhnout a vláda privilegované menšiny byla nahrazena vládou rovnoprávných a svobodných občanů, což je vlastní obsah demokracie jako ideálu.

Pak se nám stává zřejmé, a ve skutečnosti tomu tak také bylo, že demokracie je nastolena proti vůli minulých privilegovaných menšin, byla jim vnucena, nebo jinak řečeno nadiktována. Ano, i my nyní žijeme v diktatuře, a bylo by tomu tak i tehdy, kdybychom naplnili demokratický ideál bezezbytku (což ovšem není pravda ani zdaleka, ale to nyní můžeme nechat zcela mimo naši úvahu). Mohli bychom namítnout, že v demokracii má menšina právo vznášet i takové požadavky, jako je zrušení všeobecného volebního práva a opětovné nastolení její diktatury. Toto právo je nutné přiznat, i když v praxi tomu tak často není.

Ale stejně nutně požadujeme, aby tato menšina usilovala o získání většiny na svou stranu, a to v demokratických volbách. Pokud by chtěla uchopit moc a nastolit diktaturu menšiny násilnou cestou, odmítla by tedy demokratický mechanismus voleb, je podle našich zákonů policie, resp. i armáda povinna vystoupit silou na ochranu demokratického systému. Ústava přiznává toto právo na ozbrojený odpor vůči podobným pokusům o zrušení demokracie i občanům obecně. Tento princip je tedy nadiktován i oněm autoritářským menšinám. Proti síle toužící pro zničení demokracie jsme odhodláni, alespoň na papíře, vystoupit rovněž silou, tedy krajně autoritativními prostředky. Většina diktuje toto pravidlo celé společnosti, uskutečňuje tedy v tomto smyslu svou diktaturu.

Za jakých podmínek může být tato "diktatura" většiny uskutečněna? Předpokládejme, že se starým režimem bylo spojeno asi 1 300 000 lidí a 7 milionů bylo nesvobodných (jedná se jen o ilustrativní počty). Je-li nastolení demokracie aktem diktovaným touto většinou, a to aktem nastolujícím její moc, musíme se ptát za jakých podmínek může mít těchto 7 milionů lidí skutečnou moc. Odpověď je již dlouho známá a je vyjádřena v podobě podmínek, bez jejichž splnění není vláda takového množství možná.

Tolik lidí nemůže totiž o všem rozhodovat přímo a stále. Proto si nutně musí volit zástupce, které vysílá do centra, aby tam zastupovali jejich zájmy. Aby to mohli odpovědně a informovaně dělat a aby sami mohli usilovat o své zvolení za tyto zástupce, musí být uzákoněna svoboda projevu resp. informací, shromažďování, spolčování, pasivní a aktivní volební právo atd. (viz např. Manifest komunistické strany). Aby tito zástupci skutečně zastupovali své voliče, a nikoliv své soukromé zájmy, musí být těmito voliči kontrolovatelní a kdykoliv odvolatelní (Marx v této souvislosti dokonce píše o tzv. imperativních mandátech). Jak je zřejmé, diktatura většiny, tj. proletariátu, je možná jen v podmínkách přímé demokracie a její obsah jako diktatury se vyčerpává ustavením tohoto přímo demokratického systému. Dosud privilegované třídy, kapitalisté jsou zbaveni svých privilegií (v tom je onen diktát) a postaveni do stejných podmínek, jaké mají i všichni ostatní v tomto přímo demokratickém politickém systému.

Tento politický sytém je formou, v níž jedině může být zájem většiny společnosti vyjádřený v oněch výše uvedených levicových ideálech- hodnotách prosazován a uskutečněn.

Avšak politický systém je skutečně jen formou, podstatou je systém ekonomický. V průběhu 20. století byly vlastnické elity donuceny přehodnotit své veřejné vystupovaní a pokud se nesnaží, aby jejich vliv na politiku zůstal zcela skrytý, alespoň se jej snaží bagatelizovat či vydávat za obecně prospěšný.

V 19. století tomu tak ještě nebylo. Tam, kde již bylo uzákoněno volební právo, bylo vždy omezeno tzv. majetkovým censem, který dával právo volit jen bohatým.

Vedle tohoto bezprostředního ovládání politiky privilegovanými třídami (k čemuž jim právě soukromé vlastnictví výrobních prostředků dávalo do rukou nezbytné materiální -- finanční prostředky) existovala ještě podstatná, každodenně opakovaná zkušenost s jejich vládou nad jim podřízenými zaměstnanci ústící u těchto zaměstnanců či podřízených obecně ve stereotypy poslušnosti a podřízenosti (zhoubný vliv na charakter člověka, jeho morální hodnoty a vztah ke světu vůbec, který se touto zkušeností vlastního podrobení cizí moci stává vztahem odcizeným, byl pochopen jak ve známe Hegelově dialektice pána a raba, tak i v pracích Marxových -- zejména v Ekonomicko-filosofických rukopisech z r. 1844, v knihách mnohem pozdějších autorů viz např. E. Fromm: Strach ze svobody a jeho pojem autoritářský charakter, tak např. i ve skvělém románu R. Merleho "Smrt je mým řemeslem" o veliteli koncentračního tábora Osvětim atd.).

Společnost skutečně založenou na lidské sounáležitosti a spolupráci je proto možné vytvořit jen, když bude zrušen tento vlastní základ a příčina materiální i morální bídy a útlaku, tj. když bude zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Proto také onen požadavek na celospolečenské vlastnictví jako budoucí formu jejich vlastnění. Její výhodou mělo být i odstranění periodických krizí z nadvýroby, které krutě postihovaly dělníky té doby.

Něco vlastnit znamená mít nad předmětem vlastnictví skutečnou moc dávající právo a faktickou možnost toto vlastnictví užívat. Podstatou soukromého vlastnictví je pak vyloučení všech ostatních z tohoto práva.

Společenské vlastnictví by pak znamenalo, že tuto moc fakticky mají všichni členové společnosti. A ti ji mohou mít jen v systému přímé demokracie. Jestli a jak by mohl takový systém ekonomicky fungovat, ponechám nyní stranou. Sám Karel Marx se již ke zkoumání této otázky nedostal. Jak je známo, stačil připravit do tisku jen první díl svého stěžejního díla Kapitál, druhý a třetí díl pak již vydal jeho přítel B. Engels (o dalších příčinách viz výše zmíněnou knihu "Marxova filozofie dějin").

Pokud shrneme dosavadní popis vývoje levicového ideálu, můžeme říci, že je vyjádřením zájmů neprivilegované většiny společnosti a jejího úsilí o jeho prosazení. Jen takový systém, který dává do rukou této většiny skutečnou moc a v níž se ona sama zbavuje vší podřízenosti a všech vztahů v nichž má menšina moc nad většinou, je možné označit za režim levicový. Pravice vždy hlásala opak.

Pro Marxe pak bylo možné vybojovat tento nový svět autentické lidské svobody zakládající opravdové společenství všech lidí navzájem jen když o to budou tito lidé sami usilovat. Solidární společnost budoucnosti tedy musí být vybojována zdola.

Komunistická praxe

Pokud bychom měli být přesní, museli bychom uznat, že ani podle rétoriky vládnoucích komunistických stran komunismus nikde nastolen nebyl. Ale dopouštím se této nepřesnosti s vědomím, že v názvu užitá zkratka je všeobecně srozumitelná a zavedená.

Začněme tyto systémy zkoumat z jejich jevové stránky a zkusme se následně dostat k jejich podstatě. Jevovou stránkou nyní budu rozumět jejich politickou formu, která byla vydávána za skutečnou demokracii či dokonce za demokracii lidovou. Již víme, že pokud systém má být skutečně demokratický, tj. umožňovat vládu lidu, musí splňovat řadu podmínek, bez nichž lid nemá skutečnou možnost ustanovovat svou vládu, tudíž nemá moc. Mezi tyto základní podmínky patří svoboda shromažďování, informací, projevu, sdružování, pasivní a aktivní volební právo. Marx by zde dodal ještě metody přímé kontroly zástupců lidu lidem samotným, jako je např. právo poslance kdykoliv odvolat.

Žádná z těchto podmínek nebyla v komunistických systémech splněna. U nás např. mohl být zapsán na volební seznamy jen ten kandidát, který byl schválen příslušným orgánem Národní fronty, v níž svou vedoucí úlohu uplatňovala KSČ. Tedy, kandidovat mohl jen ten, koho pro tento účel vybrala vládnoucí mocenská elita. Vznik stran mimo Národní frontu nebyl povolen. A tak bychom mohli pokračovat i o zrušení všech ostatních demokratických práv, což, jak předpokládám, je notorické známé. Za těchto podmínek ale fakticky nemůže vládnout lid. Vláda proto byla v rukou nepočetné mocenské elity, která nepřipouštěla žádnou legální konkurenci.

Veškeré výrobní prostředky (příp. někde jejich rozhodující část) vlastnil stát. Zdánlivě se tomuto vymykala družstva, ale pokud si uvědomíme, že veškeré rozhodování v družstvech i volba jejich vedení byla řízena shora mocenskou elitou, zůstává z družstev jen jméno. Družstevníci nebyli majitelé svých družstev, jelikož nad nimi neměli rozhodující moc. Tu měla nad družstvy i nad ostatními státem vlastněnými výrobními prostředky komunistická mocenská elita. Státní vlastnictví se tudíž rovnalo vlastnictví toho, kdo měl v daném systému skutečnou moc. A to byl malá privilegovaná menšina.

Nyní je nutné udělat malou odbočku. Již jsme výše uvedli, že vlastnit něco znamená mít moc tento předmět vlastnictví užívat i zužívat -- zcela spotřebovat, zničit, prodat atd. Naše představy o vlastnictví se však zformovaly na základě zkušeností s malými vlastníky, a tak si často představujeme konkrétního jednotlivého člověka jako tohoto vlastníka. V současné ekonomice však dominují jiné formy vlastnictví, kdy daná firma má více vlastníků vzájemně se lišících svým majetkovým podílem. Klasickým příkladem je akciová společnost, v níž jednotliví velcí akcionáři mají hlasovací práva podle velikosti balíku akcií jimi vlastněných. Žádný z nich jednotlivě nemůže o dané firmě rozhodovat, to mohou činit jen ve shodě. Což ovšem nevylučuje jejich vzájemný boj o ovládnutí tzv. kontrolního balíku akcií.

Podíváme-li se na základě tohoto faktu na povahu vlastnictví za tzv. socialismu, dostáváme obraz právě takovéto "akciové společnosti". Jen se podíl na vlastnictví neodvozoval od množství vlastněných akcií, ale od mocenského postavení na horních příčkách mocenské hierarchie. Z ekonomického hlediska podstatný rozdíl pak spočíval ve vyloučení ekonomické konkurence mezi jednotlivými podniky. To souviselo s tím, že prakticky všechny vlastnila jedna firma, tj. mocenské centrum komunistické strany, která zde představovala supermonopol.

(Toto centrum není ve všech etapách vývoje tzv. reálného socialismu umístěno stejně, ale to je již mimo rámec naší úvahy.)

Z hlediska povahy vlastnictví výrobních prostředků je pak nutné říci, že tyto prostředky byly v soukromém vlastnictví. To úzce souvisí s tím, že skutečnou moc v socialistických státech měla, jak jsme viděli, malá privilegovaná menšina, která tyto prostředky díky své moci vlastnila.

Pak ovšem je např. rok 1948 u nás rokem, v němž soukromě vlastněné výrobní prostředky přešly z jedněch soukromých rukou do jiných rukou stejně soukromých, aby se totéž zopakovalo o zhruba 40 let později. Jinak řečeno, komunistické elity nechtěly zrušit moc a vlastnictví jako privilegium bohatých, ony se chtěly těchto privilegií zmocnit a stát se bohatými, a to se jim také podařilo.

Na tomto faktickém obsahu vlády komunistických stran nic nemění ani oficiální ideologie, neboť není podstatné, co lidé a režimy o sobě říkají, jak napsal Karel Marx, ale čím skutečně jsou.

Po roce 1989 je zde ale ten důležitý rozdíl, že žádná z nových mocenských elit není dost silná na to, aby převzala toto vlastnictví jako celek, resp. že mocenské elity nejsou jednotné. Většina občanů pak vlivem své pasivity představovala jen terén, podstavec, na němž a na jehož úkor se tento boj o majetek odehrával, a to jak v roce 1948, tak i po roce 1989.

Komunistickými stranami nastolené systémy byly založeny na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na nekontrolovatelné moci této malé vlastnické elity. Z hlediska historicky vzniklých definic levice a pravice pak byly komunistické režimy režimy pravicovými. Komunistické strany pak pravicovými stranami lživě se kryjícími za částečně levicová hesla.

Nepochopení této překvapivé skutečnosti vede pak k řadě zmatků a nedorozumění, a to nejen v diskusi o samotném komunismu, ale i při jeho srovnání s nacismem. Především však pochopení podstaty komunismu jako vlády privilegované menšiny nad ovládanou většinou není v zájmu současných privilegovaných a všech apologetů nynějšího systému. Ukázalo by se totiž, že základní princip moci v kapitalismu je nepříjemně podobný podstatě moci v komunismu a nacismu, a to i přes všechny rozdíly.

Největší strach však mají z revitalizace levicového ideálu, který by se tím zcela očistil od svého spojení s nepřijatelnou praxí komunistických stran.